Matyáš Havrda: Na vydání zlomků Galénova spisu badatelská komunita dlouho čekala

Co pro vás Cena předsedy Grantové agentury ČR znamená?

Je mi ctí, že jsem ocenění dostal právě od této instituce. Způsob, jakým Grantová agentura ČR (GA ČR) vybírá a hodnotí vědecké projekty, je v kontextu České republiky příkladný. GA ČR totiž výzkumníkům nepředepisuje, čím se mají zabývat a jak to mají dělat. Ponechává jim svobodu, aby přicházeli s vlastními nápady a výzkumnými záměry. Následně tyto návrhy procházejí přísným výběrovým řízením, které v druhém kole probíhá na mezinárodní úrovni. Cílem je, aby podporu získaly projekty, které jsou zjevně vysoce kvalitní a mohou svůj obor posunout, něco nového přinést.

Klíčové je, že o všem, co se týká výběru projektů a hodnocení výstupů, rozhodují sami vědci. Ti totiž nejlépe dokáží odlišit podstatu od rétorického balastu a realisticky posoudit, jaké nároky je rozumné na vědce klást. Kromě toho oceňuji, že GA ČR vědce nezatěžuje přehnanou administrativou, která by je odváděla od podstaty jejich práce.

Vědci nejlépe dělají to, co je zajímá

V čem podle vás spočívá význam tohoto přístupu pro českou vědu?

Vychází se z přepokladu, že vědci nejlépe dělají to, co je zajímá, a že k tomu, abyste měli dobré výsledky, je nemusíte motivovat, ani je nijak zvlášt hlídat, ale musíte jim vytvořit podmínky, aby to, co dělat chtějí, dělat mohli. Aby se nezabývali hloupostmi, vyplňováním výkazů, nebo nemuseli předstírat, že dělají něco jiného, než co jim v jejich oboru dává nejlepší smysl. Samozřejmě musíte pečlivě vybírat a zvažovat, komu tyto podmínky vytvoříte. Ne každý se pro tuto práci hodí. 

Tento model se v praxi osvědčuje a podle mého názoru by mohl sloužit jako příklad, jak vytvářet podmínky pro kvalitní badatelskou práci. Nechci GA ČR idealizovat a samozřejmě znám jen určitý výsek, ale nakolik jsem schopen to posoudit, systém výběru a hodnocení je tam nastaven dobře. 

Na druhou stranu by naše akademické instituce neměly být závislé na externím financování. Ale to je jiná otázka.

Cenu předsedy GA ČR jste získal za projekt, který se týkal starověkého lékaře a filosofa Galéna. O něm je známo, že v mládí působil také jako lékař gladiátorů v Pergamu. Byla tato zkušenost důležitá pro jeho znalosti a přístup k lékařství?

Byla důležitá ve dvou ohledech. Bylo to jeho první zaměstnání, ve kterém získal mnoho zkušeností s ošetřováním povrchových zranění a vyzkoušel si i složité operace. Znalosti, které nabyl během studií, si tak mohl vyzkoušet v praxi.

Zadruhé tato práce nebyla časově až tak náročná, takže mu zbývalo hodně času na studium a vlastní psaní. Právě v této době napsal svá nejfilosofičtější díla, která se bohužel téměř všechna ztratila (některá shořela během požáru v Římě ješte za Galénova života). Patřily k nim třeba komentáře k Aristotelově logice nebo spis O důkazu, který jsme se v rámci tohoto projektu pokusili zrekonstruovat.

Od díla Klementa Alexandrijského po Galénův ztracený spis

Jak toto téma navázalo na vaše předchozí zaměření? A co bylo impulsem k této konkrétní práci?

Můj původní zájem se týkal vlivu řecké filozofie na formování raněkřesťanského myšlení. Zabýval jsem se dílem Klementa Alexandrijského, autora přelomu 2. a 3. století, kterému jsem věnoval disertační práci. V té době se do České republiky vrátila z delšího pobytu v Německu Lenka Karfíková a založila mezioborové a meziinstituční výzkumné centrum nazvané Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty. Jezdila tehdy po celé republice a všechny, kdo měli o věc zájem a trošku něco uměli, nabírala a starala se o ně. Tak se stalo, že hned po mém doktorátu pozvala i mě. Jedním z cílů Centra bylo zpřístupňovat raněkřesťanské autory českému čtenáři v dvojjazyčných, řecko- nebo latinsko-českých vydáních s úvodními studiemi a komentáři. S Lenkou Karfíkovou jsem tehdy vedl řadu Knihovna raněkřesťanské tradice v nakladatelství Oikúmené, kde tyto knihy vycházely. 

Byl jsem také součástí týmu, který měl za úkol připravit k vydání Stromata Klementa Alexandrijského (Stromata, doslova „Tapisérie“ nebo „Pestré knihy“, je významný pramen k počátkům křesťanské filosofie). Postupně jsme vydali první až sedmou knihu tohoto spisu. Když přišel čas na takzvanou osmou knihu Stromat, dostal jsem za úkol ji připravit. Zjistil jsem, že je to text velice podivný, fragmentární, kratší než ostatní knihy, že nemá začátek ani konec, není v něm skoro nic křesťanského a je silně filosofický: zabývá se otázkami vědeckého důkazu, metody, příčin a podobně. Zjistil jsem také, že k němu není skoro žádná sekundární literatura. Jediné tři významnější studie pocházely z přelomu 19. a 20. století, byly napsané latinsky a vydané v malém nákladu na německých univerzitách. Začal jsem tedy téměř od nuly, přičemž mě zajímala hlavně otázka pramenů. Bylo jasné, že text vychází z nějakých filosofických zdrojů.

Jaké nejdůležitější výsledky či navazující výstupy z vašeho výzkumu v rámci tohoto tématu vzešly?

V roce 2009 jsem díky Onassisovu stipendiu působil na Krétské univerzitě v Réthymnu, kde jsem zkoumal Klementův text a hledal paralely v dobové filosofické literatuře. Výsledkem byla hypotéza, že pramenem osmé knihy Stromat je Galénův ztracený spis O důkazu. Tuto tezi jsem publikoval v článku Galenus Christianus?, který vyšel v časopise Vigiliae Christianae v roce 2011. Ten vzbudil pozitivní ohlas i mezi předními odborníky, včetně Viviana Nuttona a Jonathana Barnese.

Na základě článku jsem se koncem roku 2011 stal členem výzkumné skupiny na Humboldtově univerzitě v Berlíně, vedené Philipem van der Eijkem, kde jsem připravil edici a komentář Klementovy osmé knihy Stromat. Výsledkem byla monografie The So-Called Eighth Stromateus, vydaná nakladatelstvím Brill v roce 2016, v níž dokládám Galénův podíl na textu. Následně jsem publikoval i český překlad s poznámkami v nakladatelství Oikúmené.

Na vydání zlomků O důkazu se dlouho čekalo

Dosavadním završením vašeho galénovského bádání je právě rekonstrukce již zmíněného spisu O důkazu. Tu jste připravil společně s Pauline Koetschet, arabistkou a odbornicí na arabskou recepci Galéna, která působí v Céntre Léon Robin při CNRS a Sorbonnské Univerzitě. Jak tuto monografii vnímáte v kontextu nejen svého, ale i celkového dosavadního výzkumu? 

Na vydání zlomků tohoto spisu badatelská komunita dlouho čekala. O tom, že je třeba to udělat, se vědělo dávno. Galén na spis často odkazuje, přikládal mu velký význam, zásadním způsobem ovlivnil i arabskou filosofii. Nešlo jen o otázku metody, ale i další témata, kterými se tam zabývá, jako je povaha času a místa, smyslového vnímání, nebo třeba klasický problém, zda svět vznikl, nebo nevznikl.

Jedinou rekonstrukci celkového obsahu nabídl v článku z roku 1895 německý klasický filolog Iwan von Müller. Od té doby se však objevilo velké množství dalšího materiálu a byl nejvyšší čas na aktualizaci. Někteří kolegové se k tomu chystali, ale nakonec na to nenašli čas. Na takovéto projekty potřebujete dost času. Navíc potřebujete spolupráci lidí,  kteří mají velmi různé kompetence, počínaje jazykovými, protože asi polovina materiálu se dochovala jen v arabských překladech. 

Jak vaše spolupráce s Pauline Koetschet probíhala?

S Pauline jsme se poprvé setkali v Berlíně a brzy jsme zjistili, že se naše badatelské zájmy velmi dobře doplňují. Došlo nám, že máme všechny předpoklady k tomu, abychom splnili tenhle úkol. Mě zajímal hlavně původní obsah spisu O důkazu a měl jsem za sebou objev týkající se osmé knihy Stromat. Pauline zase zajímala předevšíim recepce a vliv na arabskou filosofii. 

Byl jsem samozřejmě zvědavý, co nám mohou prozradit arabské prameny. Galénův spis byl totiž asi z poloviny přeložen do arabštiny. Obecně je zajímavé, že arabští myslitelé se o filosofickou část Galénova odkazu zajímali více než řecká tradice, která spíš jen kodifikovala jeho lékařské nauky. Části spisu byly předmětem vášnivých polemik, ve kterých se dochovaly delší citace. Pauline díky tomu objevila několik nových citací v jednom nevydaném arabském rukopisu z 12. století, o jehož existenci se sice vědělo, ale nevědělo se, co obsahuje. Pauline ho ještě s pomocí jedné kolegyně přepsala a přeložila. To, že jsme všechen dostupný materiál shromáždili na jednom místě, nám umožnilo lépe pochopit různé nejasné pasáže. Postupně nám před očima začal vyvstávat celek. 

Vědecká metoda a hranice poznání

Co vás při rekonstrukci spisu O důkazu nejvíce překvapilo?

Překvapilo mě, jak často se zprávy arabských autorů shodují s tím, co známe z řeckých pramenů, ačkoli vznikaly nezávisle. Obě tyto tradice se tak vzájemně potvrzují a posilují svou věrohodnost.

Pro naši rekonstrukci byly nesmírně cenné i zmínky o tom, kde ve spisu se citované pasáže nacházely. Tyto údaje nejsou příliš časté, ale umožnily nám přesněji určit, jak byl text původně strukturován. Spis měl patnáct knih a právě tyto lokalizační údaje nám pomohly zrekonstruovat celkový postup argumentace.

Jedna z klíčových kapitol naší knihy se proto věnuje právě rekonstrukci obsahu. V ní procházíme jednotlivé části a snažíme se ukázat, jak na sebe navazují a o co v nich šlo. Díky novým poznatkům z arabských fragmentů jsme tak mohli zásadně přehodnotit starší výklad, který vycházel ze zmíněné rekonstrukce Iwana von Müllera z roku 1895.

O čem vlastně Galénův spis O důkazu pojednává a komu byl určen?

Je to úvod do vědecké metody – především pro filosoficky nadané lékaře, kterým nestačí jen opakovat školní nauky, ale chtějí vědět, jak se k těmto naukám došlo, zaujmout vůči nim kritický odstup, odhalovat případné chyby a naučit se podobným chybám předcházet. Proto je důležité, že Galén kritizuje argumenty autorit, hlavně Aristotela. Tyhle pasáže pozdější aristoteliky velmi rozčilovaly, ale Galén má ve své kritice pravdu. Ukazuje například, že Aristotelova definice času je kruhová nebo že argumenty o tom, že svět nikdy nevznikl, nejsou vědecké. Předložil i pozitivní příklady vědecké argumentace, když například dokazoval, že centrum smyslového vnímání a volního pohybu je v mozku, nikoli v srdci, jak tvrdili stoikové a aristotelici, nebo že elementární částice nemohou vytvářet složitější organické struktury pouhým mechanickým skládáním, jak se domnívali atomisté, nýbrž že musejí být schopny se vzájemnou interakcí měnit a produkovat nové vlastnosti.

Jak Galén tuto metodu vykládá a v čem může být zajímavá i pro dnešního čtenáře?

Postupuje didakticky: na konkrétních příkladech ukazuje, jak přemýšlet a dokazovat. Začíná jednoduchými otázkami, například: Je embryo živočich, nebo nikoli? O tomto tématu se v antice mimochodem často diskutovalo – a má samozřejmě přesahy i do dnešních bioetických debat. Na podobných příkladech Galén demonstruje, že je nutné nejprve vyjasnit pojmy – co přesně míníme slovy „embryo“ a „živočich“. Zahrnuje „embryo“ všechny fáze vývoje plodu od početí až do porodu, nebo máme na mysli plod v určité fázi? Pokud to druhé, jakými se vyznačuje znaky? Stejně tak je třeba vyjasnit pojem „živočich“. Teprve pak lze stanovit, jakou otázku vlastně klademe a jakým argumentem ji můžeme rozhodnout, třeba pozorováním jevu, který je z hlediska otázky, jak jsme si ji nadefinovali, rozhodující. V téhle souvislosti navrhuje i postupy, které se blíží moderním experimentům.

Zároveň upozorňuje, že existují i problémy, které nelze s jistotou vyřešit, protože žádný takový rozhodující jev nelze nalézt. Příkladem je právě otázka, zda svět vznikl, nebo jestli je mimo svět prázdno. Tady se můžeme orientovat podle analogií s tím, co známe z vlastní zkušenosti, ale věc samu zkoumat nemůžeme. Takové argumenty nás mohou sice přesvědčit, ale nedávájí nám vědění.

Je zajímavé, že Galén mimo rámec vědy vylučuje i otázku po podstatě duše nebo bohů. Existenci obojího považuje za nepochybnou, protože síly, které označujeme jako duševní nebo božské, mají nepochybně svou příčinu. Co však touto příčinou je, nelze vědecky dokázat. V tom smyslu je tedy agnostik, což mu ale nebrání používat náboženský jazyk. Je však skeptický vůči představě, že by duše mohla existovat odděleně od těla.

Hledání hlasu antiky v současném divadle

Působíte také jako překladatel antických tragédií. Jak tyto překlady zpočátku vznikaly?

To je další krásná spolupráce, kterou mi kdysi, už na konci 90. let, přihrála náhoda. Potkali jsme se tehdy s básníkem Petrem Borkovcem na prahu nového milénia a vytvořili překlady těchto mimořádných děl. První byl Sofoklův Král Oidipús, následovala Aischylova Oresteia. Oidipús vznikal ve velkém spěchu. Obsahuje zajímavé experimentální pasáže, z nichž některé téměř zlidověly („Člověk je nic! Člověk je nic!“), ale v dialozích je poměrně konvenční, takže to celkově působí trochu nesourodě. Ale jsou tam půvabné momenty, třeba sbor, v němž Oidiús těsně před tragickým prozřením sní o tom, že je synem Bakcha, 

„kterému při hře

nabídla nymfa

k přeludným očím

i svůj hebký klín."

Velmi působivý je monolog posla, v němž líčí sebevraždu Iokasté. 

Oresteiu mám z našich překladů asi nejraději. Originál je sám o sobě nádherná sevřená poezie plná vzrušujících metafor a obrazů, myšlenkově hluboká a formálně propracovaná, a myslím si, že se nám celkem podařilo všechny tyto složky vyváženě zprostředkovat.

Po těchto tragédiích následovala dvacetiletá přestávka, po které jste se s Petrem Borkovcem k antickým textům znovu vrátili – tentokrát k Euripidovým Bakchantkám a Médee. Jaké byly tyto překlady?

Bakchantky mají velmi jednoduchou zápletku a zároveň odkazují k rituálním kořenům divadla, což klade velké nároky na inscenátory i překladatele. To, co se děje v řeči i na jevišti, musí být strhující, nesmí to dávat moc prostoru pro odtažité úvahy, co tím chtěl básník říci. Téhle hře neslouží odstup, naopak vyžaduje plnou přítomnost, ponoření. Na druhou stranu pokušení předvádět na jevišti něco hodně divokého ze všeho nejspíš skončí trapasem.

Petr Borkovec tomu dodal výraznou rytmičnost a hudebnost, která inscenaci skutečně pomohla. Tak, jak to přebásnil, se text v podstatě nedá nezpívat. Režisér Jan Frič hru uchopil jako koncert s živou kapelou, hudbu složil Jakub Kudláč. Inscenace je úspěšná, hraje se už třetím rokem a stále mají vyprodáno, získali i ceny kritiků, podle mě zcela zaslouženě.

Naopak Médea je hra intimní, psychologická a civilní. Klade na překladatele úplně jiné nároky – musí být jazykově úsporná, přirozená a psychologicky přesvědčivá. Překlad se dočkal zajímavé inscenace v Moravskoslezském divadle, režisér Jakub Šmíd z toho udělal hru obrazů ve stylu Kubrickova hororu Shining.

Matyáš Havrda se zabývá počátky vědeckého myšlení ve starověkém Řecku a pozdní antice. Zajímá ho, jak se vědecký postoj ke světu oddělil od filosofického a náboženského a v čem se tyto postoje od sebe liší. Zkoumá, jak staré žánry myšlení, ke kterým se dodnes hlásíme, zdůvodňují své výpovědi o člověku a o světě – jakou roli v tom hraje zkušenost, jakou víra a jakou logika. Zajímá ho také rozdíl mezi argumenty, jejichž cílem je něco poznat, a těmi, jejichž cílem je někoho o něčem přesvědčit. Doktorát v oboru dějiny filosofie získal na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 2023 je držitelem akademického titulu doktor věd v oboru klasických studií. Od roku 2015 je zaměstnán na Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Seznam vydaných prací a další informace lze najít zde.