Veronika Leová: Od „bláznivého vědátora“ k odbornému výzkumu

Jak byste představila sebe a svou práci někomu, kdo o CXI TUL nikdy neslyšel?

Jsem doktorandka na Fakultě mechatroniky a zároveň působím na oddělení environmentální chemie ústavu CXI TUL, kde se zabýváme hlavně čištěním a monitorováním vod a odstraňováním znečištění z prostředí. Náš ústav unikátně kombinuje strojírenství, softwarové inženýrství, nanomateriály a chemii.

Potýkáte se tedy například i s čištěním vody od zbytkových léků?

Ano, to je jedno z témat projektu, který mám aktuálně na starost. Farmaka ve vodách jsou velkým tématem dnešní vědy.

Kdybyste měla laikovi vysvětlit náplň vaší práce, jak by vypadala?

Lidé si nás představují pořád v laborce, ale hodně času zabere práce na počítači. Musíme mít načteno, co už se ve světě vybádalo. Naměřené výsledky pak musíme interpretovat a psát o nich odborné články. Dále k náplni práce patří i administrativa, objednávání chemikálií nebo komunikace s dalšími vědci. Také jsem pomáhala organizovat nějaké akce a dokonce jsem i přednášela. Práce pracovníka výzkumu je tedy velmi pestrá.

Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé řekla, že chcete jít směrem výzkumu?

Už na gymplu mě bavily především přírodní vědy. Když se mě někdo zeptal, čím budu, ze srandy jsem říkala, že „bláznivý vědátor“, i když jsem netušila, co práce ve vědě obnáší. Během bakaláře jsem to měla jako na houpačce a začala jsem objevovat, co práce ve vědě obnáší, ale na magistru už jsem byla podvědomě rozhodnutá, že u výzkumu zůstanu.

Byla pro vás jasná volba jít na CXI TUL, nebo jste vybírala?

Studovala jsem na pražské VŠCHT a hodně jsem váhala, zda tam zůstat. Ale s manželem jsme se přestěhovali do Liberce a dojíždění by bylo velmi náročné. Chtěla jsem zůstat v akademické sféře, tak jsem koukala na možnosti na Technické univerzitě a nejvíce mě zaujala skupina Stanislawa Waclawka. CXI TUL tak byla logická volba.

Co bylo na začátku práce ve výzkumu v Liberci nejtěžší?

Přechod na nové téma. Člověk se musí znovu vše naučit a dlouho nevidí hmatatelné výsledky. Připadala jsem si neproduktivní, když jsem „jen“ četla články a učila se. Bylo těžké přijmout, že je to normální fáze a trvá, než se do výzkumu naplno dostanete.

Byla nějaká chvíle, kdy jste si nebyla jistá, zda ve vědě pokračovat? Co vás motivovalo?

V těch krušných začátcích ano. Když se nic nedaří, pochybujete. Motivuje mě mluvit o tom s kolegy nebo s mým vedoucím Standou Waclawkem. Doma mě podpořil manžel, který experimentální chemii dělal déle a vysvětlil mi, že je běžné, když experimenty spíše nevychází. Pomáhá i sdílení zážitků s kamarádkou, která dělá doktorát v Norsku.

Co je na vašem výzkumu nejzajímavější nebo nejvíc „wow“ moment?

Ve vědě, stejně jako v životě, by se člověk měl radovat z maličkostí. Momentálně například zkoumáme reakce, při nichž vznikají extrémně reaktivní částice – radikály. Jsou tak rychlé, že je lidské oko nepostřehne. Máme ale nový přístroj, díky kterému je můžeme sledovat. Zatím s ním nemám moc zkušeností, takže je dost náročné nastavit správně všechny parametry. Ten moment, kdy se na displeji objeví signál, který jsme už ani nečekali, to je ten „wow“ moment.

Vzpomenete si na situaci, která vás nejvíc posunula, nebo moment, kdy se naopak něco nepovedlo?

Nepovedených věcí je většina, ale naučila jsem se, že je to normální. Právě neúspěch je podnět ke zkoumání, proč se to nedaří. Člověk tak získává další otázky, na které hledá odpovědi, a to ho posouvá dál.

Existuje ve vědě něco jako tvůrčí blok? Co děláte, když se zaseknete?

Ze začátku jsem tvůrčí blok občas měla, hlavně když experimenty nefungovaly. Výhoda je, že práce je pestrá. Když se zaseknu u tvůrčí činnosti, dělám rutinní práci v laboratoři nebo administrativu. Také si zapisuji inspiraci od kolegů a z literatury – když se dostanu do slepé uličky, vytáhnu tenhle seznam a zkusím jiný směr.

Dá se věda skloubit s normálním životem, nebo musí člověk obětovat koníčky?

Určitě dá. Po práci běhám nebo hraju v orchestru. U těchto aktivit si odpočinu a druhý den jsem v práci svěží. Člověk může vědě dávat veškerý čas, ale otázka je, za jakou cenu. Aktivní odpočinek je většinou nutnost.

Dostane se člověk díky výzkumu na CXI TUL také do světa?

Možností je spousta a v rámci doktorského studia mám dokonce povinnou zahraniční stáž. V rámci stáže jsem byla už čtrnáct dní v německém Essenu a na podzim se nejspíš chystám do Vídně.

A máte vtipný zážitek ze zahraničí?

Komickou zkušeností ze zahraničí byl náš česko-polský projekt. Na prvním meetingu se sešlo více polských partnerů a demokraticky tedy bylo rozhodnuto, že se bude mluvit polsky. Musela jsem být hodně v pozoru, abych odbornou debatu pochopila.

Co byste poradila studentům, kteří o kariéře ve výzkumu přemýšlí?

Poradila bych jim, aby se zamysleli, jestli je baví práce, kterou dělají v rámci bakalářského nebo magisterského studia. Náplní vědecké činnosti je totiž také kombinace laborky, analýzy dat, psaní a dělání rešerše. Pokud váhají, doporučuji vyzkoušet například stáž ve firmě, aby měli srovnání.

Proč by podle vás měli studenti dát vědě šanci?

V porovnání s firmou máte ve vědě velkou svobodu. Jste páni svého času. Vyžaduje to zodpovědnost, ale ta variabilita je skvělá. Jeden den se mi nechce psát, tak jdu do laborky. Druhý den naopak. Je to ideální mix manuální a tvůrčí práce.

Kdybych chtěl jako student na CXI TUL začít – jaké jsou konkrétní možnosti?

Nejlepší je začít u nás psát bakalářku nebo diplomku. Většinou máme volné kapacity a rádi studenty zapojíme do aktuálních projektů. Stačí se nebát a napsat vedoucímu, jehož téma vás zaujme.

Zdroj: Ústav pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace Technické univerzity v Liberci