Martin Hof: Výzkum má být o hledání pravdy, ne o leštění produktu, aby vypadal hezky

Co je hlavní náplní Heyrovského ústavu? Pod fyzikální chemií si toho lze představit relativně hodně…

Ano, patří sem řada oblastí. Pomocí fyzikálně-chemických metod především řešíme otázky, které jsou pro společnost relevantní, jako je třeba energetika.

Jsme také aktivní v oblasti zdravotní diagnostiky. Například analýzou dechu se snažíme zjistit, zda osoba, která dýchá do hmotnostního spektrometru, trpí určitou nemocí. Na buněčné úrovni se snažíme pochopit, jaké rizikové mutace souvisejí s různými onemocněními typu Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. Věnujeme se i životnímu prostředí a metodám, jak jej udržet čisté. Před mnoha lety jsme tak například začali s fotokatalýzou vody, abychom ji vyčistili od zbytků léčiv a dalších chemikálií.

Další oblastí, ve které jsme aktivní, jsou průmyslové procesy, které se snažíme zefektivnit a pomoci tak chemickému průmyslu v České republice. A v neposlední řadě musím zmínit výzkum vesmíru a vesmírné chemie, což je rychle se rozvíjející oblast. Jsme úspěšní a aktivní ve stavbě přístrojů, které bude možné vysílat do vesmíru a zjišťovat, zda například na Venuši někdy existoval život.

Ředitel výzkumu

Mluvíte o tom s velkým nadšením. Věnujete se i z pozice ředitele samotnému výzkumu? Nebo na to pro manažerské povinnosti nezbývá čas?

Než jste přišel na rozhovor, připravoval jsem se na vědeckou přednášku, kterou budu mít na univerzitě v Drážďanech, takže jsem stále aktivním vědcem. Jistě, už devět let jsem ředitelem a určitě jsem musel omezit své výzkumné aktivity, konkrétně asi o polovinu. Moje publikační činnost se také snížila, jednoduše proto, že nemám tolik času.

Na druhou stranu mám tým, který vedu, a není to tak, že by výzkumník dělal všechno sám. Jste v týmu a ten pokračuje, byť jeho členové třeba rozvíjí některá témata samostatně. Stále se účastním poměrně dost projektů a je to pro mě důležité. Za administrativního ředitele jsem se nikdy nepovažoval, jsem ředitelem výzkumu a musím řešit, jakým směrem se budeme ubírat. A to je snazší, pokud máte výzkumné zázemí.

Jak se jako výzkumník vyrovnáváte s tím, že nyní řešíte hlavně administrativu? 

To je samozřejmě ta stinnější stránka vedení instituce. Byrokracie exploduje, ačkoliv ministerstva i agentury tvrdí, že ji chtějí snížit. Za posledních devět let, co jsem ředitelem, se ztrojnásobila, a pouze ředitel, který rozumí výzkumu, to dokáže kriticky vidět a zabránit tomu, aby dopadala na samotné vědce. Vidím a chápu potřeby vědců a vím tak, že je velmi důležité, aby se mohli soustředit na samotnou vědu. Nechci, aby se z nás stal ústav, který jen připravuje dokumenty a vyplňuje formuláře. Věda si nyní prochází složitým obdobím, a to po celém světě. 

Byrokracie je tedy největší výzva v pozici ředitele?

Je to jedna z výzev, ale je těžké říct, jestli největší. Za největší výzvu považuji spíš pokles systémových, neboli institucionálních financí. Rok od roku se nám s ohledem na inflaci snižuje příspěvek na provoz, který dostáváme přímo od Akademie věd ČR. Ve výzkumném prostředí je inflace pravděpodobně mnohem vyšší než běžná inflace, kterou vidíme, když kupujeme máslo. Snažíme se zvýšit mzdy, ale potřebujeme stále více peněz na chod budovy a zaplacení administrativy. Pro každý výzkum jsme tak nuceni získat maximální možné projektové financování.

To vede k situaci, že 90 % mezd vědců je hrazeno z externích zdrojů a pouze 10 % je hrazeno z přímých dotací od Akademie věd. Z ústavu se tak stává centrum pro vědce, kteří se musí ufinancovat sami. To není pro vědeckou instituci v základním výzkumu zdravé. Psaní žádostí o granty sice může být do jisté míry prospěšné, protože to vědce naučí formulovat skutečné cíle a rizika výzkumu. Pokud je ale míra úspěšnosti žádostí tak nízká, jako je nyní v grantových agenturách, a výzkumníci tráví půl roku psaním návrhů, pak je to samozřejmě kontraproduktivní.

Druhý problém tkví v tom, že v současné situaci jste tlačeni k tomu, abyste své projekty dobře prodávali. Výzkumníky to může vést k tomu, že jsou benevolentnější k úpravám vědeckých závěrů, což je směr, který jde proti našim hodnotám. Heyrovského ústav je synonymem pro špičkový a opravdový výzkum. Ten má být o hledání pravdy, ne o leštění produktu, aby vypadal hezky. Pokud vidíme nový materiál, neměli bychom automaticky přemýšlet o tom, jak jej nejlépe prodat. Toho se ale výzkum v současné době dopouští.

Odkaz Jaroslava Heyrovského

Teď jste právě použil spojení Heyrovského ústav. Nyní se jmenujete Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, ale od 1. 7. 2026 budete Heyrovského ústav. Proč? 

Jméno jsme zkrátili z několika důvodů. Jednak bylo moc dlouhé a lidem se to pletlo. A na přednáškách to špatně vypadalo vedle mého krátkého jména (smích). Ale vážně, z výzkumných ústavů jsme jediný, který nese jméno Jaroslava Heyrovského. Měli bychom ho zdůrazňovat, protože je to velký symbol.

Představuje pro nás mnoho důležitých věcí, mimo jiné i mezinárodní smýšlení a otevřenost. Když jsem před 29 lety začal v ústavu pracovat, byl jsem jediným cizincem. Teď je nás tu asi 30 %. Jsme otevření a je z nás mezinárodní výzkumný ústav. Angličtinu slyšíte na chodbách a v laboratořích zcela běžně. Máme tu lidi z celého světa a panuje mezi nimi příjemná synergie.

Daří se nám také efektivně přitáhnout a následně si udržet mladé vědce, na což také kladl Heyrovský důraz. Mnoha našim vědcům je 35 až 45 let a jsou úspěšní ve vědě, ve financování, v publikacích, ale také se úspěšně integrují do filozofie našeho ústavu. A tou je špičková věda, otevřenost a etičnost. 

Považujete atraktivitu ústavu pro mladé za svou zásluhu? 

V zásadě jsem měl dva cíle, když jsem se před devíti lety stal ředitelem. Jednak vytvořit základy pro excelentní vědu budoucnosti tím, že se do ní zapojí mladí lidé a sestaví silný vědecký tým. To je úloha dobrého manažera, investovat do mladých a schopných lidí, aby věda přežila.

Druhým mým cílem bylo, aby se tu lidé cítili dobře.

Jak se toho dá dosáhnout? 

Tím, že nepěstujeme „zdravou konkurenci v rámci ústavu”, jak občas slyším od ředitelů jiných výzkumných institucí v České republice. I to je sice možná filozofie vedení, ale zní mi to, jako kdybych řekl, že mám „zdravou rakovinu”. Jsme v prostředí, kde si musíme navzájem pomáhat. Nemáme peníze na to, abychom si navzájem kazili práci a snažili se překonat kolegu. I ve sportu vidíte, že tento konkurenční přístup s sebou vždy nese nějaká negativa. Musíme být lepší než ostatní venku, abychom tady přežili, ne soutěžit mezi sebou.

Nevede to pak k horším výsledkům vašich vědců? 

Vůbec ne. Před časem nám mezinárodní komise udělila pětileté hodnocení a uvedla, že jsme z výzkumného hlediska opravdu dobří. Pro mě je ale nejzajímavější to, že Heyrovského ústav nazvali „šťastným ústavem”. Co je na tomto světě lepší, než být ředitelem ústavu, který byl externím hodnocením označen jako „šťastný”?

A v tomto ohledu je Heyrovský opět symbolem. Poznal jsem jeho syna Michala Heyrovského, který bohužel zemřel na začátku mého ředitelování. Mnoho let pracoval v mém oddělení a byl silně ovlivněn svými rodiči. Kdybych se ho zeptal: „Jsi lepší než tvůj kolega?“ Řekl by: „Martine, o čem to prosím tě mluvíš?“ 

Rodinu Heyrovských jsem poznal dobře a jsem opravdu rád, že ústav nese jejich jméno.

Ředitelem jste téměř takřka 10 let, čeho lze za tu dobu dosáhnout?

10 let je dlouhá doba. Zřídili jsme vlastní kancelář pro psaní mezinárodních grantů nebo kancelář pro transfer technologií, tedy pro vyhledávání výzkumných objevů, které lze komercializovat.

Máme také spin-off společnosti, což jsme nikdy předtím neměli. Nedávno vyšla statistika, že máme v porovnání s jinými výzkumnými institucemi velmi vysokou úspěšnost grantů v evropském financování. Zřídili jsme funkci etického ombudsmana, takže každý, kdo má problém, ví, na koho se má obrátit a zůstává přitom v anonymitě. Některé věci samozřejmě změnit nelze, ale já říkám, že když něco neuděláte za 10 let, neuděláte to ani za 20 let.

Šťastný blázen, co odešel na Východ

Do České republiky jste poprvé přišel v roce 1993. V jednom rozhovoru jste zmínil, že pro vaši ženu Češku bylo těžší jít do Německa než pro vás do Česka. Zvolili jste tak pro život Prahu. Co rozhodlo?

Ano, řekl bych, že já můžu žít všude. V tomhle ohledu jsem velmi flexibilní. Po návratu z USA, kde jsme se se ženou poznali, jsme se na pár měsíců usadili v Německu. Neuspěli jsme však, protože rok 1993 byla úplně jiná doba. Ačkoliv padla železná opona, v praxi pořád existovalo rozdělení na Východ a Západ. Získat povolení k pobytu v Německu pro českou učitelku bylo těžké, získat pracovní povolení nebo uznání vzdělání pak prakticky nemožné.

Dokud bychom nebyli manželé, zůstala by tam vlastně nelegálně a nemohla by pracovat. Roli hrálo také společenské zázemí, na které byla zvyklá z Prahy, což je velmi silná stránka českého života. Rozhodli jsme se tedy pro Prahu, což pro mě byl vlastně dost šílený krok, protože v té době se každý vědec, který byl trochu kvalifikovaný a měl dobré nápady, snažil odejít na Západ. A pak přijde jeden blázen, který tu založí svůj výzkum.

Nebylo to snadné, ale nikdy jsem se nebál. Cítil jsem, že tohle je moje cesta. Bylo mi přitom jasné, že to nemusí vyjít, protože vývoj české vědy byl v 90. letech ještě nejistý. Měl jsem i možnost vrátit se do Německa, ale už jsem tu v té době měl rodinu. Utéct samozřejmě vždycky můžete, ale pokud je vaší prioritou rodina, tak si to rozmyslíte.

Takže už nepřemýšlíte o tom, jaký by byl váš život, kdybyste zůstal v Německu? Nebo to v hlavě pořád zůstává?

Ne, vlastně o tom nepřemýšlím. Samozřejmě finančně bych na tom byl mnohem lépe. Blížím se k důchodovému věku a vím, že určitě nebudu mít takovou penzi jako němečtí profesoři (smích). O peníze se ale moc nezajímám.

Cítím se tu velmi dobře integrovaný, získal jsem české občanství a dokonce obdržel čestné občanství od Prahy 8, na což jsem pyšný. To jen dokazuje, že jsem tu doma. Někdy si říkám, že si nemůžu stěžovat. Ale zase když jsem získal české občanství, tak si stěžovat musím, jinak bych nebyl Čech (smích).

Čistě objektivně lze říct, že Česká republika čelí svým výzvám.Třeba když se podíváte na všechny ty xenofobní postoje… Mluví se tu o Arabech, kteří prý ničí naši kulturu, přitom tu Araby skoro nevidím. Před 10 lety bych řekl, že Německo je objektivně mnohem lepší ve všech ohledech. Ale nějak je ta vyspělost ve výsledku nudnější. Česká republika je tedy mnohem zábavnější. 

Otevřenost české vědy

Zmínil jste působení v USA. Kariéru jste začal v Německu, chvíli pracoval v Řecku, teď řídíte výzkum na mezinárodní úrovni v Česku. Je právě mezinárodní zkušenost pro vědce zásadní?

Ano i ne. Myslím, že je ideální, když vědec může jet do zahraničí, protože vidí, jak se věda dělá jinde. Viděl jsem v USA a západní Evropě úplně jiné finanční možnosti vědy než tady. V Řecku, kde jsem byl v roce 1996, to ale naopak bylo ještě horší než v České republice. V USA jsem potkal americké profesory starého stylu, kteří pro vědu doslova žili. Tamní vědecká kultura byla úžasná, byť jinak je to trochu šílená země. 

Jet do zahraničí je tedy pro vědce velmi přínosné. Na druhou stranu chci jasně říct, že to neznamená, že to musí dělat každý. Existují instituty, které dnes v podstatě říkají, že berou jen lidi, kteří byli nějakou dobu v zahraničí. Takto radikální změna přístupu je podle mě chyba, protože někteří vědci prostě vyjet nemohou, protože třeba mají v mladém věku rodinu a jeden z partnerů by v zahraničí nesehnal práci.

Pokud si stanovíte moc ostrá pravidla, vždycky tím někoho znevýhodníte. Musí být formulovaná tak, aby byla nakloněna i dobrým vědcům, kteří Českou republiku opustit nechtějí. I v rámci České republiky můžete získat kvalitní zkušenost jinde, můžete jít třeba do Brna, do Olomouce nebo do Českých Budějovic.

V ústavu mám lidi, kteří nevycestovali do zahraničí a jen přešli z jedné české instituce do druhé. Říkám tomu „příbuzenské křížení“ a nepovažuji ho nutně za špatnou věc, pokud se neobjevuje systematicky v managementu vědy. Tam ho naopak považuji za největší problém české vědy. 

Můžete to rozvést?

V české vědě vždy byla skupina lidí, které jste mohli vnímat jako vůdčí osobnosti. A tato skupina se za uplynulých 20 let moc neproměnila. Když se podívám na některé univerzity nebo instituce a vidím, jak je strukturováno vedení a kdo má vliv na rozhodování, pak musím říct, že tu máme problém „příbuzenského křížení“ v managementu. Takový je můj názor, byť se asi některým vlivným lidem líbit nebude.

Řekl jste, že důraz na zahraniční zkušenost vědců se dost proměnil. Je česká věda v tuto chvíli dostatečně otevřená zahraničním vědcům?

Myslím, že až na výjimky ano. Náš ústav je extrémně otevřený a další kvalitní instituty to mají podobně, cizinci tu mají mnoho příležitostí. Vždy jsem byl pro absolutně otevřenou vědu, ale doba se změnila a jeden aspekt mě vede k zamyšlení. Existují grantové programy pro mladé vědce a vědkyně, které vyžadují zahraniční zkušenost. Stále častěji však tyto granty získávají zahraniční výzkumníci a výzkumnice, kteří v České republice působí spíše jen formálně. Tyto granty tak získává jen malé množství lidí, kteří zde plánují žít a pracovat, zatímco poměrně významná část podpory směřuje k lidem, kteří v České republice ve skutečnosti nepůsobili a často zde ani nemají v úmyslu zůstat.

Pro některé české vědce působící v zahraničí to pak znemožňuje návrat zpátky, protože na grant nedosáhnou. Nevím ale, jak to vyřešit, protože otevřená soutěž mi smysl dává. A pak vnímám ještě jeden problém, a to je hodnocení vědců, zvlášť když se uchází o nějakou pozici. 

Co tím myslíte? 

Vědec, který se uchází o pozici, je často hodnocen podle toho, kolik má článků v určitých časopisech. Lidé si ty články ani nečtou. Na přednáškách se často ukazují články, co vyšly ve špičkových časopisech, přitom ale postrádají základní znalosti z učebnic. A to se děje čím dál častěji. Časopis s vysokou prestiží není zárukou, že je článek dobrý. Prestižní časopisy jsou mnohdy v portfoliu komerční společnosti, která chce na publikačním systému vydělat bez ohledu na etiku.

Řešení, které nabízím, je otevřená věda. Všechny publikace by měly být veřejně dostupné. Osobně si myslím, že bychom měli tyto vědecké časopisy zrušit, k čemuž ale potřebujeme mezinárodní shodu, aby pak vznikla dohoda o horní hranici počtu publikovaných článků na instituci.

Pokud by to třeba vycházelo na jeden článek ročně na výzkumníka instituce, tak u nás by ročně vyšlo necelých 200 článků. A zveřejnili bychom to na našem vlastním serveru, který by byl veřejně dostupný. Ústav by nesl plnou odpovědnost za to, že všechna data jsou pravdivá. Zřídili bychom kancelář pro zajištění recenzí, což by něco stálo, ve výsledku ale pořád méně, než peníze, které posíláme Springeru nebo Wiley.

Co děláte pro to, abyste si od tohoto všeho odpočinul? Třeba i od systému akademických publikací, ale hlavně od ředitelování a vědy jako takové?

Zaprvé, mám rodinu. Jsem velmi společenský, rád chodím mezi lidi. Také mám rád dobré jídlo, víno a baví mě vaření. Moc rád chodím na jazzové koncerty a jsem také oddaným fotbalistou. Hrajeme každou středu a v týmu mám fajn kamarády, se kterými hraju již 33 let. 

Také rád trávím čas na chalupě poblíž Ondřejova. Baví mě i cestování, navštěvuji díky tomu přátele mimo Česko a snažím se s nimi zůstat v kontaktu. A rád si po práci dám pivo, to asi není nic mimořádného. 

Rodina, pivo, fotbal a chata… Zdá se, že se z vás stává opravdový Čech.

To ano, ačkoliv teď už jsem opatrnější a toho piva piju radši trochu míň (smích).

Martin Hof je původem německý fyzikální chemik. Studoval chemii na Univerzitě ve Würzburgu, kde v roce 1990 získal doktorát. Do České republiky přišel v 90. letech, od roku 1997 působí v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR. Založil zde nové oddělení biofyzikální chemie, od roku 2017 je ředitelem ústavu. Ve svém výzkumu se zaměřuje na fluorescenční techniky a jejich využití v biologickém výzkumu, jako první systematicky aplikoval metodu relaxace rozpouštědla ve výzkumu biomembrán.