Jeden z nejvzdálenějších zahraničních archeologických výzkumů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity se uskutečňuje na Arabském poloostrově. Je situován do jedinečné lokality – rozsáhlé krasové deprese Hayl Ajah, která se nachází na severu Ománu v pohoří Al-Hadžar asi dvě hodiny západně od města Nizwa.
O odhalování tajemství vrstev sedimentů z pozdního pleistocénu a holocénu, ale také o nebezpečí, které přináší pobyt a práce v horském terénu, jsme hovořili s Innou Mateiciucovou z Oddělení pravěké archeologie Předního východu (PANE) při Ústavu klasických studií.
Archeologické výzkumy jste několik let realizovala v Sýrii, ale po vypuknutí válečného konfliktu vám byla práce v této zemi znemožněna. Co jste podnikala v období, než jste odjela do Ománu?
Nejdříve musím říct, že parťákem na všech výzkumech v zahraničí je můj manžel Maximilian Wilding, kulturní antropolog z Rakouska, který se mnou působí v PANE. Po Sýrii, kde jsme byli naposledy před občanskou válkou v roce 2010, jsme hledali na Předním východě jinou vhodnou lokalitu. Měla být bezpečná pro naše studenty, což nebylo snadné. Příležitost se naskytla díky kolegyni Věře Klontze z Ústavu archeologie a muzeologie, která nás pozvala na Krétu. Zkoumala tam region Oxa a ukázala nám přilehlé údolí Kalos Lakkos. Na místě jsme zjistili, že to není údolí, ale krasová deprese vyplněná naplavenými sedimenty – chyběl tam totiž odtok. Bohužel byly okraje deprese, kde bychom mohli najít archeologické nálezy, zakryty štěrkem a terasami pro olivovníky, a tak jsme průzkum ukončili. Problematika krasových depresí nás ale zaujala natolik, že jsme další lokalitu vyhledávali s ohledem na ně.
Proč jste si zvolili Omán a jak jste se dostali na Hayl Ajah?
Archeologie v Ománu se oproti jiným zemím začala rozvíjet poměrně pozdě, až v sedmdesátých letech 20. století. Většina archeologických expedic se zaměřovala na pobřeží a níže položené části ve vnitrozemí, zatímco samotné horské oblasti zůstávaly donedávna v podstatě neprobádané. V roce 2016 se nám a dalším zájemcům z Česka naskytla příležitost setkat se v Praze s Mauriziem Tosim, tehdy hlavním zástupcem archeologie v Ománu. Pozval nás, abychom se na místě porozhlédli po vhodných lokalitách. Na cestě nás s manželem doprovázel Roman Garba z Akademie věd ČR. Právě on nás upozornil na geologického průvodce severního Ománu, který právě vyšel v Německu. V něm jsme poprvé viděli fotografii naší budoucí lokality pod názvem Sint Polje spolu se zmínkou o početných kamenných artefaktech všude kolem. Hned nám bylo jasné, že je to přesně to, co hledáme. Koncesi jsme pak získali na konci roku 2017 a o rok později vyjeli na první výzkum. Do Ománu jezdíme, kromě období pandemie covidu, každý rok.
Kde se v Ománu pohybujete a čím se zabýváte?
Pohybujeme se v horách severního Ománu, konkrétně v centrální nejvyšší části pohoří Al-Hadžar zvané Džebel Achdar – Zelená hora. Tam, ve výšce 1000 metrů nad mořem, leží naše lokalita Hayl Ajah – krasová deprese až po okraj vyplněná jemným prachovým sedimentem. Ten vytváří rozsáhlou vodorovnou plochu uprostřed nehostinných holých skal. Je to nádherné místo – roste tam tráva, keře a také nějaké stromy. Když zaprší, voda se drží i několik týdnů a vše je krásně zelené. Na skalnatých terasách kolem se ve slunci třpytí pravěké kamenné artefakty. Zajímá nás, kdy tady lidé v minulosti pobývali, jaké přírodní prostředí je tenkrát obklopovalo a jaké klima v té době převládalo.
Má slovo „hayl“ nějaký význam?
Ano. Hayl či hail, v množném čísle huyul, znamená v arabštině místo, kde se hromadí nebo stojí voda. S tímto názvem se často setkáváme zejména v krasových oblastech severního Ománu.
Jak vypadají a vznikají tamější krasové deprese?
Ománské krasové deprese si lze představit jako miskovité prohlubně vzniklé korozí vápence či dolomitu a propadem podzemních dutin. Většinou jsou menší – mají v průměru 50 až 200 metrů. Naše lokalita Hayl Ajah má však v průměru asi 500 metrů a předpokládáme, že vznikla sloučením několika menších závrtů a postupným zaplněním eolickým prachem spláchnutým z okolních svahů. Vytvořila se tak rozlehlá jednolitá plocha, která své současné podoby nabyla zřejmě už na začátku doby bronzové. Další sediment, který se už do deprese nevešel, byl odnášen přepadem do vádí (údolí s občasným tokem – pozn. red.) ležícího asi 100 metrů pod ní. Také ostatní krasové deprese, které studujeme, jsou vyplněny jemným prachovým sedimentem. Spolu s ním jsou do depresí splachována také semena rostlin, a když zaprší, tak vše začne bujet. Lze si je představit jako obrovské přírodní květináče.
Jak se v této relativně suché oblasti shromažďuje voda?
I když v pohoří Al-Hadžar prší jen několik dní v roce, díky plně nevyvinutému krasu voda neproteče hned ven, ale hromadí se v krasových dutinách a na povrch pak vytéká v podobě horských pramenů. Je to úžasné – i když neprší několik měsíců, z vodních zásob skrytých ve skalních puklinách se v soutěsce pod lokalitou Hayl Ajah vytvářejí jezírka s čistou vodou, ve kterých plavou ryby a kde nad hladinou poletují vážky. Výhodou krasu je, že nemusí pršet přímo nad konkrétním místem, přesto se k němu voda propojenými podzemními dutinami dostane.
A když prší?
Když prší, prach navátý na okolní kopce je spláchnut do Hayl Ajah a dalších krasových depresí. Aby se však v propadlinách sediment usadil a nedošlo k jejich protržení, nemělo by pršet příliš často. První analýzy sedimentu ze čtyř metrů hlubokého vrtu na Hayl Ajah ukázaly, že v hloubce asi 1,5 metru je přítomna výraznější písčitá složka. Předpokládáme, že mezi jemnými eolickými sedimenty na povrchu a písčitějšími vrstvami pod nimi se vytváří takzvaná kapilární bariéra, díky níž se voda v depresi lépe zadržuje. Když zaprší, rozlehlá travnatá plocha se promění v mělké jezero. Vsakování vody pravděpodobně zpomalují také nerozložená rostlinná pletiva na povrchu.
Díky tomu tam mohli žít lidé a zvířata i v dobách největšího sucha?
O tom, že voda v krasových oblastech ani v dobách největšího sucha nezmizela, svědčí endemické ryby rodu Garra. Ty se vyskytují v tůňkách ve vádí i v podzemních jezírkách. Také tahr, endemický kopytník podobný kamzíku, potřebuje pravidelný přístup k vodě. Přesto v horách Al-Hadžaru přežil i hyperaridní období. Lze si tedy představit, že zvířata přitahovala zelená pastva, kterou krasové deprese v této jinak nehostinné krajině poskytovaly. V jejich patách pak přicházeli lovci, což dosvědčují nálezy kamenných šipek a petroglyfy zobrazující lovnou zvěř. Travnaté plochy porostlé keři byly atraktivní také pro pastevce. Ti tam prohání stáda ovcí a koz dodnes.
Jaké archeologické nálezy jste objevili?
Na skalních terasách kolem Hayl Ajah jsme objevili doklady pravěkého osídlení: kamenné nástroje a ozdoby, korálky z mušlí, keramiku a pozůstatky kamenných staveb. Předběžné analýzy naznačují, že tyto artefakty pocházejí z období od středního paleolitu až po pozdní dobu železnou – a to z fází, kdy se klima na jihu Arabského poloostrova postupně vysušovalo a v nížinách se začaly šířit pouště. Výzkum Hayl Ajah a okolí tak poskytuje jedinečnou příležitost souběžně studovat jak klimatické výkyvy, tak adaptační strategie, kterými člověk na tyto změny reagoval. Předpokládáme, že to nebyla pouze voda, která umožňovala pravěkým lidem v dobách nepříznivého klimatu přežívat, ale také úrodný prachový sediment zadržený v krasových depresích.
Přestože jezdíte do Ománu v hlavní archeologické sezoně od listopadu do března, kdy se vyvarujete padesátistupňovým teplotám, náročnému terénu se nevyhnete. Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Především se snažíme co nejvíce využít dobu, kdy slunce ještě tolik nepálí. Vstáváme před rozbřeskem v pět či v šest hodin ráno podle toho, jak se posouvá čas. Když začne vycházet slunce, vyjíždíme terénním autem do místa, kde ho zaparkujeme, což je necelých pět kilometrů od naší základny. Velkým problémem je, že se přímo na lokalitu nedá dostat autem, což znamená, že na ni nemůžeme dopravit žádnou větší techniku. Po skalnatém terénu sestupujeme asi 20 minut a všechno potřebné si neseme v batohu – nejen vodu a jídlo, ale hlavně nářadí a přístroje. Když se unaveni vracíme, jdeme do kopce a často s sebou vláčíme několikakilové vzorky sedimentů a kamenné artefakty. Batoh je zkrátka stále těžký.
To musíte mít opravdu dobrou kondici. Jaké další překážky zdoláváte?
V Ománu musíte být připraveni na velké rozdíly teplot. Protože jsme v horách, teplota v noci může klesnout na 7 až 8 stupňů, zatímco přes den, kdy pracujeme, dosahuje 25 až 30 stupňů ve stínu. Dále musíte pamatovat na to, že když se nacházíte přímo na obratníku Raka, tak slunce nezapadá postupně, ale v podstatě okamžitě. Jelikož často pobýváme v terénu i odpoledne, je třeba si hlídat, kdy musíme bezpodmínečně odejít z lokality. Když se v horách zatmí, můžete lehce zabloudit, což je velmi nebezpečné. Krasovou plošinu, na které se nachází naše lokalita Hayl Ajah, obklopuje z několika stran asi 200 metrů hluboká soutěska. Pokud člověk ztratí směr, mohl by do ní spadnout. Protože tam nemáme signál, je opravdu těžké někoho hledat. Víme o tom své.
Hrozí vám nebezpečí v podobě jedovatých zvířat?
Ano. Jednomu z kopců kolem Hayl Ajah říkáme „Hadí kopec“. Letos tam byla několikrát pozorována zmije ománská, která patří mezi nejjedovatější hady vůbec. Co se týká škorpionů, tak na ně jsme zatím natrefili spíše zřídka, na rozdíl od Sýrie, kde byli prakticky na denním pořádku. Na prvního škorpiona v Ománu narazil náš tehdy sedmiletý syn. Naštěstí se nic nestalo. Je potřeba být opatrný a do terénu nosit pevnou obuv.
Váš výzkum se zaměřuje na vývoj klimatu. Má přesah i mimo Omán?
Lokalita Hayl Ajah, která zaujímá plochu asi 25 hektarů, nabízí něco, co se na Arabském poloostrově a obecně v oblastech s převládajícím aridním klimatem velmi obtížně hledá – mocné vrstvy sedimentu. Jde o klimatický archiv, jenž svým významem dalece přesahuje regionální rámec. Abychom se o klimatu a přírodním prostředí v minulých dobách co nejvíce dozvěděli, provádíme laboratorní analýzy – isotopové, sedimentologické, mikrofosilií a řadu dalších.
Jakým způsobem se dostáváte k vrstvám usazenin a jak se určuje jejich stáří?
Vykopáváme sondy, které musí být dostatečně prostorné, abychom v nich dokázali zdokumentovat vrstvy a odebrat vzorky na datování metodou opticky stimulované luminiscence (OSL). To může být dost náročné. Záleží, jestli je suchý rok, nebo jestli krátce před našim příjezdem pršelo. Podle toho je prachový sediment buďto tvrdý jako kámen, od kterého nářadí odskakuje a za den se podaří jít do hloubky jen pár desítek centimetrů, nebo máme štěstí a sediment je vlhký. Na Hayl Ajah jsme v hloubce 2,75 metrů naměřili stáří sedimentu asi 30 tisíc let. Překvapením byla menší krasová deprese, kde jsme už v hloubce 50 centimetrů zjistili stáří 98 tisíc let a v hloubce dvou metrů 207 tisíc let – což je na hranici měřitelnosti této metody.
Vaše výprava je mezinárodní. Kdo tvoří tým?
Náš tým tvoří vedle archeologů především odborníci na geologii, paleobotaniku a mikropaleontologii. Ze začátku jsme byli čistě česká výprava, v níž působili archeologové a geologové z Přírodovědecké fakulty MU a z České geologické služby. Tito kolegové zůstávají základním jádrem našeho týmu. Po celou dobu spolupracujeme také s Maxem Engelem, geomorfologem a odborníkem na aridní přírodní prostředí z univerzity v Heidelbergu, a s kolegyněmi z univerzit v Göttingenu a v Erlangenu. V roce 2022 jsme navíc začali spolupracovat s geomorfology a hydrogeology ze Sorbonny. S datováním pravěké keramiky nám pomáhá spolupracovník z univerzity v Neapoli. Kolegové z univerzit v Pensylvánii a v Leidenu, kteří zkoumají UNESCO lokalitu Bat, nás podporují při datování keramiky a pořizování dronových snímků. Tuto službu jim oplácíme analýzou kamenných artefaktů.
Omán vám povoluje vyvážet ze země i mnohakilová zavazadla plná vzorků, jak to probíhá?
Na konci sezony připravíme seznamy a fotografie artefaktů a vzorků, které potřebujeme dopravit do laboratoří v Česku nebo v Německu. Pracovníci ománského ministerstva kulturního dědictví a cestovního ruchu vše zkontrolují a udělí nám povolení k vývozu. V průběhu let se nám nejvíc osvědčilo odvážet vzorky rovnou ve svých zavazadlech. To znamená, že členové týmu musí pamatovat na dostatek místa v kufrech. Obyčejně vyvážíme 100 až 120 kilogramů vzorků sedimentů a hornin, což občas způsobuje dramatické situace na letišti. Tyto vzorky se již do Ománu nevrací. Jiná pravidla platí pro archeologické artefakty. Pokud bychom nalezli cenný šperk, nemohl by zemi opustit. Naopak kamenné artefakty a keramiku odvézt můžeme. Po ukončení zpracování však musíme všechny artefakty vrátit.
Čím jste Ománcům povinováni vy?
Před návratem domů musíme v Ománu prezentovat výsledky naší sezony. Přednášky se účastní pracovníci ministerstva a kolegové z jiných archeologických expedic. V prvních týdnech po návratu je třeba poslat základní výzkumnou zprávu a do půlroku také obsáhlou závěrečnou zprávu. Dále jsme zavázáni publikovat v časopise Journal of Oman Studies a pravidelně prezentujeme výsledky na mezinárodním fóru The Seminar for Arabian Studies. V posledních letech se Omán stále více zaměřuje na cestovní ruch, proto si přeje, aby archeologické expedice popularizovaly svůj výzkum cestou veřejných přednášek v překrásném nově vybudovaném Oman Across Ages Museum.
Autorka: Hana Hložková
Foto: Archiv PANE
Zdroj: Masarykova univerzita v Brně
- Autor článku: ne
- Zdroj: Masarykova univerzita v Brně
