Mise Artemis II představuje návrat člověka k Měsíci po více než půlstoletí. Nejde však o opakování programu Apollo. V jiném technologickém i geopolitickém kontextu se znovu otevírá otázka, proč člověka do hlubokého vesmíru vůbec posíláme a co tím vlastně sledujeme?
Už v Nerudových Písních kosmických se objevuje motiv návratu ke hvězdám. Ne jako jednorázového gesta, ale jako pokračování něčeho, co má vlastní vnitřní logiku a směr. V kontextu současné kosmonautiky se tento motiv dá číst podobně – cesta do vesmíru není skok, ale proces, ve kterém si postupně ověřujeme vlastní možnosti i limity. Na jedné straně hraje roli technika, na druhé straně i to, jak s ní dokážeme zacházet v prostředí, které nám nic neodpustí.
Když nyní sleduji misi Artemis II v přímém přenosu, vnímám ji spíš jako návrat lidí k určité schopnosti než k určitému místu. Rozhodně tím nechci říct, že Měsíc není důležitý, ale důležitější se mi jeví, že se po více než půlstoletí znovu učíme fungovat dál než na nízké oběžné dráze Země, kde dnes dlouhodobě operuje Mezinárodní vesmírná stanice. Prostředí nízké oběžné dráhy máme do značné míry zvládnuté, včetně logistiky, zásobování i řešení krizových situací. Program Artemis se snaží tenhle rámec opustit a řeší současně několik základních otázek: Kam jsme schopni doletět? Jak tam budeme působit společně? Jak budeme reagovat v situacích, kdy už nemáme všechno „na dosah“?
V diskusích o této misi se často objevuje námitka, že Artemis II sama o sobě nepřináší zásadní vědecké poznatky. Tenhle argument se objevuje poměrně pravidelně a není těžké pochopit proč. Pokud bychom hodnotili jednotlivé vesmírné mise podle množství nových dat, patentů nebo publikací, Artemis II by skutečně nepatřila mezi ty, které by na první pohled vyčnívaly. Jenže takové hodnocení předpokládá, že každá mise má mít přímý a měřitelný výstup. To ale není jediný způsob, jak o přínosu uvažovat. Úloha Artemis II je jiná – ověřuje, že technologie, které většinou známe jednotlivě, dokážou fungovat dohromady, a ještě k tomu v prostředí, kde jsou zdroje omezené a kde se i malé chyby rychle projeví v celém systému. V kosmonautice je zásadní rozdíl mezi testem jednotlivých komponent a testem celku. Můžeme mít dokonale otestované motory, navigaci i komunikační systémy, ale teprve jejich společné nasazení ukáže, jestli fungují tak, jak očekáváme. Právě tady se často objevují problémy, které není možné předem plně předvídat – aktuálně například potíže s hygienickým systémem lodi Orion. Historie kosmonautiky je na podobné situace poměrně bohatá.
S tím souvisí další často zmiňovaná otázka: proč do takových misí zapojovat člověka. Pokud bychom chtěli maximalizovat vědecký výstup, robotické mise dávají ve většině případů větší smysl. Jsou levnější, odolnější a dokážou pracovat tam, kde by člověk nepřežil. To není sporné a v mnoha případech to představuje racionální volbu. Ostatně velká část současného poznání Sluneční soustavy stojí právě na robotických sondách. Ve chvíli, kdy ale chceme ověřit schopnost dlouhodobě fungovat mimo Zemi, člověka ze systému nelze vynechat ani ho nahradit – jeho přítomnost mění plánování misí. Vnáší do systému prvky, které se obtížně předvídají a ještě obtížněji simulují – např. improvizaci a schopnost reagovat na nečekané podněty, ale i omezení vyplývající z fyziologie a psychologie. Bez tohoto rozměru bychom testovali jiný typ systému, než který chceme jednou skutečně používat. Důkladné testování je navíc o to důležitější, o co cennější je náklad na palubě – v tomto případě čtyři astronauti a v budoucnu pravidelné střídání lidských posádek.
Měsíc dává v tomto kontextu smysl jako přirozený mezikrok. Je dost blízko na to, aby byl dosažitelný a aby bylo možné řešit problémy v relativně krátkých časových škálách, ale zároveň dost daleko na to, aby se projevily limity pobytu mimo bezprostřední okolí Země. Komunikace už není okamžitá, cesta tam a zpět není otázkou hodin a logistika se začíná výrazně komplikovat. Právě tahle kombinace z něj dělá vhodné prostředí pro postupné rozšiřování schopností, které by byly nutné při letech ještě dál (například na Mars).
Tím, že se z Měsíce nestal cíl v tom smyslu, že bychom u něj měli skončit, se Artemis zároveň odlišuje od programu Apollo. V době studené války šlo do velké míry o to, kdo dokáže být první. Tenhle narativ byl jednoznačný a určoval podobu jednotlivých misí. Časový tlak, politická motivace i způsob komunikace směrem k veřejnosti odpovídaly tehdejší situaci. Dnes sice konkurence nezmizela (zejména s ohledem na plány Číny přistát na Měsíci v dalších deseti letech), ale vedle ní se prosazuje jiný způsob uvažování. Jde o schopnost na Měsíci dlouhodobě fungovat a opakovaně se tam vracet. To vyžaduje jiný přístup k plánování a financování na národní i mezinárodní úrovni.
Mise Artemis II posouvá hranici toho, co si můžeme dovolit zkoušet. Rozšiřuje prostor, ve kterém jsme schopni spolehlivě operovat, a tím otevírá možnosti pro další kroky, které by bez takového ověření zůstaly jen na papíře. To je typ přínosu, který se špatně vyjadřuje v jednoduchých číslech, ale v dlouhodobém horizontu se ukazuje jako zásadní. A to je možná odpověď i na otázku z nadpisu: ve vesmíru nehrajeme roli dobyvatelů, ale těch, kdo se učí v novém prostředí obstát. Vesmír je totiž prostředí, které je ze své podstaty nehostinné.
Autor: Václav Pavlík
Václav Pavlík se ve své vědecké kariéře zabývá dynamikou hvězdokup. Po doktorátu se jako postdoc a hostující profesor přesunul na tři roky do USA. Nyní působí na Astronomickém ústavu AV ČR, kde získal grant „MERIT“ z programu MSCA – COFUND. Je též zástupcem ČR v Radě ředitelů mezinárodního vědeckého periodika Astronomy & Astrophysics, šéfredaktorem českého popularizačního časopisu Astropis a podílí se na organizaci Astronomické olympiády. V rámci své kariéry působil i v pražském Planetu, přeložil několik populárních knih a napsal čtyři astronomické knížky pro děti.
- Autor článku: ne
