Nebezpečné známosti: Jak se postavit k blízkým vztahům na pracovišti

„Po půlnoci jsme si vzali společný taxík, protože naše bydliště ležela ve stejném směru. Když jsme přijížděli k mému bytu, položil mi nadřízený ruku na stehno. Pochopila jsem to jako nabídku, že bychom kdyžtak mohli jít ke mně do bytu, pokud bych měla zájem. Velmi mě to překvapilo a nevěděla jsem, jak na to hned reagovat. Rozhodla jsem se situaci nekomentovat, jen jsem se před domem rozloučila a vystoupila. K incidentu jsem se pak už nevracela a nadřízený to také nekomentoval. V následujících týdnech a měsících jsem zpozorovala citelné ochlazení pracovního vztahu. I když se má výkonnost nezměnila, na schůzích začal být nadřízený silně kritický k mé práci – až tak, že jsem začala pochybovat o svých vědeckých schopnostech a o tom, nakolik ta ocenění před incidentem byla zasloužená. Trvalo mi několik let se s tím srovnat.“ To je výpověď jedné vědkyně, která se setkala se sexuálním obtěžováním na pracovišti. Jak případ skončil? Ani tragicky, ale vlastně ani dobře – nedošlo sice k dalším traumatizujícím zážitkům, ale vědkyně raději pracoviště opustila a odešla do zahraničí, kde působí dodnes. 

Tento a další případy následně vyvolaly interní i mediální diskuzi o přípustnosti blízkých vztahů v českém akademickém prostředí, v němž chyběla pravidla, jež by stanovila jasné hranice a způsoby, jak s těmito situacemi nakládat. „Bylo pro mě – a dodnes je – zvláštní, že tyto dokumenty neobsahují žádné konkrétní ustanovení, které by zakazovalo sexuální vztahy mezi vysoce postavenými osobami s dohledovými povinnostmi a mladšími zaměstnanci. Připadalo mi to pozoruhodné, protože takovéto explicitní ustanovení se nachází v etických kodexech všech univerzit či ústavů, s nimiž jsem byl dříve spojen. V té době jsem si tedy nebyl jistý, zda je otevřený sexuální vztah mezi ředitelem ústavu a doktorandem vůbec považován za neetický či nikoli,“ okomentoval situaci na jedné vědecké instituci v letech 2012–2019 zahraniční vědec, který na dané instituci působil.

Některé instituce pak v návaznosti na tyto na veřejnost probublávající případy začaly upravovat své etické kodexy a jiné dokumenty. 

Jedním z nových dokumentů, který pronikl i do mediálního prostoru, je např. společné stanovisko ochránkyně práv Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity nazvaný Blízké vztahy na akademické půdě. Podle něj mohou osobní vztahy v prostředí, kde existuje hierarchie a mocenská asymetrie, představovat zásadní etická dilemata. Nejde přitom pouze o romantické či partnerské vazby. Tyto vztahy zahrnují i přátelství, rodinné vztahy či jinou formu osobní blízkosti, která může ovlivnit pracovní či studijní rozhodování. 

Obě univerzity kromě zmíněného dokumentu také v listopadu 2024 uspořádaly workshop na téma Blízké vztahy na akademické půdě, zaměřený na identifikaci možných rizik, střetů zájmů a preventivních mechanismů v akademickém prostředí.

Kateřina Šámalová, ombudsmanka Univerzity Karlovy, v této souvislosti k samotnému tématu uvedla, že se jedná o citlivé téma, které „je dosud v českém vzdělávacím prostředí nedostatečně řešené – ombudsosoby se často setkávají s případy, kdy střet zájmů vycházející z osobních vztahů vytváří složité situace nejen pro jednotlivce, týmy, ale i celou instituci.“

Systémová opatření v zahraničí: od transparentnosti a medializace k úplným zákazům

Ačkoli jde v Česku o nově nastavovaná pravidla, na západě již představují běžnou věc a řada zahraničních univerzit má zavedené postupy, jak k těmto situacím přistupovat. V centru zájmu jsou pak především právě intimní vztahy mezi osobami v nerovném postavení – typicky mezi akademiky a jejich studenty, či mezi nadřízenými a podřízenými.

Ve Spojených státech tvoří základ legislativního rámce federální zákon Title IX, který univerzitám ukládá povinnost chránit studenty před sexuálním obtěžováním a zneužitím moci. Tento předpis se stal východiskem pro řadu konkrétních opatření na prestižních univerzitách po celém světě. V návaznosti na toto opatření mohou univerzity v případě porušení pravidel sáhnout až k nejpřísnějšímu postihu, tedy ukončení pracovního poměru. Také mají povinnost transparentně zveřejnit výsledky šetření, a tím se Title IX stal – zejména ve Spojených státech – i významným faktorem v medializaci případů.

Šlo například o kauzu Garyho Urtona z Harvard University, vztah profesora lingvistiky Joshui T. Katze se studentkou na Princeton University, která s ním následně ukončila pracovní poměr, či známý případ Davida M. Sabatiniho z Massachusetts Institute of Technology, kterého po propuštění z americké univerzity zaměstnal český Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd ČR (ÚOCHB). 

Když ÚOCHB přijímal propuštěného Davida Sabatiniho, vyvolalo to otázky, kterých si všímala i zahraniční média. „Věříme, že už byl za své předchozí činy dostatečně potrestán a že vědecké komunitě nejlépe prospěje, když se tento vynikající vědec vrátí k výzkumu,“ uvedl pro Science Jan Konvalinka, ředitel ÚOCHB. Dále zdůraznil, že bude vyžadovat, aby Sabatini dodržoval stejně vysoké standardy chování, jaké se očekávají od všech jiných vědců na takové pozici, uvedl pro Českou televizi. 

Americké univerzity však nespoléhají jen na federální předpisy, mají i vlastní pravidla. Např. Harvard Faculty of Arts and Sciences ve svém opatření ukládá, že akademici musí povinně oznamovat jakýkoli blízký vztah se studentem nebo podřízeným, pokud mezi nimi existuje formální závislost – tedy například vztah hodnotitele a hodnoceného, nebo dohled nad výzkumnou prací. Po oznámení univerzita přijímá organizační opatření, která mají předejít střetu zájmů – například převedení studenta pod dohled jiné osoby nebo jmenování nezávislého hodnotitele. Zmíněná univerzita dokonce vztahy mezi pedagogy a pregraduálními studenty zcela zakazuje. 

Obdobná pravidla platí i na Imperial College London ve Velké Británii, kde jsou intimní osobní vztahy v hierarchickém postavení zakázané. Pokud vztah vzniká mimo rámec přímého dohledového či hodnoticího vztahu, musí být přesto ohlášen a univerzita přijme opatření k odstranění nebo zmírnění střetu zájmů. 

Na australské University of Melbourne pak platí, že zaměstnanci nesmějí být zapojení do rozhodování o studentech (např. o výsledcích přijímacího řízení nebo výši stipendia), s nimiž navázali blízký osobní vztah.

Jedna z nejpřísnějších opatření má nastavená Yale University. Ta zakazuje jakýkoli romantický nebo sexuální vztah mezi vyučujícím a studentem, pokud vyučující daného studenta hodnotí, nebo by jej v budoucnu mohl hodnotit. Vztahy mezi pedagogy a pregraduálními studenty jsou zde od roku 2010 zcela zakázány bez výjimky.

Nemusíme však chodit do zámoří. Ve skandinávských zemích jsou pravidla týkající se vztahů mezi studenty a vyučujícími v zásadě podobná s USA, i když se konkrétní úpravy liší podle jednotlivých univerzit. 

Dánská Aarhus University důrazně nedoporučuje jakýkoli soukromý vztah mezi pedagogickým pracovníkem a studentem na jakékoli úrovni. Pokud takový vztah vznikne, zaměstnanec se nesmí podílet na zkoušení, rozhodování o stipendiích, vedení či hodnocení studenta nebo na jiných procesech, které by mohly být vztahem ovlivněny.

Pokud vznikne vztah mezi školitelem a doktorandem, tak se doporučuje – a někde i přímo vyžaduje – změna školitele. Pokud se blízkému osobnímu vztahu nelze vyhnout, některé univerzity (například Chalmers ve Švédsku) vyžadují jeho oficiální zaznamenání v individuálním studijním plánu spolu s odůvodněním a stanovením opatření, která mají zaručit nestrannost při vedení a hodnocení doktoranda.

Univerzity ve Finsku a na Islandu blízké vztahy přímo nezakazují, ale mají jasně nastavená pravidla proti obtěžování, zneužití moci a genderově podmíněnému násilí. Důraz kladou zejména na prevenci mocensky nerovných situací a na to, aby měli studenti i zaměstnanci bezpečné a respektující prostředí. 

„Jasně nastavená pravidla jsou prvním krokem k úspěchu. Neméně důležité jsou však i transparentní postupy, podle kterých se budou podobné situace řešit. Aby se studenti nebáli incidenty nahlašovat, tak by měl celý proces ideálně zastřešovat nezávislý a nestranný subjekt, jenž není přímo napojený na vedení katedry či ústavu, kde se incident odehrál. Je také klíčové, aby byly všechny informace o postupech snadno dohledatelné – například na webových stránkách instituce, " říká Hana Jungová, která působí jako výzkumnice na univerzitě Chalmers ve Švédsku.

„Všechno na světě je o sexu – kromě sexu. Sex je o moci.“ (Oscar Wilde)

Téma zneužívání mocenského postavení začíná rezonovat i v českém akademickém prostředí 

V českém akademickém prostředí podle zmíněného dokumentu Blízké vztahy na akademické půdě rovněž narůstá tlak na transparentnost a rovné zacházení v oblasti vztahů mezi vyučujícími a studenty. Potřebu přijetí jasnějších pravidel potvrzuje například i kauza zneužívání moci a vztahů v Akademii věd ČR, která vedla k odstoupení renomovaného vědce z klání o post předsedy Akademie věd ČR. Podle výpovědí několika svědků tento vědec a dříve ředitel jednoho z 54 ústavů AV ČR opakovaně navazoval intimní vztahy s mladšími podřízenými, v důsledku čehož vzniklo dle svědků na pracovišti toxické pracovní prostředí.

„V takové atmosféře se rozpadá důvěra, transparentnost i férové hodnocení výkonu, například při rozhodování o odměnách, účasti na konferencích či přístupu k projektům. Když se takové vztahy neřeší, narušují se profesní i osobní vazby, mizí otevřená komunikace a tvůrčí prostředí, na kterém je věda založena,“ komentuje pro VědaVýzkum.cz situaci Hana Lísalová, která je podle svých slov přesvědčena, že právě tyto nevhodné formy chování v dané kauze přispěly k tomu, že akademická sféra přišla minimálně o tři talentované ženy.

Kauza dala do popředí zejména otázku, zda může být zneužívání mocenského postavení ospravedlněno kvalitou vědecké práce a manažerskými zkušenostmi. Zatímco někteří zastávali názor, že když nejde vyloženě o trestný čin, tak je situace vždy nejasná a nedokazatelná, a proto je možné nad situací „přivřít oči“, tak jiní takový přístup radikálně odmítli. Mezi ně patří třeba ředitel Fyzikálního ústavu AV ČR Michael Prouza, který v rozhovoru pro VědaVýzkum.cz řekl: „Myslím si, že je to (zneužívání) bohužel uvnitř Akademie věd mnohem častější, než o tom zatím víme. A mnoho lidí je v náhledu na tyto věci stále pozadu, možná o desetiletí. Musíme změnit myšlenkové podhoubí, že když je někdo excelentní vědec a manažer, tak to znamená, že si může dovolit zneužívat svého postavení.” 

Akademie věd ČR na výše zmíněný případ zareagovala ve svých dokumentech. Letos v únoru přijala závaznou směrnici č. 2/2025 o ochránci práv AV ČR a zároveň jmenovala ochránkyni práv, která 15. září 2025 nastoupila do Kanceláře AV ČR. Zaměstnanci se na ni mohou obracet osobně nebo prostřednictvím stanovených komunikačních kanálů.

Podle vyjádření tiskového oddělení AV ČR má nová ombudsmanka Dana Plavcová „více než 20 let zkušeností, zejména z manažerských rolí v neziskovém sektoru. Patnáct let působila v organizaci Člověk v tísni, kde pracovala mimo jiné jako poradkyně pro rovné příležitosti. Většinu času se však věnovala kvalitě a rozvoji humanitárních programů v Africe. V rámci této role se podílela na zavádění a posilování opatření na ochranu zaměstnanců a příjemců pomoci před neetickým chováním.“     

Nástup nové ombudsmanky Akademie věd ČR nemedializovala, ani prostřednictvím článku na svých webových stránkách. Někteří pracovníci tento přístup vedení AV ČR vyčítají. Odpovědnost za předání informace o nové ombudsmance však byla svěřena ředitelům ústavů, kterým se nová ombudsmanka představila 6. 11. 2025 elektronicky a 19. 11. 2025 pak osobně a požádala je o předání informace o obsazení funkce všem zaměstnancům. 

Samotná ombudsmanka AV ČR Dana Plavcová ke svému novému působení uvádí: „Lidé z různých pracovišť AV ČR se na mě již obracejí a jejich podněty řeším. Jedná se o různá podezření z porušení Kodexu chování v AV ČR, nejčastěji podezření na diskriminaci a konflikty mezi pracovníky. Prevenci se začnu více věnovat až v příštím roce, v roli ombudsmanky jsem necelé dva měsíce. Musím nejprve zažít větší škálu případů, a poznat více AV ČR a její potřeby, abych mohla preventivní program lépe nasměrovat. AV ČR má 54 pracovišť, která jsou velmi různorodá, takže preventivní programy budou muset reflektovat i tuto rozmanitost.“

K problematice blízkých vztahů na pracovištích AV ČR rovněž vydala doporučení Komise pro etiku vědecké práce (etická komise), ve které mimo jiné uvádí: „Zvláště problematickým typem těchto vztahů jsou vztahy školitele/ky a studující/ho. Tam je nerovnost mezi účastníky vztahu extrémní a Komise důrazně doporučuje, aby školitel či školitelka v takovém případě požádal/a o změnu školitele/ky a již se nadále nepodílel/a na vedení či hodnocení studující/ho.“

Na dotaz, proč etická komise AV ČR rovnou nepřijala nějaká závazná opatření týkající se vztahů na pracovišti, odpověděl člen Akademické rady AV ČR a dříve člen etické komise Patrik Španěl, že to etická komise zvažovala, nicméně se neshodla na konkrétních formulacích, které připadaly členům nevhodné či vágní.  

Jak problematiku blízkých vztahů aktuálně reflektují etické kodexy českých univerzit

Problematika blízkých vztahů se alespoň rámcově reflektuje v etických kodexech veřejných vysokých škol. Žádná z institucí však na rozdíl od zahraničí nesahá k úplnému zákazu intimních vztahů mezi pedagogy a studujícími. Kodexy místo toho kladou důraz na předcházení střetům zájmů, zachování profesionálního přístupu a prevenci zneužití mocenského postavení.

Masarykova univerzita ve svém etickém kodexu pracuje s pojmem „mnohočetné vztahy“, tedy souběh profesní a osobní role (např. přítel, partner, příbuzný). Tyto vztahy nejsou samy o sobě považovány za neetické, avšak musejí být transparentně deklarovány, pokud hrozí ohrožení nestrannosti. Podobně Univerzita Palackého v Olomouci (UP) stanovuje, že „má-li zaměstnanec UP při pedagogické činnosti s některým ze studentů příbuzenský, partnerský či jiný blízký osobní vztah, který by mohl zavdávat důvod k pochybnostem o jeho objektivitě a nestrannosti, včas tuto skutečnost oznámí svému nadřízenému.“ 

Otázkou však může být, co znamená „včas“ a co znamená „vztah, který by mohl zavdávat důvod k pochybnostem o objektivitě a nestrannosti“. Takovou pochybnost totiž může zavdávat každý příbuzenský, partnerský či jiný blízký vztah. 

ČVUT a VŠCHT vyzývají k prevenci střetu zájmů a důslednému profesnímu chování. VUT v Brně považuje zaměstnávání příbuzných v přímé podřízenosti za rizikové.

V pravidlech je přísná VŠB – Technická univerzita Ostrava, která poskytuje detailní definici blízké osoby a stanovuje přesný postup při podezření na střet zájmů.

Univerzita Karlova ve svém etickém kodexu vyzdvihuje obecné etické principy, jako jsou čestnost a úcta k důstojnosti, a apeluje na transparentnost v případě střetu zájmů. Matematicko-fyzikální fakulta UK jde v tomto směru dál – výslovně označuje blízké partnerské, příbuzenské či důvěrné vztahy za rizikové s ohledem na možnost zneužití moci.

Ombudsmanky UK a MU na to ve svém stanovisku Blízké vztahy na akademické půdě navazují a intimní vztahy mezi lidmi v nerovném postavení důrazně nedoporučují navazovat: „Z pozic ombudsmanek dvou největších veřejných vysokých škol důrazně nedoporučujeme navazovat v akademickém prostředí především blízké vztahy intimní povahy mezi vyučujícími a studujícími a dále mezi nadřízenými a podřízenými. (...) Pokud i přesto dojde k navázání takových vztahů, případně takové vztahy již historicky existují, doporučujeme účastníkům přijmout veškerá dostupná opatření, která zamezí vzniku střetu zájmů a vzniku pochybností o tom, že se jejich účastníci chovají netransparentně.“

Velmi explicitně se vyjadřuje také Filmová a televizní fakulta AMU, a to v návaznosti na kauzy zneužívání moci, proti kterým se studenti postavili a spustili iniciativu Nemusíš to vydržet. Její kodex označuje blízké vztahy v hierarchickém postavení za střet zájmů a stanovuje ohlašovací povinnost u intimních vztahů mezi vyučujícím a studentem. Neoznámení může být kvalifikováno jako porušení pracovních povinností.

Ačkoli jsou etické kodexy nutné, podle vyjádření Hany Lísalové nestačí: „Etické kodexy by měly být doprovázeny osvětou, školeními a jasným vedením ze strany managementu Akademie věd a jednotlivých institucí, které by mělo ukázat, že problematické chování je nepřijatelné bez ohledu na vědeckou pozici či zásluhy. Velmi pozitivně vnímám, že mladší generace vědců a vědkyň už má v těchto otázkách jasno. Otevřeně mluví o nevhodném chování, trvá na férovosti a vytváří zdravější pracovní kulturu. Právě v tom vidím největší naději a budoucnost české akademické vědy.“

Autor: Jan Michal s přispěním Vladislavy Vojtíškové