Nový vysokoškolský zákon? Více než dvě třetiny respondentů naší anekty si myslí, že je potřeba

Připravovaný nový zákon proto není jen technickou úpravou současného právního rámce, který byl přijat 22. dubna 1998, ale pokusem zodpovědět otázku, kdo má univerzity řídit, kdo za jejich směřování nese odpovědnost a jak zachovat akademické svobody v prostředí, které se za posledních třicet let zásadně změnilo. Podle ministra školství a tedy budoucího předkladatele zákona Roberta Plagy je třeba „zbavit systém kolektivní nezodpovědnosti a posunout české vysoké školství do západní Evropy,“ jak řekl pro portál VědaVýzkum.cz.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nyní připravuje věcný záměr nového vysokoškolského zákona. Dosud proběhla jednání v rámci tzv. fokusních skupin, podklady pro jednání těchto skupin už MŠMT zveřejnilo na webu. Zároveň se již v této fázi objevuje i kritika připravovaného návrhu, a to například ze strany některých akademiků, mimo jiné proděkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jana Komárka, který pro portál napsal komentář. Na potenciální problémy návrhu upozorňuje i Rada vysokých škol, která varuje před možnou politizací vysokých škol v souvislosti se zřízením orgánu tzv. univerzitní rady, která by měla na starosti některé finanční otázky či volbu rektora.

Tento názor však nesdílí Česká konference rektorů, která po konzultaci návrhu s ministrem Plagou záměr ministerstva podpořila. Domnívá se, že připravovaný zákon by nebezpečí ztráty autonomie vysokých škol oproti současné situaci nezvýšil: „Už v současné době je velká možnost ministra politizovat správní radu, která sice nemá takové pravomoci jako budoucí univerzitní rada, totálně však může paralyzovat chod školy, protože schvaluje rozpočet a také se vyjadřuje k ekonomickým otázkám,“  říká předseda České konference rektorů Milan Pospíšil. „Je však klíčové, aby členové budoucí univerzitní rady nebyli napojeni na politické strany,“ dodává.

Jak vidí navrhované změny čtenáři portálu VědaVýzkum.cz?

Čtenářům portálu VědaVýzkum.cz byla před časem předložena anketa s dotazy týkajícími se právě připravované legislativní změny. Téměř tři čtvrtiny (71,4 %) dotázaných jsou přesvědčeny, že je nový vysokoškolský zákon potřeba. Více než polovina dotázaných odpověděla, že má základní přehled o navrhovaném zákonu, 27 % odpovědělo, že ví přesně, o čem zákon pojednává a jaké jsou jeho hlavní dopady.    

Odpovědi čtenářů zahrnovaly široké spektrum témat od potřeby zvýšení pravomoci rektorů a tím snížení vlivu akademických senátů (při zachování jejich existence) i omezení autonomie fakult, zlepšení financování doktorandů, efektivnější rozdělení pravomocí mezi orgány škol, jednodušší a flexibilnější akreditace, funkční místa docentů a profesorů a zavedení kariérního řádu v akademické sféře. Zmíněny byly i změny v oblasti studia, například zakotvení mikrocertifikátů a možnost jejich financování z veřejných zdrojů, větší flexibilita pro kombinovanou formu studia, jasnější ukotvení práv studentů (například právo na férové zkoušky s možností odvolání). Zásadním tématem, které se v odpovědích opakovalo, je jistota financování – delší než na období jednoho roku – tedy kontraktové financování.    

Diskutovaným tématem bylo rovněž omezení inbreedingu a střetu zájmů, zavedení funkčních míst profesorů a zrušení docentur. Shodně pak zaznívala obava z politizace řízení vysokých škol.

Na otázku, zda rektor a děkan by měl být vybírán v otevřeném výběrovém řízení, odpověděly dvě třetiny čtenářů, že ano. 

Správní či univerzitní rada s vnějšími aktéry a její pravomoci

V odpovědích ohledně pravomocí vnějšího orgánu typu univerzitní či správní rady respondenti akcentovali dvě protichůdné role: část čtenářů vidí orgán jako poradní a druhá část by naopak posílila jeho pravomoci a učinila ho vlivnější, než jsou současné správní rady, které jsou na některých univerzitách vnímány jen jako formální uskupení. V odpovědích hodně zaznívala obava z toho, aby akademici nebyli v univerzitní radě v menšině a aby nedocházelo k její politizaci. Zajímavé je, že čtenáři v několika odpovědích vyjadřovali také obavu, že neakademičtí členové rady by mohli být „méně vzdělaní" či „méně kvalifikovaní".

„V zamýšlených úpravách zákona o VŠ vidím závažná nebezpečí ve smyslu ohrožení autonomie vysokých škol, jejich politizace a výrazného prohloubení stávajícího podfinancování, neboť část prostředků poplyne externistům v univerzitních radách, na něž zdaleka nejsou tak vysoké kariérní a profesní nároky jako na univerzitní vyučující,“ domnívá se jeden z čtenářů.

Někteří respondenti si naopak myslí, že složení a pravomoci rady nemají takový vliv na kvalitu školy. Tu podle nich určuje hlavně její personál. „Pokud se nezmění postavení profesorů, jakékoliv pravomoci nějakého orgánu nic neřeší. Kvalitu univerzity určuje kvalita profesorů.”

Role akademických senátů

Zhruba dvě třetiny dotázaných si přejí zachování existence fakultních akademických senátů.

Z odpovědí také vyplynulo, že čtenářská obec je přibližně v dvoutřetinovém podílu rozdělena i v názoru, zda umenšit či zachovat pravomoci fakultních akademických senátů. Zaznívaly názory, že vliv akademických senátů na chod univerzity a volbu představitelů by se měl změnit, protože senáty chod univerzity paralyzují. Podle některých čtenářů by se měly stát více poradním orgánem, fórem pro diskusi, koordinační platformou zejména v oblasti výuky napříč pracovišti. Apelováno bylo na snížení podílu studentů v senátech.

Protiváhu tvořily názory, které uvádějí nezbytnost zachování senátů v současné podobě s důrazem na demokracii a autonomii. Názory se velmi lišily i v tom, zda by fakultní senáty měly či neměly volit děkana.     

Funkční místa profesorů a docentů

Tři čtvrtiny respondentů si myslí, že profesorská a docentská místa by měla být funkčními místy, na něž je možné být přijat skrz výběrové řízení. 

Co se týče angličtiny, takřka 90 % respondentů se domnívá, že současná právní úprava je vyhovující (v současné právní úpravě je možné vyučovat anglické studijní programy. Pokud však studijní program není přímo akreditován jako anglický, tak studenti mohou vyžadovat, aby povinné předměty byly vyučovány v češtině. V současné právní úpravě by také mohlo být vnímáno problematicky, pokud by vysoká škola vzdělávala pouze v anglickém jazyce, pozn. red.). 

Peníze na prvním místě 

Respondenti hodně v odpovědích zdůrazňovali, že je nutné navýšit finance pro vysoké školy a že kvalitu univerzity určují její pracovníci a jejich pracovní podmínky, nikoliv jen vedení.

Na závěr vybíráme pár komentářů: 

„Návrh zákona idealizuje roli ,silného´ manažera. Ale univerzita je vždycky o spolupráci celého týmu. Má výhodu často vysoké vnitřní motivace tu práci dělat. Je potřeba dát lepší podmínky lidem, co jdou do vedení, poskytnout jim jasnou podporu (např. definovaná úleva z výuky či výzkumu). Z ostrůvků kolektivní nezodpovědnosti směřovat ke kolektivní zodpovědnosti. Ocenit, že hodně lidí do práce na univerzitě obrovsky investuje.“

„Jakákoliv reforma bez navýšení finančních prostředků srovnatelného s vyspělými zeměmi – tedy srovnatelné procento HDP – nedává smysl. Zvýšit byrokracii za malé peníze je nesmysl. Ti nejschopnější odejdou do korporátů, protože málo peněz a byrokracie korporátu nedává smysl.“

„Vysoké školy jsou předně podfinancované a potřebují větší míru stability, jistoty, prosperity. Neřeší se přitom dva zásadní problémy. Akademická kariéra již nově nastupující generace neláká a to zřejmě pro náročnost akademické profese a nedostatečné finanční ohodnocení. Jako druhý zásadní problém vidím klesající počet uchazečů spojený s demografickým vývojem v ČR a klesající motivací studentů pořádně na sobě pracovat.“

„Celému systému VŠ by prospěla centralizace (např. řešení digitalizace a sjednocení agend – vůbec nechápu, proč mají různé VŠ různé systémy administrace studia). S tím souvisí rozdělení VŠ na výzkumné a regionální, to také podporuji. Souhlasím s T. Markovou, že školné by v současnosti bylo spíše ohrožením české společnosti, než že by mělo ekonomické racio. Trochu jiný pohled mám na bezúročné půjčky, jak o nich mluví třeba J. Miller. Ty naopak vidím jako nástroj překonání socioekonomické bariéry. Zajímavé je, že jsem zatím nic neslyšel o změně režimu vědeckých rad. Pokud by se zrušily habilitace a profesury, pak vědeckým radám odpadne asi polovina práce. Vyvstává otázka, zda nezrušit i je,“ uvažuje jeden z čtenářů.

„Odmítám omílaný argument útokem na akademické svobody. Akademické svobody nezahrnují svobodu zakládat a rušit fakulty, volit a odvolávat rektora, schvalovat či neschvalovat rozpočet nebo se handrkovat o formulaci usnesení. Akademické svobody zahrnují svobodu studovat, co chci, učit, co chci a zkoumat, co chci. Tyto svobody jsou okleštěné už dávno, mj. rostoucím důrazem na účelové financování výzkumu. Pokud si někdo myslí, že okleštění akademických svobod = zrušení fakultních senátů a převedení pravomocí současného akademického senátu VŠ na nový orgán, pak jsem jednoznačně pro okleštění těchto kvaziakademických svobod.“

Autoři: Ondřej Kutman a Martina Kurfirstová