Expedice za zatměním Slunce 2026: Stihneme se připravit?

Islandský tým se definitivně rozděluje

V pondělí ráno si Pavel, Aneta, Amálie a Natálie zopakovali činnost, které jsme si v posledních dnech užili až dost. Znovu zabalili techniku a vyrazili na svou pozici do města Stykkishólmur v podstatě hodně zpět k Reykjavíku. Tím realizujeme strategii více pozorovacích lokalit, tedy větší šanci, že špatné počasí nezničí výsledek celé expedice.

Večer přichází zpráva ze Stykkishólmuru: jsou na místě, technika stojí a dokonce se jim podařilo zaostřit. To je první malé vítězství.

Stykkishólmur má náskok

Je to nečekané, ale díky zvládnutému zaostření v pondělí večer po příjezdu může skupina ve Stykkishólmuru v úterý využít i nepříliš ideální podmínky k pořizování kalibračních dat. Nestačí totiž z expedice přivézt jen snímky ze zatmění, ale také flat fieldy, darkflaty a dark framy, díky kterým se ze snímků zatmění podaří vytěžit potřebné informace.

Ve Flateyri zatím tak daleko nejsme.

Šroub: vítězství matky M8 a „grey duct tape“

S délkou šroubu, který nastavuje sklon polární osy jedné z montáží, jsme si poradili úhlovou bruskou, ale nečekali jsme, že pak šroub hladce projde pod „trnem“ v montáži, o který se měl pevně opřít a tlačit na něj. Manévrovací prostor je minimální, improvizuji. Na prst nalepím kus legendární „stříbrné pásky“, která zachránila i Apollo 13, přilepím si zlehka matku M8 na špičku prstu a pokouším se o nemožné – zachytit šroubem tuto matku balancující na špičce prstu v prostoru, kde se vůbec nedá manévrovat. Nechápu, že se to povedlo hned napoprvé. Jeden problém jsme vyřešili. Bylo tedy načase, aby se objevil další.

Novinka letošní expedice, která funguje, ale bohužel má i své mouchy

Inovace techniky probíhá stále. Je to žádoucí a po každé expedici máme na základě nových zkušeností nápady na zlepšení. Letošní novinkou je automatické ostření od Matěje Štarhy využívající algoritmus Pavla Mikuláčka, které se poprvé používá v ostrých expedičních podmínkách. Na některých kamerách pro pozorování iontů železa funguje naprosto perfektně. Na jiných nikoli a my s tím bojujeme dlouhé hodiny. Špatně zaostřené snímky už žádným zázrakem neopraví ani Miloslav Druckmuller, profesor na ÚM FSI VUT, který je autorem ucelné řady softwarů na zpracování dat ze zatmění, na kterých pracuje od roku 1999.

Slunce nám utíká

Potřebujeme ostřit, na to potřebujeme trasovat Slunce a Slunce nám utíká. Je pravda, že ve Flateyri zapadá až kolem 22:30, ale to už je mimo naše zorné pole. Telefonujeme Matějovi do Španělska, zkoušíme, co doporučuje. Nefunguje. Další telefonát. Nefunguje. Další telefonát. Nic a čas běží. Od rána jsme nejedli, nebyl čas, hledáme řešení problému. Uprostřed největšího frmolu máme v 17 hodin přednášku pro místní komunitu a turisty.

Helen a Siggi už pro nás nejsou jen cizí lidé, ale poznáváme, že jsou tahouny místní komunity, organizátoři společenských akcí. Rádi jsme jim vyhověli a připravili přednášku přesně v čase zatmění, jen o dva dny dříve.

Vracíme se k práci a naštěstí nacházíme způsob, jak problém se samoostřením na dvou kamerách překonat. Na ostatních funguje bezvadně. Je to krásný pocit končit den s tím, že víme, že řešení existuje a další den to zvládneme.

Až ve 21 hodin dojídáme zbytky těstovin a rýže z předchozího dne, pondělí bylo hladovým dnem.

Na Islandu musíte ochutnat žraloka Hákarl

Když je řeč o jídle, tak zmíním, že jsme si Helen a Siggimu v neděli posteskli, že jsme v obchodě očekávali výběr ryb a jsme zklamaní. Popisovali jsme, že tam měli jen nějaké malé skleničky s bílými kostičkami, které vypadaly jako kostky sádla. Helen zasvítily oči a s radostí nám nabídla islandskou delikatesu Hákarl – fermentované žraločí maso. No, tak je to výzva, přece hostitele neurazíme. Musím říct, že očekávání bylo mnohem horší než realita. Není to delikatesa, ke které bych se chtěla pravidelně vracet, ale šlo to – pikantní, specificky pálivé a s dozvukem až v nose.

Úterý: postupně odškrtáváme problémy

Expediční připravenost neznamená, že všechno funguje dokonale. Znamená to, že víme o problémech a víme, co s nimi dělat. Smířili jsme se s jistou vůlí v montáži a naučili se s ní pracovat, dořešili jsme ostření, pořídili jsme řadu důležitých kalibračních snímků.  

Jindra se rozhodl odjet, vidí větší šanci v jiném fjordu. Při přesunu ale nejde jen o počasí. Zatmění je specifická událost, která pokaždé přiláká obrovské množství lidí, počet lidí i v maličkých obcích se znásobí. V 8 hodin začnou avizovaná dopravní omezení, silnice ve fjordech se změní v jednosměrné a bude na ně vpuštěn omezený počet návštěvníků. Některá pozorovací místa budou dostupná jedině shuttle busem s předem koupenou jízdenkou.

Zatmění bude v podvečer, ale rozhodnutí odjet musí padnout nad ránem.

Zkouška nanečisto v přesný čas zatmění

Máme 24 hodin do zatmění. Montáže, objektivy, filtry, kamery a počítače jsou připraveny, obloha je jako vymetená, Slunce pálí. Zkoušíme si „ostrý start“, každý trénink se nám vyplatí. Odpočítáváme sekundy do C2, tedy do druhého zdánlivého kontaktu Měsíce se Sluncem, virtuálně sundáváme sluneční filtry a pak kontrolujeme, jak obrázky naskakují a mění se expoziční časy. Všechno je naprogramované, nastavené, připravené předem. Hlavně efektivně.

V neděli by nám počasí vyšlo. V pondělí a v úterý také. V čase plánovaného zatmění jsme si vyzkoušeli ostrý start a spustili sekvence na všech kamerách. Technika dělala, co měla. V úterý večer jsme tedy připravení. Jindra ráno patrně vyrazí za lepší předpovědí, my zůstáváme ve Flateyri a další čtyři členové týmu čekají na zatmění ve Stykkishólmuru. Po roce příprav, cestě přes Helsinky, ztraceném kufru, islandském větru, problematickém šroubu a boji s ostřením už můžeme ovlivnit jen máloco. Teď potřebujeme jedinou věc – aby se ve středu ve správné dvě minuty mezi námi a Sluncem neobjevily mraky.

Autorka: Jana Hoderová

Zdroj: Vysoké učení technické v Brně

VědaVýzkum.cz vám ve spolupráci s Vysokým učením technickým v Brně přináší seriál o průběhu letošní výpravy. 

Předchozí díly popisující letošní expedici, i seriál z náročné Expedice za zatměním 2024 z USA a Mexika a čtyři díly zápisků Expedice za zatměním z roku 2023 z Austrálie si zobrazíte kliknutím na štítek Solar Wind Sherpas pod titulkem tohoto článku.

The Solar Wind Sherpas je mezinárodní tým vědců, kteří cestují po světě, aby pozorovali a sbírali data o úplných zatměních Slunce. Tým, který se jmenuje příhodně vzhledem k obrovskému množství vybavení, které si s sebou vozí na každé (obvykle vzdálené) pozorovací místo, vede Shadia Habbal z Astronomického institutu v Honolulu na Havaji. Doposud Solar Wind Sherpas uskutečnili 15 expedic za zatměním, mimo jiné do Indie (1995), Sýrie (1999), Libye (2006), Číny (2008), Arktidy (2015), Indonésie (2016) či Austrálie (2023). 

Tým je jedním z mála na světě, který využil diagnostický potenciál pozorování koronálních emisních čar na více vlnových délkách, což vedlo k řadě objevů a úspěšných vědeckých publikací. Výzkumníci se věnují i zkoumání neviditelných „barev” sluneční koróny. Se svými kamerami dovybavenými speciálními filtry a vlastní konstrukcí spektrometru pozorují chování prvků, které ztratily většinu svých elektronů a vyzařují světlo ve velmi specifických barvách. Mezi nejdominantnější prvky patří například vodík, helium, železo, nikl, kyslík, uhlík a vápník. Každý z nich v sobě skrývá tajemství horké koróny, která uniká ze Slunce a utváří sluneční vítr.

Získáním dat začíná další náročná etapa, a to zpracování. Zde leží veškerá tíha na Miloslavu Druckmüllerovi. Za pomoci softwarů, které vyvíjí od roku 1999, dokáže matematicky přesnými metodami ze získaných dat vytěžit maximum. Díky detailům, které jsou po sesazení desítek až stovek obrazů vidět, mohou astrofyzikové z Havajské univerzity získat nové informace o sluneční koróně.