Sebastian Ottinger: Dějiny může změnit i obyčejný zelinář

Jste letošním laureátem Ceny předsedy GA ČR v oblasti společenských a humanitních věd. Co toto ocenění pro vás a váš výzkum znamená?

Získání ceny je pro mě velkou ctí, navíc jde o mou první práci podpořenou Grantovou agenturou České republiky. Výzkum je ale v dnešní době, zejména v aplikované ekonomii, týmovým úsilím. Zásluha proto patří také mým spoluautorům, kterými jsou Nico Voigtländer z University of California, Los Angeles (UCLA), Lukas Rosenberger z Ludwig-Maximilians-Universität München (LMU) v Mnichově a Max Posch z University of Exeter, dále i našim výzkumným asistentům. Doufám, že toto ocenění upozorní na to, jak nám hospodářské dějiny mohou pomoci pochopit současné otázky týkající se politického vedení, demokracie a médií.

Historie jako přirozený experiment

Jste aplikovaný ekonom, ale odpovědi hledáte v hospodářských dějinách. Proč je pohled desítky nebo stovky let do minulosti tak zásadní pro pochopení dnešní ekonomiky?

Historie nabízí přirozené experimenty, které nám pomáhají odlišit příčinu od korelace. Mnohé nemůžeme replikovat, pro účely výzkumu například nemůžeme zemím náhodně přidělovat politické systémy nebo přesouvat lidi jen proto, abychom studovali důsledky. Historické události ale vytvářejí srovnání, která nám umožňují dané otázky zkoumat. Další výhodou je, že můžeme sledovat působení různých vlivů v průběhu desetiletí nebo staletí, což nám odhaluje důsledky, které se projeví jen v čase.

Zabýváte se příčinami úspěchu či úpadku míst. Jaké metody používáte a jak váš výzkum vypadá v praxi?

Práce často začíná hledáním historických epizod, které lze k zodpovězení hlavních ekonomických otázek využít. Dalším krokem pak často bývá shromažďování nových dat z historických pramenů nebo hledání těch stávajících. Jakmile data máme a dané prostředí dobře známe, provádíme s využitím událostí, jež se již odehrály, kvaziexperimentální metody, které jsou blízké kontrolovanému experimentu.

Přečtěte si také

Od slitiny s pamětí po skrytý svět hub: Grantová agentura ČR ocenila pět mimořádných projektů

Předseda Grantové agentury České republiky Milan Jirsa v úterý večer 29. 9. 2026 ocenil jednu vědkyni a čtyři vědce, jejichž projekty přinesly mimořádné výsledky v základním výzkumu. 

Instituce určují úspěch států

Tvrdíte, že úspěšná místa přitahují schopné lidi, kteří pak utvářejí instituce, jež následně ovlivňují ekonomické výsledky. Jak v tomto cyklu dokážete určit, co je skutečnou příčinou a co je „pouhou“ korelací?

To je nesmírně obtížné a nemáme na to úplnou odpověď. Lidé utvářejí instituce, instituce ovlivňují rozhodování lidí a prosperita může změnit obojí. Tyto vlivy se mohou v průběhu generací vzájemně posilovat.

Pokud například nějaká historická událost přesídlí lidi na různá místa způsobem, který nesouvisí s ekonomickými vyhlídkami těchto míst, můžeme alespoň zkoumat, co příchod těchto lidí změní. To nám pomáhá identifikovat jeden vztah v rámci širšího cyklu. Nevysvětluje to však, jak do sebe zapadají všechny vztahy.

Proč mají některá místa vysoce kvalitní instituce, zatímco jiná ne? Je hlavní příčinou mentalita obyvatelstva?

Máme určité odpovědi, ale neexistuje žádné ucelené vysvětlení, proč se instituce na různých místech liší nebo na jakých prvcích záleží nejvíce. Existují důkazy, že roli hraje ochrana vlastnických práv a omezování svévole moci. Záležet může i na hodnotách lidí, ale byl bych opatrný s tím, abychom je považovali za neměnnou národní charakteristiku. Je dost možné, že některé hodnoty jdou s „lepšími“ institucemi lépe dohromady. Existují například důkazy o tom, že život v komunismu posílil u východních Němců preference pro přerozdělování a zásahy státu do ekonomiky. Mezi kulturou a institucemi existuje obousměrný vztah, o kterém toho zatím nevíme dost.

Ve středověké a novověké evropské historii byli panovník a parlament hlavními institucemi státu, které se vzájemně vyvažovaly. Dá se říct, kdo měl větší vliv na prosperitu daných lokalit?

To náš výzkum jednoznačně neříká. Namísto toho ale ukazuje, že na schopnostech vládců záleželo mnohem více tam, kde parlamenty kladly jejich moci jen malá omezení. Společně s Nicem Voigtländerem z UCLA jsem zkombinoval hodnocení schopností evropských vládců s daty o tom, jak si jejich země za těchto vlád vedly. Schopnější panovníci měli tendenci vládnout úspěšnějším státům. Není ale vyloučené, že historici dali vládci dobré hodnocení jen proto, že se jeho zemi náhodou dařilo.

Rodokmeny královských rodin nám nicméně poskytly způsob, jak tento výzkumný problém vyřešit. Příbuzenské křížení, tedy inbreeding, mělo tendenci snižovat kognitivní schopnosti vládců, ti ale i tak trůn zdědili. Používáme to jako „instrument“, jako rozdíl ve schopnostech, který nepramenil z úspěchu země. Funguje to v případě, že inbreeding ovlivnil zemi spíše prostřednictvím schopností vládce než prostřednictvím jiných dynastických faktorů. Když vezmeme inbreeding jakožto instrument (ne)schopnosti vládců, zjišťujeme, že schopnější vládci podstatně zlepšili výkonnost států.

Existují historické příklady, kdy měla země vysoce neschopného vládce, a přesto si vedla velmi dobře? Nebo naopak?

Rozhodně. Užitečným příkladem je Jiří II. Britský. V historických hodnoceních, která používáme, získal nízké hodnocení schopností, přesto si ale Británie během jeho vlády vedla dobře. V té době již parlament značně omezil panovníkovu moc, takže na schopnostech vládce vlastně tolik nezáleželo. To zapadá do širšího zjištění naší studie: na schopnostech vládců záleželo velice tam, kde jejich moc nebyla výrazně omezována, ale mnohem méně tam, kde je parlamenty omezovaly.

Dějiny utvářejí i obyčejní lidé

Studujete také, jak se šíří demokracie. V Evropě se začala šířit v západních zemích, které ekonomicky většinou prosperovaly. V moderních dějinách si ale prodemokratické revoluce často spojujeme s nespokojeností s ekonomickou situací. Došlo tedy k obratu?

Nepopsal bych to jako obrat. Co spouští politickou změnu a co pomáhá demokracii přežít, jsou dvě různé otázky. Demokracie se obecně ukázaly jako trvalejší v bohatších společnostech, ačkoli samotné bohatství jejich vznik nevysvětluje. Ale to, zda nespokojenost zplodí demokracii, závisí také na tom, kdo organizuje opozici a jak na ni reagují držitelé moci. Nespokojenost může také posílit autoritářská hnutí.

První parlamenty začaly vznikat již ve 13. století, ale vzestup demokracie v Evropě je z velké části pozorován až od přelomu 19. a 20. století. Není význam parlamentů v tomto procesu možná přeceňován?

Rané parlamenty měly svůj význam, ale jejich samotná existence k vytvoření demokracie nestačila. Parlamenty mohly omezovat královskou moc dlouho předtím, než se země staly demokratickými. Například český zemský sněm poskytl šlechtě a královským městům slovo při zdanění a volbě krále, zatímco většinu lidí ponechal bez politického hlasu. Tato dlouhá mezera odráží důležitý rozdíl: omezování panovníka neznamenalo zapojení širšího obyvatelstva. Rozšíření hlasovacích práv vyžadovalo další politické boje.

Při zkoumání revolucí v Americe a ve Francii docházíte k závěru, že historii mohou silně ovlivnit obyčejní lidé bez výkonných funkcí nebo šlechtických titulů. Je to v historii běžný jev, nebo spíše vzácný?

Myslím, že je to docela běžné. Dělníci organizující stávky nebo občané vedoucí kampaně za politická práva mohou utvářet historii, aniž by zastávali úřad. Václav Havel to prozkoumal v eseji Moc bezmocných. Jeho příklad zelináře, který odmítá vyvěsit oficiální heslo, ukazuje, jak může obyčejný člověk zpochybnit zdání, že všichni systém přijímají, a ukázat ostatním, že i oni mohou jednat jinak. To mě zajímá i jako výzkumníka: jak zkušenosti a rozhodnutí obyčejných lidí ovlivňují jejich okolí a přispívají k širší politické změně.

Americkou a francouzskou revoluci dělilo jen asi třináct let. Jak úzce byly propojeny? A jakou roli v tomto propojení hráli lidé jako Lafayette?

Obě události byly propojeny velmi úzce. Lafayette byl francouzský aristokrat a důstojník, který bojoval po boku George Washingtona a později se podílel na přípravě francouzské Deklarace práv člověka a občana. Do amerického boje za nezávislost se však zapojil z vlastní vůle. Je proto obtížné určit, nakolik jeho pozdější podpora Francouzské revoluce vycházela ze zkušenosti získané v Americe a nakolik pouze odrážela názory, které zastával už předtím.

Právě proto je zajímavé sledovat obyčejné vojáky, kteří byli do Ameriky vysláni v rámci vojenské služby a sami si tuto zkušenost nevybrali kvůli obdivu k tamním politickým institucím. Společně s Lukasem Rosenbergem z LMU v Mnichově jsme proto zkoumali francouzskou vojenskou expedici, která podporovala americký boj za nezávislost.

Pomocí vojenských záznamů jsme dohledali domovské komunity jednotlivých vojáků a zjistili, že v místech, odkud pocházeli vojáci, kteří strávili čas v Nové Anglii, byla později podpora Francouzské revoluce silnější. Důležité srovnání poskytli vojáci přidělení k expedici, kteří však nakonec do Ameriky neodpluli: v jejich domovských komunitách se stejný vzorec neobjevil. Výsledky tak naznačují, že zkušenost s odlišným politickým systémem pomohla navrátivším se vojákům podporovat politickou změnu doma.

Tisk jako nástroj mocných

V poslední části vašeho oceněného výzkumu se zaměřujete na média a upozorňujete, že jejich pouhá existence nezaručuje demokracii. Existovalo v historii období, kdy média demokratickému procesu spíše uškodila než pomohla?

Náš výzkum jeden z takových příkladů zkoumá: noviny napojené na demokraty na americkém Jihu v 90. letech 19. století. Tamní Lidová strana podporovala strádající farmáře a dělníky. Její příznivci byli původními „populisty“, od nichž tento termín pochází. Vyhlídka toho, že by chudí bílí farmáři a černošští voliči spojili síly v podpoře Lidové strany, ohrožovala demokraty, kteří dominovali politice v regionu.

Ve společné práci s Maxem Poschem z Univerzity v Exeteru analyzujeme texty historických novin a sledujeme, jak se změnilo jejich zpravodajství. Digitalizované archivy a moderní počítačové nástroje nám umožňují porovnat tisíce novin v průběhu mnoha let. Dělat to ručně by byl obrovský úkol, takže výzkum v tomto měřítku se stal prakticky proveditelným až v nedávné době.

Zjišťujeme, že noviny spojené s demokraty zvýšily rasistické zpravodajství tam, kde strana čelila největší hrozbě. Důkazy naznačují, že to pomohlo obrátit bílé voliče proti potenciálním černošským spojencům a získat zpět hlasy. Tisk tak pomohl mocným k rozdělení lidí, kteří sdíleli společné ekonomické zájmy.

V současné době působíte jako odborný asistent v ekonomickém institutu CERGE-EI. Co vás vlastně přivedlo do Prahy?

Vybral jsem si CERGE-EI (společné pracoviště Univerzity Karlovy a Ekonomického ústavu Akademie věd ČR, pozn. redakce) pro jeho mezinárodní reputaci, možnost kariérní dráhy směřující k definitivě a čas, který mi institut nabídl pro výzkum. Díky Praze to mám také blíže domů do Bavorska. Přitáhlo mě i mimořádně zachovalé historické centrum Prahy a její minulost významného města Svaté říše římské. V neposlední řadě mě také lákala příležitost prozkoumat svět, který znám ze školy i mimo ni prostřednictvím děl pražských spisovatelů, jako byli Kafka a Rilke.

Jakým směrem se bude ubírat váš budoucí výzkum v CERGE-EI? Plánujete využít střední Evropu a její pohnutou historii k dalším ekonomickým studiím?

Rozhodně ano. V současné době studuji nacionalismus a mezietnickou spolupráci v rozmanitých společnostech. Pozdní Habsburská říše pro to poskytuje vynikající historickou laboratoř.

Pracoval jste ve Švýcarsku, na různých institucích v USA a nyní v Praze. Ovlivnila vaše vlastní cesta váš pohled na to, proč některá místa prosperují a jiná ne?

Ano. Život ve Švýcarsku a v USA mě přiměl ocenit důležitost otevřenosti obchodu, imigraci a nové myšlenky, spolu se silnými institucemi a schopným státem. Na institucích záleží na mnoha úrovních. Univerzity, místní samosprávy, kluby a spolky formují způsob, jakým lidé spolupracují a využívají svůj talent.

Dějiny Bavorska a českých zemí mi také připomínají, že prosperita nebyla nikdy nevyhnutelná. Historické otřesy a nepředvídané události mohou vést k přesunu dovedností a podniků z místa na místo. Sítě, které se vytvoří, mohou přitahovat další aktivity po celé generace. Současným příkladem je expanze obranného průmyslu v okolí Mnichova. Při odlišné historii mohla místa jako Praha nebo Plzeň hrát v této expanzi mnohem větší roli. To je jedna z forem závislosti na vývoji, tzv. path dependence. Zajímá mě, jak se tyto zděděné okolnosti prolínají s institucemi, které lidé budují, a s jejich ochotou zůstat otevřenými širšímu světu.

Foto: CERGE-EI

Sebastian Ottinger působí jako odborný asistent na CERGE-EI v Praze a je členem IZA platformy a Centre for economic policy research (CEPR). Za pomoci historických dat a metod aplikované ekonomie řeší hlavní otázky politického a ekonomického vývoje: Proč některá místa prosperují a jiná ne? Jak ovlivňují národní lídři země, kterým vládnou? Vystudoval University of Zurich a doktorské studium absolvoval v Kalifornii na UCLA Anderson School of Management. Působil jako postdoktorand na Northwestern University.