Vztahy jsou všude kolem nás, v našich myšlenkách, slovech a vnějších realitách, mikroskopických i makroskopických. Vědci tráví většinu času tím, že se jimi podrobně a trpělivě zabývají. Jak známo, kauzální vysvětlení není ničím jiným než odhalením vztahu mezi účinnou příčinou a účinkem. Vztah k sobě nebo k druhým lidem tvoří ústřední zájem psychologie.
Pokud se ale ptáme, co to vztahy jsou, odpověď se nám hledá obtížně. Vztahy jsou nepostradatelné, ale vztahová realita stále zůstává pro filosofii spornou otázkou.
Možná nejznámější polemika o realitě vztahů se odehrála mezi slavnými britskými filosofy B. Russelem (1872–1970) a F. H. Bradleym (1846–1924) na počátku 20. století. Když se za ní Bradley ohlížel, přesně pojmenoval, proč je vztahová realita tak enigmatická. Vztahy zároveň spojují i oddělují. „Skutečný vztah (…) musí zároveň nést jak charakter ‚spolu‘ (together), tak charakter ‚mezi‘ (between); a pokud mu kterýkoli z nich chybí, přestává být vztahem.” Podle Bradleyho to znamená, že „vztahová zkušenost“ nemůže nebýt rozporná. Nejjasněji se tento rozpor ukáže, když spojující nebo oddělující charakter vztahů nabývá na maximální intenzitě. Spojují vztahy i tam, kde maximálně oddělují?
Velikonoční problém
Tento problém má nepochybně filosofickou povahu, která se týká napětí mezi jednotou a mnohostí v klasické metafyzice, nebo analýzy kategorie vztahu v současných relačních, respektive strukturálních ontologiích. Běží ale také o problém týkající se aplikací relačních a strukturálních konceptů ve vědě, kultuře, moderních technologiích, právu či politice. Vztahy jsou všude kolem nás a jejich enigmatická neuchopitelnost proniká vším.
Na tento problém narážíme, když se věnujeme jednotě a fragmentarizaci věd, kulturním, generačním nebo genderovým vazbám a diferencím, komplexitě ekologické stability, politické polarizaci, globálním ekonomickým nerovnostem nebo geopolitickým krizím současnosti. Všude, kde vztahová realita prochází kritickým napětím, sílí také naše závrať nad paradoxní hloubkou veškeré vztahovosti.
Překvapivě je to zároveň problém veskrze velikonoční
Když v prvních verších básně „Fireflies“ na albu „Ghosteen“ hovoří známý australský hudebník Nick Cave o Ježíši, ležícím v náruči své matky, jako o fotonu, který opustil umírající hvězdu („Jesus lying in his mother's arms / Is a photon released from a dying star“), nejde pouze o dovedné básnické spojení teologie s jazykem současné astrofyziky. Tato působivá metafora ukazuje na ambivalentní hloubku veškeré vztahovosti, metafyzické, epistemologické, fyzikální, interkulturní i mezilidské. Nick Cave zde nepochybně myslí na svého syna Arthura, který tragicky zahynul ve svých patnácti letech.
Každý vztah je jednotou sjednocování a oddělování, přičemž tato paradoxní jednota se stává zásadním dramatem ve chvíli, kdy oddělení nabývá své maximální intenzity až do té míry, v níž sjednocující dynamika vztahů zdánlivě mizí. A co jiného je smrt než toto vymizení jednoty při maximálním oddělení? Světlo nenávratně oddělené od své hvězdy je vzdálenou ozvěnou ústředních vět křesťanského trinitárního vyznání, podle kterého je Ježíš světlo ze světla jako Syn od věčnosti zrozený z Otce. Maximální oddělení Syna od Otce přichází o Velikonocích. Tehdy se mezi ně položí vzdálenost lidské konečnosti a smrti. Spojuje Syna a Otce vztah i tam, kde je maximálně odděluje? Spojují vztahy i tam, kde maximálně oddělují? Nebo všechno spojení zcela mizí ve lhostejném paralelismu, či dokonce protikladném sváru?
Ze zklamání se rodí pochybnost nad křesťanstvím
Velikonoce jsou výzvou znovu promyslet tuto paradoxní hloubku veškeré vztahovosti ve všech jejích souvislostech. Tato výzva, zejména pokud ji vztáhneme přímo a explicitně ke křesťanství, se dnes jeví z mnoha důvodů jako krajně obtížná. I ona sama se totiž klade v maximálním oddělení: moderní člověk se sice nepřestává ptát, zda a nakolik je křesťanský příběh reálný, ale jeho tázání doprovází hluboké zklamání z konkrétního historického vývoje křesťanství. Ze zklamání se rodí pochybnost a z ní důsledná kritika.
Moderní myslitele, jakými byli Nietzsche, Marx nebo Freud, spojuje podle francouzského filosofa Paula Ricoeura (1913–2005) tzv. hermeneutika podezření. Můžeme opravdu důvěřovat křesťanským literárním pramenům? Jsou skutečně jistým zdrojem pravdy, když je v nich realita křesťanského svědectví mnohdy promíšena se subjektivními omyly nebo dokonce fabulací a lstí? Nejsou texty Písma svatého náboženskou fikcí? A není křesťanská teologie pouze projekcí antropologických aspirací a tužeb, sociálních potřeb nebo dokonce ideologických záměrů politické moci? Nejsou objektivní zázraky i subjektivní víra individuální nebo kolektivní iluzí totožnou s dílčími neurobiologickými procesy a funkcemi, jak argumentuje současná naturalistická filosofie mysli? Zkrátka: jak by mohlo být křesťanství skutečné, když naše moderní poznání vnější i vnitřní skutečnosti vznáší tolik závažných a přesvědčivých námitek?
Zapomenutí na Trojici
Velikonoční výzva k promyšlení paradoxní hloubky veškeré vztahovosti nemusí hned nutně vést k zásadnímu přehodnocení těchto otázek. Přinejmenším by ale měla být přijata s vážností, kterou si připomínka Velikonoc zasluhuje. Moderní kritici křesťanství jako Nietzsche, Marx a Freud většinou nevěnují pozornost subtilním ontologickým formulacím ústředního teologického principu křesťanské víry, jímž je vztahové chápání Boha jako Trojice neboli Otce, Syna a Ducha svatého.
Podle Kanta nelze z teologické nauky o Trojici pro praktické použití nic odvodit a Goethe vyjádřil své rozpaky ještě pregnantněji, když si postěžoval, že by zbožné duše chtěly, aby věřil, že tři je jedna a jedna je tři. V této souvislosti někdy historikové filosofie a teologie hovoří o tzv. zapomenutí na Trojici, které až na určité výjimky (Komenský, Leibniz, Peirce nebo dokonce Kurt Gödel) doprovází moderní myšlení, kulturu a vědu.
Když v druhé polovině 20. století začali teologové znovu soustavně zkoumat filosofický význam trinitárního tajemství, napsal německý filosof a teolog Klaus Hemmerle (1929–1994) krátký spis nazvaný „Teze k trinitární ontologii“, který bývá někdy považován za jeden z nejdůležitějších teologických textů posledních desítiletí. Hemmerleho „Teze“ nenabízí další fundamentalistickou obhajobu křesťanství, podle které by moderní vědecké poznání prostě mělo potvrzovat neměnné křesťanské pravdy, ale ani relativistické přizpůsobení křesťanství pravdivostním kritériím moderního poznání skutečnosti. Hemmerle ve svých „Tezích“ překvapivě vybízí k tomu radikálně obrátit pohyb otázek o skutečnosti křesťanství a neptat se již, zda a nakolik je křesťanství skutečné, nýbrž zda a nakolik je sama skutečnost křesťanská, a tím také vztahová a trinitární.
Přečtěte si také
Teolog a filozof Eduard Fiedler se věnuje především otázkám chápání a interpretace Svaté Trojice v dnešní teologii, filozofii i křesťanské praxi. V dospívání byl přitom až militantně ateistický. U příležitosti velikonočních svátků jsme si povídali, jak nám dnešní teologie může pomoci v chápání přírodních věd, jak k nám dnes promlouvá Komenský či jakým způsobem se může každého z nás dotýkat velikonoční příběh.
Ptáme-li se, zda je křesťanství skutečné, předpokládáme, že již dopředu víme, co je to skutečnost, a na základě tohoto často nereflektovaného ontologického předporozumění kriticky vyrážíme přezkoumat soubor náboženských fakt charakterizujících křesťanství. Ve většině případů se tento postup může zdát zcela v pořádku, protože křesťanství chápeme primárně jako kulturní či morální náboženský útvar, a nikoli jako určitou konkrétní podobu ontologického chápání skutečnosti jako takové. Právě tuto změnu perspektivy navrhuje Hemmerle. Jak proměňuje křesťanství naše chápání celé skutečnosti? Nemá vlastní trinitární jádro křesťanství něco společného s významem i enigmatickou povahou vztahů v nás i kolem nás?
Velikonoční drama přivádí Ježíše Krista na Golgotu. Podobně jako když Nick Cave píše své album Ghosteen coby svědectví o úplné ztrátě a znovunalézání syna Artura anebo když český filmový režisér Václav Kadrnka tematizuje absenci milovaného ve svém „Křižáčkovi“ a „Zprávě o záchraně mrtvého“ (což je možná nejvíce velikonoční film natočený českým tvůrcem), svědectví Písma vypovídá o Kristově opuštěnosti na kříži vrcholící zvoláním k Otci: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Tato slova vyjadřují paradox vztahu: vyslovují oddělenost až po hranu absolutní opuštěnosti, ale samotné jejich vyslovení je modlitbou 22. žalmu, která implikuje spojení. Kristovo sebedarování na kříži tím dává realisticky poznat vztahovou důvěru a lásku Boha Otce, Syna a Ducha svatého, v níž se spojuje plnost sdíleného bytí s naprostým zřeknutím se sebe sama pro druhého.
Bytí není ničím, pokud není láskou
Trinitární vztahy zde zároveň maximálně spojují i rozlišují. Tím získává „bytí“, tento jistě starý, ale stále relevantní metafyzický pojem, zcela nový význam: není ničím, pokud není láskou. Tradiční metafyzická otázka po tom, co zůstává neměnné a co se zachovává ve změnách, vyústila o Velikonocích do překvapujícího poznání – tím jediným, co zůstává, je vztah lásky. Skutečná láska je úplným sebedarováním, které zahrnuje upozadění sebe sama a přijetí jinakosti druhého; je pravým opakem zůstávání u sebe sama, trvání na vlastní existenci či zachovávání vlastní identity. Trvá pouze to, co na sobě netrvá, ale vzdává se sebe sama kvůli druhému. Zůstává pouze to, co nezůstává jako sebe sama stále více a více uchovávající protiklad ke změně a pohybu, nýbrž se vydává k proměně a žije pro sebe sama stále méně a méně až k prázdnotě vztahového daru, v němž je Boží láska pro všechny vším.
Podle Hemmerleho doposud nepronikl tento ontologický význam velikonočního sebedarování Ježíše Krista do tkaniva lidského myšlení o skutečnosti. Ani předmoderní metafyzika, ani moderní filosofie subjektu neodpovídají této radikální transformaci porozumění bytí ve světle velikonočního tajemství. Ani objektivní řád věcí kolem nás, ani subjektivní pohyb myšlení nezprostředkovávají setkání s tajemstvím skutečnosti, aniž by je zároveň nebezpečně nezužovaly. Nesměřuje tak velikonoční výzva promyslet paradoxní hloubku veškeré vztahovosti k odkrytí původního bytí ve vztazích? Skrze vztahy se sice stáváme zranitelnými až po radikální rozpornost antimetafyzických pochyb a revoluční kritiky, avšak zároveň z nich vycházíme, žijeme a jsme jako ze zdarma darovaného daru, kterým všechno vzchází do skutečnosti.
Přečtěte si také
Teolog a filozof, nositel ceny za nejlepší teologickou knihu napsanou mladým autorem, finalista soutěže Czexpats in Science, „mladý Halík“… To vše je Martin Kočí, který nyní působí na univerzitě v rakouském Linzi. Čím se zabývá? Jak pracuje humanitní vědec a v čem se liší humanitní vědy od přírodních?
Celá realita je vztahová
Znamenalo by to znovu objevit a promyslet nikoli již soubor náboženských fakt charakterizujících křesťanství, nýbrž vlastní reálný obsah křesťanského trinitárního vyznání, které má ontologický význam a vztahový charakter. Na tento ontologický význam trinitárního tajemství upozornil svého času také český biolog a filosof Zdeněk Neubauer (1942–2016) v knize „O čem je věda?“. Zde na pozadí úvah o genealogii předmětného poznání moderní přírodovědy spojil to, co Bradley nazýval vnitřně rozpornou „vztahovou zkušeností“, s proplétavým prostupováním, obsahováním se a vztahováním se Boha Otce, Syna a Ducha svatého: „Nejde o tak nezvyklou zkušenost: takto i naše mysl obsahuje jak svět, tak tělo v něm obsažené, sama jsouc obsažena v obou; mysl, tělo, svět jsou tak v sobě vzájemně ‚obsaženy‘, leč pokaždé v jiném smyslu: způsob každého takového ‚bytí v‘ (‚inexistence‘), ‚obsahování‘, ‚zahrnutí‘, ,obývání‘ je vždy odlišný: jedinečný, nezaměnitelný a nezastupitelný – inu, osobitý: právě tak, jak to dle trinitární nauky platí pro Tři Boží osoby. Není vyloučeno, že je nám zkušenost této vzájemnosti přístupna teprve dnes, a to opět právě díky zapomenutému myslitelskému úsilí a pojmovému tříbení, jehož plody nám anonymně odkázaly dnes již zapomenuté spory o význam symbolu Boží Trojice a jeho závaznou a společnou formulaci, právě tak jako hypostázi vztahu.“
Neubauer ve své trinitární genealogii modernity směřuje (ve shodě s nejnovějším výzkumem intelektuální historie raného novověku, dějin přírodní filosofie a přírodních věd) k tomu, že vztahová „objektivní realita“ coby předmět novověké vědy byla vymezena na základě původně teologického pojetí vztahové reality Trojice („hypostáze vztahu“). To nás může ubezpečit v tom, že pozornost věnovaná vlastnímu reálnému obsahu křesťanského trinitárního vyznání není krokem stranou od těch nejzásadnějších otázek týkajících se charakteru vědeckého poznání jako takového.
Když italský fyzik Carlo Rovelli argumentuje (srov. „The big idea: why relationships are the key to existence“), že „realita není sbírkou věcí, ale sítí procesů“ a povaha kvantové skutečnosti musí být vykládána prostřednictvím tzv. relační interpretace kvantové mechaniky, odkazuje při tom na současné strukturální a relační ontologie, podle kterých je celá realita vztahová, „relations all the way down“. Nepřímo tím dává Neubauerovi za pravdu. Ale již nedohlédne, že křesťanské trinitární chápání vztahovosti vede k jinému pojetí reality vztahů a struktur, než jaké se v novověku vyvinulo na základě striktního oddělení filosofie a vědy od teologie.
Právě s jeho dědictvím se dnes vyrovnáváme ve všech krizích, kde proti sobě stojí vztahové reality v antagonistických protikladech (identita proti diferenci, subjekt proti objektu, člověk proti přírodě, svoboda proti autoritě, jedinec proti kolektivu, lokální proti globálnímu apod.). Bradleyho varování ohledně rozporné „vztahové zkušenosti“ trvá.
Pokud je celá realita vztahová, je také velikonoční? Jsou Velikonoce trinitární entanglement, propletení? Nepochybně platí, že můžeme ve shodě s křesťanskou trinitární ontologií pochopit Velikonoce jako výzvu promyslet paradoxní hloubku veškeré vztahovosti v celém jejím rozsahu, až po maximum oddělení a opuštěnosti, v němž se podle křesťanské zvěsti neočekávaně ohlašuje maximum Boží lásky. Dokážeme-li do toho jako moderní lidé vložit svou důvěru, není to náznakem, že skutečné vztahy spojují i tam, kde maximálně oddělují?
Autor: Eduard Fiedler
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
Eduard Fiedler je teologem a filozofem na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vystudoval práva na Masarykově univerzitě a souběžně Katolickou teologickou fakultu na Univerzitě Karlově. Během doktorátu z filozofie a estetiky působil na univerzitě v německém Řezně. Věnuje se především relačním, strukturálním a trinitárním ontologiím. Byl řešitelem několika výzkumných projektů, aktuálně vede badatelskou skupinu Triertium. S manželkou a třemi dětmi žije v Brně.
- Autor článku: ne
