Do savčích buněk se snaží začlenit rostlinné chloroplasty, aby podpořila jejich metabolismus. Xiaohui Ju z Mendelovy univerzity v Brně patří mezi tři letošní laureátky ceny L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě. Vědecké zkušenosti sbírala v Číně, USA, Japonsku i Česku. Jak se v těchto zemích liší vědecké prostředí a co se jí líbí na životě v Brně?
Váš aktuální výzkum je založen na podpoře metabolismu savčích buněk pomocí chloroplastů. Jak je to vůbec možné?
Může to znít jako sci-fi, ale příroda kombinuje velmi odlišné formy života již více než miliardu let. Mitochondrie, „elektrárny“ našich buněk, pravděpodobně vznikly z bakterií, které před miliardami let vstoupily do symbiotického vztahu s jinou buňkou. Obzvláště fascinujícím příkladem je mořský plž Elysia chlorotica. Živí se řasami s tím, že některé jejich chloroplasty zadrží v buňkách svého trávicího systému. Tyto „ukradené“ chloroplasty mohou zůstat fotosynteticky aktivní po celé měsíce, což plži umožňuje využívat světlo jako další zdroj energie a pomáhá mu přežít dlouhá období bez jiné potravy.
Vědci začali experimentovat se zaváděním chloroplastů do savčích buněk již na konci 60. let minulého století. V roce 2024 japonský výzkumný tým prokázal, že chloroplasty zavedené do kultivovaných savčích buněk si mohou zachovat fotosyntetickou aktivitu po dobu nejméně dvou dnů. Tento experiment však zatím nezjistil, zda chloroplasty mohou savčím buňkám poskytovat i smysluplnou metabolickou podporu. Naším cílem je porozumět této neobvyklé biologické interakci a určit, zda by vybrané funkce chloroplastů mohly jednoho dne poskytnout dočasnou metabolickou podporu savčím buňkám.
Můžete vaše postupy popsat?
Konkrétní experimentální strategie ani naše nejnovější výsledky dosud nebyly publikovány, a proto je zatím nemohu zveřejnit. Zkoumáme ale dva možné přístupy. Prvním je začlenění chloroplastů do biotištěných struktur podobných tkáním, jaké se používají pro tkáňové inženýrství. Druhým je inkubace izolovaných chloroplastů přímo s kultivovanými buňkami v laboratoři a pozorování toho, jak s nimi buňky interagují. Samotné přenesení chloroplastů do buněk však není tou nejobtížnější částí. Uvnitř rostlinné buňky fungují chloroplasty v pečlivě vyváženém prostředí a dostávají neustálou podporu od okolního buněčného aparátu. Jakmile jsou z tohoto prostředí vyjmuty, jejich fotosyntetická aktivita obvykle poměrně rychle klesá.

Takže je potřebujete udržet funkční i v prostředí, do kterého nepatří.
Ano, hlavním cílem našeho výzkumu je po izolování chloroplastů znovu vytvořit podmínky, které potřebují k zachování funkčnosti. A zároveň zajistit, aby tyto podmínky byly kompatibilní s prostředím savčích buněk. Neboli se snažíme kolem chloroplastu uměle vytvořit podmínky podobné těm, které panují v rostlinných buňkách. Vyvinuli jsme několik strategií, jak toho dosáhnout, ale přesná formulace a experimentální podmínky zůstávají součástí naší probíhající práce.
Jaký je potenciál vašeho výzkumu z hlediska praktického využití?
Nejrealističtější počáteční využití se nabízí v oblasti tkáňového inženýrství. Při kultivaci nebo biotisku objemnějších tkáňových konstruktů buňky v jejich vnitřních částech často nedokážou dlouhodobě přežívat kvůli nedostatku kyslíku a živin. Pokud bychom udrželi chloroplasty kompatibilní se savčími buňkami, mohly by sloužit jako drobné, na světlo reagující zdroje kyslíku a dočasně podporovat buněčný metabolismus během procesu tkáňového tisku. V dlouhodobém horizontu by stejný princip mohl inspirovat vývoj živých biomateriálů nebo umožnit regenerativní techniky založené na poskytování lokální metabolické podpory tkáním, které naléhavě potřebují kyslík, například poškozeným srdečním tkáním po infarktu.
Jak daleko tedy jsme od praktického uplatnění této technologie?
K širokému praktickému využití máme stále ještě poměrně daleko. První reálné aplikace se pravděpodobně objeví spíše v laboratorním výzkumu a tkáňovém inženýrství, například u biotištěných tkáňových modelů. Než se přímé využití u pacientů stane realistickým, bude nutné prokázat reprodukovatelný přínos, dlouhodobou stabilitu a bezpečnost, nejprve na buněčných a tkáňových modelech a následně také na zvířecích modelech. Bylo by také třeba vyřešit otázky týkající se dodávání světla, imunitních reakcí, škálování metody pro její užití ve velkém měřítku, kontroly kvality a schvalování regulačními orgány. Cesta ke klinickému uplatnění pravděpodobně zabere mnoho let.
Kdo se vlastně podílí na vašem výzkumu a jaké je jeho zázemí?
V současné době vedu malý čtyřčlenný tým na Mendelově univerzitě v Brně. Navzdory své velikosti je tým vysoce mezinárodní a rozmanitý a zajímavé je, že většina z nás jsou v současné době ženy. Loni jsem založila nezávislou výzkumnou skupinu Inteligentní nanoinženýrství neboli iNANO. Věnujeme se transformaci nanomateriálů a biologických komponent do chytrých, funkčních systémů pro biomedicínské aplikace. Náš výzkum sahá od řízení oxidačního stresu a cíleného podávání léků až po inteligentní podporu buněčné respirace, na čemž je založen projekt, o kterém se bavíme. Navíc jsme nedávno získali podporu z interního grantového programu Mendelovy univerzity na vývoj formulace biomateriálového inkoustu s potenciálem pro patentovou ochranu.

Pracovala jste doslova po celém světě. Jak si česká akademická obec a struktury související s vědou stojí v porovnání s Čínou nebo USA?
Každý akademický systém jsem zažila v jiné fázi kariéry, takže je musím porovnávat opatrně. Ve Spojených státech jsem si cenila otevřenosti, nezávislosti a silného propojení mezi výzkumem a inovacemi, ačkoli konkurence byla tvrdá. Japonsko mě naučilo preciznosti a odpovědnosti vůči týmu, ale jeho akademické prostředí bylo velmi formální a hierarchické. Čína vyniká svým rozsahem, rychlostí a ambicí, spolu se značným tlakem na výkon. Česká akademická obec je menší a kolegiálnější, nabízí zdravější rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, i příležitosti k rané samostatnosti.
A konkrétně v Brně se vám bádá jak?
Akademické prostředí v Brně je obzvláště vřelé a výzkumníci napříč institucemi jsou velmi otevření spolupráci. Na druhou stranu je zde možné narazit na přílišnou opatrnost vůči nekonvenčním myšlenkám a ochotě vystoupit ze své komfortní zóny. Osobně jsem na Univerzitě Karlově čerpala z její tradice a sítě velké instituce, zatímco brněnský CEITEC má k dispozici úžasnou škálu přístrojů a celkově představuje velmi podpůrné prostředí pro inovace. To Mendelova univerzita je menší, ale možná flexibilnější.
Jak hodnotíte podmínky, kterým vědci v Česku čelí, pokud jde o mzdy, administrativní zátěž a podobně?
S těmito obtížemi se v současnosti setkávám při mezinárodním náboru talentovaných postdoktorandů. České univerzity mohou nabídnout velmi kvalitní vědecké projekty a vstřícné výzkumné prostředí, avšak finanční ohodnocení často není dostatečně konkurenceschopné, zejména pro výzkumné pracovníky, kteří by se museli přestěhovat i se svými rodinami. Země jako Čína, Spojené státy nebo Japonsko přitom často dokážou nabídnout lépe financované pracovní podmínky, silnější institucionální zázemí nebo jasnější perspektivu dalšího kariérního rozvoje. Nejlepší výzkumní pracovníci přirozeně zvažují celkové podmínky, nikoli pouze samotné vědecké téma.
Doktorandi čelí podobným problémům. Relativně málo českých absolventů volí tuto cestu pravděpodobně proto, že finanční podmínky a budoucí kariérní vyhlídky jsou méně atraktivní než ty, které nabízí průmysl. Zahraniční doktorandi jsou pro české výzkumné prostředí mimořádně cenní, pokud se však talentovaní čeští absolventi akademickému výzkumu stále častěji vyhýbají, měl by si systém klást otázku, proč tomu tak je.
Jak vnímáte zastoupení žen v české vědě a výzkumu?
Ženy jsou nedostatečně zastoupeny zejména ve vyšších akademických a vedoucích pozicích. Nejméně jisté období vědecké kariéry se často překrývá s životní etapou, kdy lidé zakládají rodiny, a krátkodobé pracovní smlouvy, požadavky na mobilitu i nerovnoměrné rozdělení pečovatelských povinností mohou talentované ženy z vědy vytlačovat. To představuje ztrátu nejen pro samotné ženy, ale také pro český výzkum a společnost jako celek. Proto je program L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě tak přínosný. Poskytuje finanční svobodu i veřejnou viditelnost a zároveň ukazuje mladým ženám, že vědecká kariéra ve vedoucí pozici je dosažitelná. Nemůže sice nahradit systémovou reformu, ale svůj nesporný přínos tato iniciativa má.
Zdroj: L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě
Xiaohui Ju je zakladatelkou a vedoucí týmu iNANO při Ústavu chemie a biochemie Mendelovy univerzity, který se zaměřuje na vývoj biohybridních materiálových systémů pro podávání léků či podporu metabolických funkcí buněk. Její výzkum tedy slučuje obory, jako jsou materiálové vědy, tkáňové inženýrství nebo buněčná biologie. Jeho potenciální uplatnění zahrnuje biotisk tkání a materiálů využitelných například, ale zdaleka nejen v regenerativní medicíně.
- Autor článku: ne
- Zdroj: L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě
