Přežitek z dovolené nebo nízkonákladová záchranná síť? Mezioborový potenciál obyčejné pohlednice

Terapie za cenu poštovní známky 

Jedním z překvapivých zjištění moderní vědy je role pohlednic jako nízkonákladové záchranné sítě v psychiatrii. V prevenci sebevražd se totiž ukázalo, že klíčovým prvkem není drahá terapie, ale prostý pocit sounáležitosti. Průkopnická studie, kterou vedli američtí výzkumníci Jerome Motto a Alan Bostrom v San Franciscu v letech 1969 až 1974, sledovala přes 3 000 pacientů po pokusu o sebevraždu. Autoři studie zjistili, že pokud těm, kteří odmítají standardní léčbu, posíláte pravidelné, nekritické dopisy vyjadřující zájem o jejich pocity, riziko opakování pokusu o sebevraždu významně klesá. 

Na tyto závěry navázaly studie v Austrálii (projekt Postcards from the EDge) a v Íránu (Postcards in Persia), které potvrdily, že pravidelné zasílání pohlednic (obvykle 8 až 9 v průběhu roku) dokáže snížit celkový počet epizod sebepoškozování u jednotlivce téměř o polovinu. Tato metoda vítězí nad telefony či návštěvami svou nenápadností. Pohlednice na nikoho netlačí, nevyžaduje okamžitou odpověď, a přesto tiše připomíná, že na druhém konci někdo je. To vše za cenu nižší než 15 dolarů na pacienta za rok.

Velbloudi v Alanyi a medvědi v Berlíně: Proč raději kupujeme iluze 

Když se ze světa klinické péče přesuneme do letních resortů, zjistíme, že pohlednice jsou vlastně vizuálními manuály ke „konzumaci” památek. Turistický marketing s nimi pracuje jako s tvůrci „pocitového obrazu“ destinace. Vědci ale při analýzách obsahů stojanů s pohlednicemi například v turecké Alanyi nebo v Berlíně odhalili fascinující rozpor: to, co vidíte na obrázku, je často takzvaná „vylepšená realita“ nebo čistá fantazie. 

Ady Milman vytvořil na základě výzkumu v Alanyi typologii, kde rozlišuje mezi pohlednicemi realistickými, zavádějícími, vylepšenými a čistě fantazijními. Pohlednice často recyklují stereotypy, jako jsou velbloudi v místech, kde přirozeně nežijí, nebo polární medvědi na suvenýrech z Berlína, aby naplnily touhy turistů po exotice, i když to s každodenním životem v daném místě nemá nic společného. Funguje to jako začarovaný kruh – turisté hledají to, co viděli v brožurách, a pohlednice jim zpětně potvrzuje, že svůj sen skutečně našli. Přestože jsou tyto obrazy často vykonstruované, pro příjemce mají obrovskou důvěryhodnost, protože přicházejí od blízké osoby jako hmatatelný důkaz autentického zážitku.

Důvěryhodné svědectví o proměnách planety?

Význam pohlednic jakožto vědeckého nástroje je zřejmý i v dalších výzkumných odvětvích. Například historikové a ekologové v pohlednicích našli „stroj času”. Porovnávají staré pohlednice se současným stavem a na základě rozdílů dokumentují, jak se mění naše planeta. Obrazy totiž poskytují cenná data z dob, kdy ještě neexistovalo systematické satelitní nebo letecké snímkování. I díky pohlednicím tak víme, jak dramaticky ustupují ledovce (např. Grinnellův ledovec v USA) nebo jak se Provence za sto let proměnila z holých kopců v husté lesy poté, co venkované opustili svá pole. 

Musíme být však opatrní; vědci varují, že staří vydavatelé často využívali „uměleckou licenci“. Na pohlednicích z národních parků Yellowstone a Glacier se například stávalo, že zasněžené kamenité pláže byly vyretušovány na písečné, nebo se na nich objevily zdravé kvetoucí stromy tam, kde ve skutečnosti stály suché pahýly. Fascinující výzkum v Italských Alpách, založený na analýze 300 000 prodaných pohlednic za 20 let, odhalil estetické preference návštěvníků. Lidé si nejčastěji vybírali snímky ze 70. let, které zobrazovaly vyváženou mozaiku lesů a pastvin. Úspěch naopak neslavily pohlednice zobrazující vytěženou krajinu let padesátých, ale i dnešní divočinu, kde les pohltil všechno ostatní. Tato zjištění mají přímý dopad na moderní krajinný management a rozhodování o dotacích na údržbu horských luk.

Emocionální geocaching: Jak probudit vzpomínky bez jediného slova 

V sociálních vědách se pohlednice staly takzvaným „otvírákem na konzervy“ při rozhovorech. Metoda foto-elicitace využívá obrazy k tomu, aby lidé začali mluvit o věcech, které se slovy těžko popisují. Respondenti v Birminghamu dostali v rámci studie s názvem „Postcards from the Cut“ pohlednice s fotografiemi kanálů v Gas Street Basin a Brindleyplace, tedy srdcem birminghamské sítě kanálů. V reakci na pohlednice nezačali jen popisovat, co vidí, ale obrazy těchto konkrétních míst v nich spustily lavinu osobních vzpomínek a emocí. 

Tato místa vědci pojmenovali jako „hotspoty paměti“. Vzpomínky spojené s těmito hotspoty se nejčastěji týkaly volnočasových aktivit (např. stolování s rodinou nebo přáteli při zvláštních příležitostech) nebo srovnávání současné podoby místa s jeho minulostí (např. před modernizací v 60. a 70. letech). Tato místa jsou vnímána jako „úložiště paměti“, kde se historie, kultura a osobní příběhy v průběhu času hromadí. Studie využila pohlednice jako výzkumný nástroj právě proto, že dokázaly tyto „hot-spoty“ identifikovat tím, že u respondentů spustily lavinu osobních vyprávění, aniž by tito lidé museli být v danou chvíli fyzicky na místě přítomní.  

A právě význam motivu nostalgie jakožto podnětu pro zakoupení pohlednic je viditelný i na mnohých místech v České republice. Například severočeské město Most, jehož historické jádro bylo mezi 60. a 80. lety minulého století postupně zdemolováno kvůli těžbě uhlí, stále nabízí pohlednice s fotografiemi dominant bývalého historického centra, které dnes představuje již pouhou vzpomínku. Podle výpovědi vydavatele, jenž nabízí pohlednice s fotografiemi města z první poloviny 20. století, tedy ještě před jeho přestavbou, je tato tematika ve městě i nadále populární, a to navzdory celkovému poklesu zájmu o nákup pohlednic.

Nabourat systém v indiánském kostýmu: Když médium mění pravidla  

Během zlatého věku pohlednic (1900–1914), kdy dosahovaly vrcholu své popularity, bylo vyrobeno a prodáno celkem dvě stě až tři sta miliard kusů; staly se tak hojně využívaným komunikačním prostředkem ještě před rozšířením telefonu. V souvislosti s rozvíjejícím se globálním cestovním ruchem proměnil tento zlatý věk obrázkovou pohlednici v nástroj konzumní kultury, který zároveň upevňoval exotické, a někdy i rasistické vyobrazení vzdálených míst a jejich obyvatel. Pohlednice tak mnohdy sloužily koloniálním záměrům, a to jak tím, že poskytovaly hmotný suvenýr putující mezi kolonií a metropolí, tak tím, že šířily obrazy „těch druhých“ tak, jak je stereotypicky vnímal kolonizátor.

Avšak ani historie dekolonizace se bez pohlednic neobejde. Ač původně sloužily jako nástroj koloniální propagandy, současný výzkum ukazuje, že lidé na obrázcích nebyli vždy jen pasivními oběťmi. Například příslušníci indiánského národa Ho-Chunk ve Wisconsinu se v polovině 20. století stylizovali do divadelních rolí „pohlednicových Indiánů“ naprosto vědomě. Tím, že pózovali v kostýmech, které si sami navrhli (často kombinujících prvky různých kmenů), si nejen vydělávali na finanční nezávislost, ale v podstatě „nabourávali“ koloniální médium, aby skrze něj potvrdili svou přítomnost a kulturní vitalitu v moderním světě. 

Soukromý vzkaz jako veřejné umění i pedagogický nástroj 

Pro literární nadšence a lingvisty je pohlednice laboratoří minimalismu. Omezená plocha nutila autory včetně Samuela Becketta, Elizabeth Bishop nebo Georgese Perece k maximální přesnosti a kondenzaci. Pro básnířku Elizabeth Bishop byla pohlednice katalyzátorem, který propojoval soukromý vzkaz s veřejným uměleckým dílem. 

V pedagogice se pohlednice využívají např. pro nácvik reflexivního psaní. Malte Ziewitz, vyučující na americké Cornellově univerzitě, na poslední hodině svého kurzu studentům rozdal pohlednice a vyzval je, aby napsali dopis „svému budoucímu já“. Studenti si na ně napsali vlastní adresy a stručně shrnuli, co si z kurzu odnesli. Vyučující poté pohlednice vybral, opatřil je známkami a s odstupem čtyř měsíců studentům odeslal. Smyslem Ziewitzova projektu bylo připomenout studentům poznatky získané v uplynulém semestru a propojit je s jejich aktuální studijní situací: vystihuje zpráva to, co studenti považovali za důležité? Změnil se jejich pohled? Je to stále aktuální? A pokud ne, čím to je?

Nová éra nostalgie: Algoritmy nastupují do archivů 

Manuální zpracování rozsáhlých archivů historických dokumentů již není v lidských silách, a proto zde přichází ke slovu umělá inteligence. Vizuální základní modely (např. CLIP nebo DINOv2) dnes dokáží prohledat statisíce archivních pohlednic a automaticky rozpoznat objekty, tematické kategorie nebo dokonce odhadovat pohlaví osob na snímcích z počátku století. Technologie optického rozpoznávání znaků (OCR) zase vědcům otevírá dveře k analýze ručně psaných vzkazů na zadních stranách, což umožňuje zkoumat historii každodennosti v měřítku, o kterém se vědcům dříve ani nesnilo. Pohlednice se tak z analogového světa plynule přesouvají do světa digitálního, aniž by ztratily své kouzlo.

Navzdory tomu, že žijeme ve světě, kde se většina vizuální komunikace odehrává na sociálních sítích, si pohlednice udržuje své specifické místo. Celosvětové statistiky bohužel nejsou dostupné, ale jen v USA jich v roce 2025 bylo odesláno přes 300 milionů. Vzájemnou výměnu pohlednic podporuje např. online platforma Postcrossing, ke které se můžete připojit a dostávat pohlednice z celého světa.  Až budete příště stát u stojanu s pohlednicemi, vzpomeňte si, že ten malý kousek tvrdého papíru není jen pozdrav z cest, ale dodnes slouží jako mocný interdisciplinární nástroj. Je to médium, které zachraňuje životy, mapuje neviditelné změny klimatu, ukazuje koloniální mýty a uchovává kousky lidské duše pro budoucí generace lidí i vědců. 

Autorku článku by velmi zajímalo, zda mají někteří z čtenářů stejně jako ona mimořádnou zálibu v odesílání a přijímání pohlednic a proč, či zda je využívají ve svém vědeckém výzkumu a jak. Napište nám, prosím, do komentářů na sítích.