Česká pravidla k otevřenému přístupu k publikacím jsou polovičatá a vystavují instituce riziku

Převážná část textu obsaženého v tomto článku původně vznikla jako podklad při přípravě nového Zákona o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí, resp. pro potenciální novelu Autorského zákona v souvislosti s tím, že by měla být zavedena povinnost zveřejnit otevřeným způsobem také publikace vzniklé jako výstupy výzkumu hrazeného z veřejných prostředků (a nejen data, jak stanovoval již předchozí zákon 130/2002 Sb.).

Poté, co máme nový Zákon č. 328/2025 Sb. – Zákon o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí, je žádoucí zabývat se tím, co nastane, až vejde v platnost – což bude až na přechodné výjimky – k 1. lednu 2027.

Vztah mezi vydavateli publikací a financováním výzkumu byl vyveden z rovnováhy, sousloví „zveřejnění otevřený způsobem“ je běžně spojováno s konceptem otevřené vědy – Open Science. Nejvýraznějšími principy otevřené vědy jsou otevřený přístup k publikacím, a také FAIR přístup k výzkumným datům, případně i k dalším produktům, a to zejména v situaci, kdy jde o výsledky výzkumu podpořeného z veřejných prostředků. Zatímco zveřejňování a snadná dostupnost výzkumných dat a dalších produktů se řídí zejména rozvahou o další ekonomické využitelnosti shromážděných a zpracovaných dat, což není předmětem tohoto článku, zveřejňování publikací se řídí po staletí laděnými principy vědecké komunikace, kde hlavní roli hraje rovnováha mezi právem intelektuálního vlastnictví autora (tzv. osobnostním právem) a majetkovým právem k publikaci, které autor prostřednictvím licenční smlouvy postupuje vydavateli. 

Oprávněný požadavek veřejné dostupnosti publikací vzniklých s veřejnou podporou tak naráží na oprávněný ekonomický zájem vydavatele, který musí svoji činnost od shromažďování příspěvků, přes jejich posouzení, redakční úpravy, úpravu do dobře čitelné podoby až po distribuci čtenářům, nějak financovat, doposud převážně z prodeje publikací: časopisů a knih. Pokud jde o beletrii, zdá se, že i malý český trh dovolí autorům i vydavatelům najít modus vivendi, Dan Brown to nebude, ale to nevadí. 

Pokud však jde o publikování „vědy“, požadavek veřejné, totiž zejména „bezúplatné“, dostupnosti léty zavedenou rovnováhu zásadně porušuje. Vydavatel musí na něčem vydělávat, jinak nemůže vydavatelství ekonomicky přežít. Dosavadní model vědecké komunikace spočíval v tom, že pro autora-vědce je cílem publikovat v dobrém, či ještě lépe vynikajícím prestižním časopise a neočekává žádnou finanční úhradu za nabídnutý článek, pro něj je až existenčně podstatný samotný fakt publikování. Proto s klidem podepisoval vydavateli licenční smlouvu, kterou mu postoupil bezúplatně svá majetková práva, aby tak vydavatel mohl za knihu nebo číslo časopisu, ve kterých je autorské dílo zveřejněno, požadovat úhradu. 

Tím, že se z publikací stala zásadní míra „kvality vědy“, a tedy i rozhodující faktor pro přidělování finanční podpory výzkumníkům, mají vydavatelé možnost šroubovat ceny publikací do libovolné výše. 

Odvrácenou stranou vztahu autor – vydavatel jsou tak až nestydaté výnosy některých vydavatelů, které směle konkurují podnikatelům ve zbrojním či farmaceutickém průmyslu – ale to je téma na jinou diskusi. A je zajímavé, že na nedávné konferenci uspořádané britskou Royal Society zazněl zajímavý postřeh: „Jak ti, kdo financují zbrojní nebo farmaceutický výzkum, rozpoznají kvalitu svých vědců, když ti vůbec nic nepublikují?“ 

Nechme však úvah a věnujme se tomu, jak oprávněný požadavek veřejné dostupnosti výsledné publikace uvést do souladu s právními normami nakládání s publikacemi.

Přečtěte si také

220 milionů má jít vydavatelům za Open Access poplatky. Vědci se bouří a vyzývají MŠMT ke změně pravidel

Řešitelé půlmiliardových projektů z výzvy OP JAK Špičkový výzkum, která měla celkovou alokaci 12,2 miliardy, vyzývají Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, aby změnilo přísně nastavená pravidla ohledně Open Access publikací, které jsou podle nich příliš drahé a financují zisky vědeckých vydavatelství. Poplatky za tyto publikace budou stát 220 milionů korun, které by dle vědců mohly být využity účelněji. K předání výzvy dojde 19. 9. 2025 na zasedání Rady pro výzkum, vývoj a inovace a o týden později přímo na ministerstvu.

Možnost zveřejnit článek znovu a bezplatně upravují sekundární publikační práva

Dosud tedy autor běžně postupoval bezúplatně majetkové právo ke svému dílu vydavateli a neměl tak již právo dílo publikovat znovu, navíc s požadovanou otevřenou CC-BY licencí – což se od něj v rámci kýžené otevřenosti vědy žádá. Řešení, jak to změnit jsou různá. Vždy však jde o výjimku z normy definující práva autora, tj. z autorského zákona, a to zavedením tzv. sekundárního publikačního práva (dále také jen SPP, anglická zkratka SPR). Vzhledem k tomu, že autorský zákon se řídí principem teritoriality, jsou řešení problému v různých zemích odlišná. Cíl je však stejný: zaručit dostupnost výsledků výzkumu podpořeného z veřejných prostředků veřejnosti; strategie a podmínky se méně či více liší. 

Principiálně se nabízejí dvě možnosti: buď přímo zásahem do zákona autorského, anebo prostřednictvím jiného zákona upravujícího publikování výsledků výzkumu podpořeného z veřejných prostředků. To je princip „lex specialis derogat legi generali“, tedy, že jiný zákon (např. o výzkumu) ve zvláštním, jasně určeném, výjimečném případě „přemáhá“ zákon obecný (tedy autorský, upravující práva autora všeobecně).

Každá evropská země přistupuje k řešení jinak

Výchozím předpokladem je, že vždy jde o dílo vzniklé na základě výzkumu financovaného zcela, převážně nebo alespoň zčásti z veřejných prostředků. Všechna řešení, ať zásahem do autorského zákona nebo skrze zákon jiný, se musí vyrovnat se dvěma dalšími hlavními aspekty, a to jak má právo být uděleno: je to jednak objekt práva, tedy určení, jakých publikací se právo týká, jednak subjekt práva, tedy komu právo svědčí a zda to je pouze právo, nebo i povinnost. Dále bývá určeno, od jakého okamžiku právo platí a kde může nebo má být dílo zveřejněno, některé právní úpravy mají ještě další doprovodná ustanovení. 

Nejstručnější a nejotevřenější je přístup holandský, záměrně ponechává posouzení přiměřenosti výjimky následné interpretaci soudem, do 10. 9. 2025 zatím žádný vydavatel soudního přezkumu nevyužil, nejnovější řešení bulharské neklade omezení téměř žádná, poněkud podrobněji je objekt práva určen v zákoně rakouském a německém, podobná jsou i ustanovení belgická a francouzská, řešení španělské i české. 

Vědecký článek neboli výsledek výzkumu jako objekt sekundárního publikačního práva

Objekt SPP je většinou určen jako článek (německý, rakouský a holandský autorský zákon říká krátký článek) zveřejněný v periodiku (německý, rakouský a italský předpis požaduje „vycházejícím alespoň dvakrát ročně“, Francii stačí jednou ročně), italské řešení říká „ve vědeckých časopisech“, španělské pouze „ve vědeckých publikacích“, české „v publikacích základního výzkumu“. Španělské a české řešení specifikuje objekt jako „výsledky jejich výzkumu“, bulharské se týká „díla vědecké literatury“, holandské řešení neuvádí ani rozsah, ani neříká, kde bylo dílo zveřejněno, stejně jako řešení bulharské.

Všechna řešení platí pro objekt, který je výsledkem výzkumu hrazeného převážně z veřejných prostředků, jen holandské řešení říká „zcela nebo z části hrazen z holandských zdrojů“, české uvádí jen „z veřejných prostředků“, řešení francouzské možné zdroje veřejných prostředků dokonce vyjmenovává.

Výslovně i přesto, že autor postoupil majetkové právo vydavateli, udělují sekundární právo zákon rakouský, německý, belgický i francouzský, čímž pozici autora významně posilují. Bulharský, holandský, italský, španělský ani český zákon se o tom nezmiňují.

Autor článku jako subjekt sekundárního publikačního práva, který může mít i povinnosti

Většina řešení dává autorovi právo sekundárně zveřejnit konečnou verzi autorského rukopisu přijatého vydavatelem ke zveřejnění (Author Accepted Manuscript, zkratka AAM) a neříká kde; holandský a bulharský předpis říkají „toto dílo“ aniž specifikují verzi; italské, španělské a české ukládají povinnost uložit do otevřeného repozitáře, španělské to ukládá autorovi, italské a české instituci, italské řešení to ukládá pouze pokud dílo není veřejně bezúplatně dostupné u vydavatele. Italské, španělské, bulharské a české řešení se zaměřují na uložení objektu do repozitáře.

Další zveřejnění musí být bezúplatné, i když belgický zákon to výslovně neříká; u italského, pokud to je na serveru vydavatele, pak bezúplatně, pokud bude zveřejnění v repozitáři, musí to být bezúplatné, což platí i pro řešení španělské, bulharské i české.

Ochranná lhůta, po kterou článek nesmí být uveřejněn ve více zdrojích – tzv. embargo

Téměř všechna řešení povolují sekundární zveřejnění s nějakým odstupem od publikování vydavatelem, pokud je stanoven, je to nejčastěji 12 měsíců: v Německu a Rakousku bez rozlišení věd, stejně ve Francii a Belgii pro díla humanitních a společenských věd (SSH), pro ostatní vědy (STM) je lhůta jen 6 měsíců, velmi liberální je holandské určení: „po uplynutí přiměřené doby od prvního zveřejnění díla“, v Itálii, pokud to je na serveru vydavatele, pak ihned, pokud v repozitáři, pak u humanitních a společenských věd 24 měsíců, u STM 18 měsíců. Nejstriktnější je zákon španělský: „současně s datem zveřejnění“, bulharský ani český zákon žádné časové určení nezmiňují. Délka odstupu od data zveřejnění vydavatelem může být věcí domluvy při uzavírání vydavatelské smlouvy, zákony pro to stanovují horní hranici.

Další ujednání

Německý, rakouský, holandský, belgický a bulharský zákon požadují, aby byl uveden odkaz na zdroj prvního zveřejnění. Německý a rakouský autorský zákon mají dovětek: „Další ujednání v neprospěch autora je neplatné“ a francouzský zákon o výzkumu dále omezuje vydavatele: „Vydavatel vědecké publikace uvedené v bodě I. nesmí omezit opětovné použití údajů z výzkumu zveřejněných v rámci jeho publikace. Ustanovení tohoto článku jsou veřejnoprávní a jakákoli klauzule v rozporu s nimi se považuje za neplatnou.“ Italský předpis určuje: „Články musí obsahovat projektovou kartu se seznamem všech subjektů, které se na realizaci podílely“. Bulharský autorský zákon ukládá dokonce vydavateli, že „nesmí omezit zveřejnění vědeckého díla pouze proto, že již bylo zveřejněno, ve vzdělávacím nebo vědeckém repozitáři pro nekomerční účely.“

Pro lepší a srozumitelnější přehled uvádím v příloze Texty SPP příslušné paragrafy jednotlivých zákonů, včetně odkazu na zdroj a překladu do češtiny a srovnávací tabulku jednotlivých parametrů zákonných úprav Přehled SPP.

České řešení ve světle zákonů ostatních zemí je polovičaté

Prakticky všichni čeští poskytovatelé podpory pro výzkumné projekty – a nepochybně i sami autoři – považují za jedno z hlavních kritérií úspěšného řešení projektu publikování výsledků v prestižním časopisu. 

Příručka pro příjemce podpory např. z OP JAK pak zcela v duchu programu Horizont Evropa v sekci „Otevřený přístup k recenzovaným publikacím“ oznamuje:

Příjemce je povinen zajistit otevřený přístup k recenzovaným vědeckým publikacím souvisejícím s výsledky výzkumu, pokud v projektu vzniknou, a to těmito prostředky: 

• uložením ... finální vydavatelské verze (VoR) nebo konečné verze recenzovaného rukopisu přijatého ke zveřejnění (AAM) ... do důvěryhodného repozitáře neprodleně po dni publikování;
• okamžitým otevřeným přístupem k uložené publikaci za podmínek poslední dostupné verze veřejné licence ... (CC BY 4.0). ...;

a stanoví, že příjemce (nebo autoři) jsou povinni uchovat si k publikaci autorská majetková práva v takovém rozsahu, aby bylo možné stanoveným povinnostem vyhovět.

Pokud se autorovi podaří dosáhnout publikování odborně mimořádného článku dejme tomu v Nature, musí jednak zaplatit nemalou částku (protože Nature zatím nepokrývají tokeny transformační smlouvy, kterou má Národní centrum CzechELib uzavřenu se Springer-Nature), aby byl článek Open Access, a že by byl vydavatel Nature ochoten souhlasit s licencí CC-BY je z říše snů. 

Vedle toho je povinen – jak praví příručka – konečnou verzi autorského rukopisu přijatou ke zveřejnění neprodleně uložit do důvěryhodného repozitáře. Dosáhnout souhlasu vydavatele s tímto postupem je rovněž na hranici zázraku. 

Ale až začne platit (až 1. 1. 2027) nový Zákon č. 328/2025 Sb. o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí, mělo by být o tuto starost méně, protože jeho § 82 Zveřejňování informací o výzkumu ve svém druhém odstavci nařizuje, že:

Výzkumná organizace, jejíž výzkumná činnost je financována z veřejných prostředků a která šíří výsledky svého výzkumu v publikacích základního výzkumu, uloží rozmnoženinu konečné verze vědecké publikace přijaté ke zveřejnění v institucionálních nebo tematických repozitářích, určených k dlouhodobému uchovávání a šíření digitálních objektů a zajišťující uložení, ochranu, integritu, autenticitu a zpřístupnění digitálních objektů. 

Je chvályhodný pokrok, že po povinném ukládání výzkumných dat je novým zákonem pokryto ukládání publikací. Ale ani tak nebude uvedená situace bez problémů, přestože důvodová zpráva k zákonu prohlašuje:

Tímto opatřením se implementují principy otevřené vědy. Dále totiž pokračuje: Pro standardizaci postupů se výzkumné organizaci určuje povinnost uložit příslušné informace a data do úložiště a uchovat je pro další využití. Vzhledem k tomu, že vydavatelé vědeckých periodik uplatňují pro zveřejňování vědeckých sdělení tzv. embargo, je nutné, aby výzkumná organizace vložila do úložiště také datum zpřístupnění, tedy den, kdy embargo uplyne a příslušné sdělení bude v úložišti přístupné.

Proberme tedy jednotlivé aspekty českého řešení. Především jde o řešení typu „lex specialis“: speciální zákon o výzkumu nedbá o to, zda tím druhotným zpřístupněním v repozitáři neporušuje majetkové právo toho, kdo dokument publikoval původně. 

České řešení se nejvíce podobá španělskému, na rozdíl od něj však povinnost uložení do repozitáře ukládá instituci, neboť právě ona dle § 58 autorského zákona vykonává majetková práva k autorskému dílu svého zaměstnance. 

Jinak se podobně jako řešení holandské nezabývá mnoha detaily, což ponechává posouzení přiměřenosti výjimky následné interpretaci soudem. Neříká ani, zda jde o článek v periodiku, stať ve sborníku, nebo dokonce celou knihu. 

České řešení také neuvádí ani žádné časové určení, kdy má být AAM do repozitáře vloženo, španělské říká současně s datem zveřejnění. Jak se zdá z textu důvodové zprávy k tomuto paragrafu, zákonodárce se zcela podřizuje požadavku vydavatele, když akceptuje jím stanovené embargo. 

Kdo by pomohl univerzitám v případě soudního sporu? Asi nikdo 

Požadavek proponentů otevřené vědy, aby veřejně dostupná kopie AAM byla zveřejněna – tedy nejen uložena – do repozitáře současně se zveřejněním u vydavatele, nemá tedy v zákoně oporu. U požadavku dalšího zveřejnění chybí také výhrada, i když majetková práva již byla postoupena vydavateli uvedená v řadě zákonů, to znamená pro právní posouzení vážnou komplikaci. Jen v jednom ohledu je české řešení velmi určité, a to je otázka, zda zákonodárce skutečně chtěl zúžit záběr článků, které postihne, když mluví o zveřejnění v publikacích základního výzkumu. Znamená to, že výsledků zveřejněných v publikacích zaměřených jinak, než pouze na základní výzkum, se tento odstavec netýká?

Závěrem lze jen konstatovat, že těm, kdo chtějí – nebo podle požadavků projektové výzvy musejí – dodržovat principy otevřené vědy, tj. zpřístupnit článek v režimu Open Access, a navíc ho uložit ve stejném čase do vhodného důvěryhodného repozitáře, a to obojí s licencí CC-BY, nový zákon žádnou pomoc nepřináší, byť to v důvodové zprávě prohlašuje. Uložení do repozitáře i přesto, že majetkové právo bylo postoupeno vydavateli, zákon jako součást tohoto sekundárního práva nekodifikuje.

Otázka je, zda zákonodárce pomýšlel na případnou soudní žalobu vydavatele o odškodné pro porušení jeho majetkového práva tím, že zákon ukládá povinnost uložit dokument do repozitáře, ačkoliv již k němu výzkumná organizace s největší pravděpodobností právo vydavateli postoupila. Pro velkou univerzitu by takový spor byl jistě nepříjemným nákladem, pro menší výzkumný ústav by mohl být likvidační. Z řady referencí od holandských kolegů víme, že UNL (Universities of the Netherlands, dříve Association of Universities in the Netherlands) se zavázala stát se účastníkem procesu, pokud by byla žalována kterákoliv z členských univerzit. 

Kdo by v české složitější struktuře VaVaI mohl stát jako pevný zástupce strany, žalované pouze za to, že se řídila požadavky poskytovatelů grantové podpory a českým zákonem? Mohl by to být např. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových? V každém případě se zdá, že ani s novým zákonem o výzkumu nemá český vědec-autor / instituce / poskytovatel podpory ještě zcela vyhráno. 

Autor: Martin Svoboda

Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.

Tabulka porovnávající legislativní stav v jednotlivých zemích ke stažení.

Martin Svoboda, ORCID 0000-0002-8255-348X, je počítačový inženýr, programátor, (spolu)iniciátor a realizátor projektů maks, CASLIN, Národní technické knihovny (NTK) v Kampusu Dejvice (včetně stavby budovy), CzechELib, NCIP VaVaI, CARDS. Ředitel NTK v letech 1997–2024, neúnavný propagátor spolupráce knihoven s využitím IT, zakladatel konference KRECon, hlavní vyjednavač pořizování EIZ pro Českou republiku, předseda Vědecké rady projektu NCIP, ex-člen řídicího výboru projektu SCOAP3, ex-člen výboru LIBER (Asociace evropských výzkumných knihoven).