Reformu českých vysokých škol bychom neměli posuzovat tak, jako by současný stav byl neutrálním výchozím bodem. Není. Je to konkrétní institucionální uspořádání, které něco chrání, ale také vytváří řadu vlastních problémů.
Samozřejmě je nutné pečlivě hlídat, aby žádná reforma neotevřela cestu k politickému ovládnutí univerzit. To je nepřekročitelná červená linie. Zároveň ale nestačí ptát se jen na to, co by se mohlo pokazit změnou. Stejně důležité je ptát se, co se kazí tím, že některé věci zůstávají tak, jak jsou.
Při čtení současné diskuse mám často pocit, že reforma musí obhájit každou svou možnou slabinu, zatímco problémy dnešního systému bývají brány jako známá a do jisté míry nevyhnutelná součást reality. To je podle mě nebezpečná asymetrie.
Vyšla jsem z českého akademického prostředí, ale posledních více než dvacet let své vědecké kariéry jsem strávila ve Francii, USA a Švýcarsku. Taková perspektiva nemůže nahradit detailní znalost každodenního fungování českých univerzit. Umožňuje ale jasně vidět, že mnohé věci, které se v jednom systému zdají samozřejmé, mohou jinde fungovat úplně jinak.
Mým cílem není komentovat všechny problémy současného systému. Soustředím se jen na několik témat, u nichž mám pocit, že do debaty mohu přinést perspektivu, která zatím nezaznívá dostatečně silně.
Akademická svoboda jednotlivce, nejen instituce
V debatě o reformě se hodně mluví o akademické svobodě. A správně. Univerzity musí být chráněny před politickým tlakem, který by zasahoval do obsahu výuky a výzkumu.
Zároveň mi ale chybí druhý rozměr tohoto pojmu. Akademická svoboda není jen svoboda instituce vůči státu. Je to také svoboda jednotlivých akademiků pracovat a postupovat v prostředí, kde rozhodují jasná pravidla, otevřené soutěže a kvalita práce — nikoli lokální hierarchie, osobní vazby a neprůhledné kariérní mechanismy.
V tomto smyslu současný český systém omezuje jednu z důležitých podmínek akademické svobody.
Pokud mladí vědci a vědkyně nevědí, podle jakých pravidel mohou získat stabilní místo, a jejich kariéra závisí hlavně na tom, zda si je „nechá“ katedra, školitel, fakulta nebo místní akademická síť, není to svobodné akademické prostředí. Je to prostředí závislosti.
Skutečná akademická svoboda totiž není jen možnost publikovat jednotlivé články nebo učit bez přímého zásahu zvenčí. Je to také možnost dlouhodobě a nezávisle rozvíjet vlastní vědecký směr — včetně směrů, které se nevejdou do lokálních zvyklostí nebo očekávání.
Pokud jsou kariérní postupy neprůhledné a dlouhodobě vázané na interní prostředí, není to jen technický problém personalistiky. Ovlivňuje to, jaké myšlenky a jaké vědecké přístupy mají šanci vyrůst. Systém, ve kterém dostávají největší šanci především lidé vychovaní ve stejném prostředí, přirozeně reprodukuje stejné autority, stejné otázky a stejné způsoby hodnocení.
Akademický inbreeding proto není jen otázka mobility nebo mezinárodní otevřenosti. Je to problém svobody myšlení. Přístupy, které se mezitím rozvinuly jinde ve světě, se mohou dostávat do pozadí ne proto, že by byly horší, ale protože v místním systému nemají dostatečné zastoupení ani hlas.
Proto se mi zdá příliš jednoduché rámování „reforma versus akademická svoboda“. Skutečně svobodná univerzita potřebuje obojí: ochranu před politickým tlakem i ochranu jednotlivce před uzavřeností akademického prostředí. Autonomii, ale také transparentnost. Samosprávu, ale také odpovědnost. Tradici, ale také otevřenost lidem, kteří přinášejí jinou zkušenost.
Přečtěte si také
Pokus o reformu vysokých škol – poprvé, podruhé, potřetí... Tentokrát v podání Roberta Plagy, který chce na jaře 2028 poslat do Sněmovny nový vysokoškolský zákon. Všechny předešlé pokusy o nový zákon, který by nahradil ten stávající z roku 1998, však ztroskotaly. Bude Robert Plaga úspěšnější než předchozí ministři?
Titul není totéž, co akademická pozice
Druhým příkladem je rozdíl mezi akademickými tituly a skutečnými akademickými pozicemi.
V mnoha mezinárodních systémech je profesor především pracovní pozice. Univerzita se rozhodne, že daného člověka chce zaměstnat jako profesora, svěří mu určitou roli, poskytne mu odpovídající institucionální zázemí a nese za toto rozhodnutí odpovědnost. Kvalita profesorského sboru je pak součástí reputace instituce.
V českém systému je situace jiná. Docentura nebo profesura je především akademický titul získaný ve specifickém řízení. Tento titul ale sám o sobě negarantuje pracovní poměr, odpovídající pracovní zařazení ani finanční ohodnocení odpovídající kvalifikaci. Člověk může být docentem nebo profesorem, a přesto nemusí mít stabilní pozici ani podmínky, které by mu umožňovaly vykonávat akademickou práci skutečně nezávisle a dlouhodobě.
Právě zde se obecný problém akademické svobody jednotlivce ukazuje velmi konkrétně. Titul sám o sobě nevytváří stabilní institucionální podmínky pro nezávislou akademickou práci. K tomu je potřeba jasná vazba mezi kvalifikací, rolí, pracovním zařazením a odpovědností zaměstnavatele. Titul bez funkční pozice toto nezajišťuje.
Přečtěte si také
Do České republiky jsem před sedmi lety přišel jako zahraniční profesor a držitel grantu ERC. Díky odstupu, který mi tato pozice poskytuje, jsem si všiml systémových problémů, jež mnozí považují za samozřejmou součást akademického života. Odvolávání se na akademickou svobodu příliš často zakrývá nedostatek odpovědnosti, uzavřenost systému či neochotu řešit známé problémy. Navrhované reformy nejsou dokonalé, ale představují důležitý krok správným směrem.
Funkční akademické místo přitom nemá znamenat vratkou pozici závislou na momentálním vedení instituce. Po náročném a otevřeném výběru musí jít o trvalé pracovní místo spojené s jasnou ochranou akademické nezávislosti.
Současný systém zároveň vytváří zbytečně vysokou bariéru pro lidi, kteří už akademicky obstáli v zahraničí. Pokud někdo působí jako profesor nebo profesorka na kvalitní zahraniční univerzitě, měl by být český systém schopen takovou zkušenost posoudit přímo v otevřeném výběrovém řízení na konkrétní pracovní místo.
Právě otevřené, transparentní a mezinárodně srozumitelné výběrové řízení na konkrétní pozici — za účasti relevantních externích, ideálně i zahraničních odborníků — je přirozeným místem, kde se má ověřovat kvalita kandidáta, jeho odborná úroveň, vědecká vize, pedagogické schopnosti i vhodnost pro danou instituci. Není proto jasné, proč by vedle tohoto procesu měl takový člověk ještě znovu procházet dlouhým specificky českým titulovým řízením, které není přirozeně kompatibilní s běžnými mezinárodními kariérními drahami.
Nejde mi o snižování nároků na kvalitu. Naopak. Právě proto, že kvalita docentů a profesorů je pro univerzitu zásadní, měla by být spojena s konkrétní odpovědností instituce. Pokud univerzita někoho zaměstná jako profesora, má být schopna toto rozhodnutí obhájit před studenty, akademickou obcí, zahraničními partnery i veřejností.
Proto považuji funkční akademická místa za jednu z nejdůležitějších částí celé reformy. Nejde jen o administrativní změnu kariérního systému. Jde o to, zda docentura a profesura budou nadále především formálními tituly, nebo zda se stanou skutečnými, trvale ukotvenými akademickými pozicemi spojenými s odpovědností univerzity a podmínkami pro nezávislou akademickou práci. Bez této vazby zůstává akademická kariéra zbytečně neprůhledná — a akademická svoboda do značné míry iluzí.
Kdo zastupuje obory budoucnosti?
Třetí příklad se týká fragmentace univerzit.
V debatě se ochrana akademické svobody často spojuje se zachováním silné akademické samosprávy a autonomie fakult. Tato obava je legitimní, neměla by ale zakrýt opačný problém: příliš silná fragmentace univerzitu svazuje právě tam, kde by měla být schopná jednat jako celek.
Fakulty mají důležitou roli. Nesou odbornou kulturu jednotlivých oborů, pečují o jejich standardy, kontinuitu i kvalitu výuky. Problém tedy není v samotné existenci fakult. Problém vzniká ve chvíli, kdy je univerzita primárně součtem relativně samostatných fakult a nemá dostatečnou schopnost vytvářet směry, které přesahují jejich hranice.
Historicky dávalo smysl organizovat univerzity kolem relativně jasně vymezených disciplín. Jenže dnešní věda stále častěji vzniká právě na jejich hranicích. Mnoho nejrychleji se rozvíjejících oblastí posledních let — od umělé inteligence přes datovou vědu až po moderní biologii, neurovědy nebo klimatický výzkum — nevzniká uvnitř tradičních oborů. Vzniká mezi nimi.
Pokud jsou rozhodovací pravomoci, zdroje a strategická rozhodnutí soustředěny především na úrovni fakult, pak jsou nové směry, které nezapadají do existujících oborových struktur, přirozeně znevýhodněny. Často nemají jasného institucionálního nositele.
Kdo vytvoří novou mezioborovou pozici? Která fakulta ji zaplatí? Podle jakých kritérií bude člověk hodnocen, když jeho práce neleží čistě v jednom oboru? Kde bude učit? Kdo ponese náklady a kdo získá kredit? Pokud na tyto otázky neexistuje silná univerzitní odpověď, nové směry často závisejí na osobním nadšení několika lidí, krátkodobých grantech nebo složitých mezifakultních dohodách. Grant může takový směr nastartovat, ale nemůže nahradit institucionální schopnost univerzity dlouhodobě ho ukotvit.
To není stabilní způsob, jak budovat vědu budoucnosti.
Silně fakultní struktura přirozeně zvýhodňuje to, co už existuje: zavedené obory, zavedené katedry, zavedené rozpočty a zavedené představy o kvalitě. Nové oblasti, které se do těchto struktur nevejdou, začínají s nevýhodou. Ne proto, že by byly méně důležité, ale protože organizační systém nebyl vytvořen pro ně.
Přečtěte si také
Sleduji s rostoucími obavami debatu o reformě českých univerzit. Jako proděkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy i jako vědec, který se nedávno vrátil ze zahraničí. Přestože sdílím přesvědčení, že současný systém potřebuje změny, navrhovaná reforma podle mého názoru vychází z povrchní analýzy, nebezpečně omezuje akademickou samosprávu a míří směrem, který je v evropských zemích podrobován rostoucí kritice.
To není otázka dobré nebo špatné vůle jednotlivých lidí. Je to vlastnost struktury.
Věda se dnes mění rychleji než kdy dříve. Univerzita, která nedokáže jednat jako celek a vytvářet nové směry přesahující hranice tradičních fakult, bude zaostávat. To neznamená, že fakulty jsou samy o sobě problém. Znamená to, že vedle nich musí existovat dostatečně silné mechanismy pro vznik aktivit, které žádná jednotlivá fakulta sama vytvořit nemůže.
Umělá inteligence je v tomto ohledu velmi dobrý příklad: není to jen další obor vedle ostatních. Je to technologie a intelektuální nástroj, který mění medicínu, biologii, fyziku, ekonomii, právo, humanitní vědy i vzdělávání. Takový vývoj nelze dobře uchopit, pokud každá fakulta primárně chrání svůj vlastní prostor.
Jako někdo, kdo strávil většinu své kariéry na pomezí fyziky, matematiky, informatiky a strojového učení, považuji tuto otázku za jednu z nejdůležitějších v celé debatě o budoucnosti českých vysokých škol.
Nejde o to oslabit odborné komunity uvnitř fakult. Jde o to, aby univerzita měla vedle fakult také nástroje pro dlouhodobé ukotvení směrů, které přesahují jednu oborovou strukturu. Univerzita 21. století nemůže být jen administrativním součtem existujících oborů. Musí mít schopnost vytvářet obory budoucnosti.
Cena současného systému
Tyto příklady nejsou vyčerpávajícím seznamem problémů českého vysokého školství. Ukazují ale, proč podle mě nestačí hodnotit jen možné slabiny navrhované reformy. Současný systém má také svou cenu: uzavřené kariérní dráhy, akademické tituly bez jasné vazby na pracovní pozice a univerzity, které jen obtížně vytvářejí nové směry přesahující tradiční fakulty.
Nechci tvrdit, že současný návrh reformy je bez potenciálně problematických míst. Rozhodující bude konkrétní paragrafové znění: složení nových orgánů, způsob jmenování jejich členů, pojistky proti politickému vlivu i skutečné dopady na fungování vysokých škol.
Požadovat dokonalost od reformy a zároveň brát problémy dnešního systému jako nevyhnutelnou součást reality nás ale dopředu neposune. Férové posouzení musí klást stejné otázky oběma stranám: co dané uspořádání chrání, komu dává moc, koho znevýhodňuje, jaké změny umožňuje a jaké naopak blokuje.
Status quo také dělá volby — i když je často nepojmenováváme jako rozhodnutí. Určuje, komu dává šanci, koho drží v závislosti, jaké obory umí vytvořit a jaké nechává mimo hru. Právě tuto cenu současného systému bychom měli v debatě vidět mnohem zřetelněji.
Autorka: Lenka Zdeborová
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
Pozadí úvodní fotografie bylo dotvořeno umělou inteligencí.
Lenka Zdeborová je profesorkou fyziky a informatiky na École Polytechnique Fédérale de Lausanne, kde vede Laboratoř statistické fyziky výpočetních systémů. Ve své práci propojuje koncepty statistické fyziky, jako jsou pokročilé metody středního pole, metody replik a související algoritmy typu message passing, s problémy strojového učení, zpracování signálu, statistické inference a optimalizace. Ráda stírá hranice mezi teoretickou fyzikou, matematikou a informatikou. V letech 2010 až 2020 působila jako výzkumnice v CNRS v Institutu teoretické fyziky v CEA Saclay ve Francii. V roce 2014 získala bronzovou medaili CNRS, v roce 2016 cenu Philippa Meyera za teoretickou fyziku a grant ERC Starting Grant, v roce 2018 cenu Irène Joliot-Curie, v roce 2021 Gibbs Lectureship Americké matematické společnosti (AMS) a ocenění Nadace Neuron a v roce 2025 grant ERC Advanced Grant.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
