Ladislav Krištoufek: Boj o 10. rámcový program se stupňuje, kohezní revoluce v pozadí

Autor: Vladislava Vojtíšková (VědaVýzkum.cz)

Ilustrační obrázek vytvořený umělou inteligencí Chat GPT 5.2

Kdo bude určovat, co se v Evropě zkoumá? Odpověď na tuto otázku se právě vyjednává v Bruselu. V únoru 2026 se střetly pozice Evropské komise, Parlamentu, členských států i výzkumné komunity k budoucímu rámcovému programu a Fondu pro konkurenceschopnost. Na pozadí běží vyjednávání o budoucí kohezní politice. Pro Česko, ve vědě a výzkumu fakticky závislé na strukturálních fondech a s minimálním podílem na centrálně řízených programech, jde o existenční téma.

V posledním únorovém týdnu roku 2026 se v Bruselu odehrála série událostí, které mohou zásadně ovlivnit budoucí architekturu evropského financování výzkumu a inovací na období 2028 až 2034. Jádrem sporu je zdánlivě technická, ale ve skutečnosti zcela zásadní otázka: jaký bude vztah mezi 10. rámcovým programem pro výzkum a inovace (FP10) a nově vznikajícím Evropským fondem pro konkurenceschopnost (ECF) se souhrnným rozpočtem přes 400 miliard eur?

Odpověď na tuto otázku rozhodne o tom, zda bude evropský výzkum řízen logikou vědecké excelence, nebo zda se stane podřízeným nástrojem průmyslové politiky a politiky konkurenceschopnosti. Rozhodne také o tom, kolik peněz reálně půjde na základní výzkum, kdo bude určovat výzkumné priority a za jakých podmínek budou moci univerzity v obou programech participovat. Přestože Evropská komise (Komise) v červenci 2025 představila FP10 jako samostatný program, přesná podoba jeho vazby na ECF zůstává legislativně nedefinovaná a je předmětem stále ostřejší debaty.

Co je na stole a co na něm chybí

Evropská komise původně zvažovala integraci rámcového programu přímo do ECF. Pod tlakem Evropské rady (Rady), Evropského parlamentu (Parlamentu) i výzkumné komunity od tohoto záměru ustoupila a představila FP10 jako samostatný program s rozpočtem 175 miliard eur, což je téměř dvojnásobek současného Horizontu Evropa (Horizont Evropa, končící 9. rámcový program, FP9). Současně však oznámila, že oba programy budou „těsně propojeny”.

Právě podoba tohoto propojení je hlavním zdrojem nejistoty. Návrh nařízení o ECF ponechává vazbu na FP10 záměrně vágní. Komunikace Komise o tom, jak má „těsné propojení” fungovat v praxi, dosud nebyla zveřejněna. Sdružení předních evropských výzkumných univerzit LERU to opakovaně kritizuje jako prostor pro spekulace. Generální tajemník LERU Kurt Deketelaere situaci shrnul takto: „Nařízení o ECF musí být přepsáno, protože v tuto chvíli mu nikdo nerozumí a nikdo ho neumí vysvětlit, včetně autorů."

Konkrétním bodem sporu je struktura pracovních programů. Komise navrhuje, aby FP10 a ECF sdílely čtyři tematické oblasti, tzv. „policy windows" (zdraví a biotechnologie, čistá transformace, digitální vedení, odolnost a bezpečnost), a pro každou z nich plánuje jeden společný pracovní program, který by obsahoval sekce pro výzvy financované jak z FP10, tak z ECF. Výzkumná komunita se proti tomuto modelu staví a požaduje oddělené pracovní programy. Důvod je zřejmý: společný pracovní program vytváří riziko, že průmyslové priority ECF budou de facto určovat výzkumnou agendu FP10.

Během pouhých dvou dnů, 25. a 26. února, se uskutečnila dvě slyšení výboru Evropského parlamentu pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE), zároveň Rada pro konkurenceschopnost vedla politickou debatu o ECF a nakonec i sedm hlavních evropských univerzitních sítí publikovalo společné stanovisko ke vztahu a hierarchii mezi FP10 a ECF. Všechny formulují pozice na bitevním poli, jehož vyústění rozhodne o podobě evropského výzkumu na příštích minimálně sedm let.

Společné stanovisko: požadavek právních záruk

Společné stanovisko sítí CESAER, EUA, LERU, The Guild, Coimbra Group, EU-LIFE a YERUN, reprezentujících přes 900 evropských univerzit a výzkumných institucí (včetně řady českých univerzit a České konference rektorů), je dosud nejucelenější sektorovou odpovědí na vágnost návrhu Komise. Varuje explicitně, že současný návrh ECF riskuje „vytvoření de facto hierarchie, v níž se FP10 stane podřízeným krátkodobým prioritám," a požaduje „jasné právní záruky" autonomie FP10.

Stanovisko navrhuje alternativní architekturu: FP10 jako „bridge generator", tedy generátor excelentního poznání, talentů a validovaných konceptů, a ECF jako „bridge amplifier", nástroj pro škálování, nasazení a tržní uplatnění. Tato architektura však v legislativním textu Komise (zatím) ukotvena není.

Mezi konkrétní požadavky, které Komise v návrhu nemá, dále patří: oddělené pracovní programy pro FP10 a ECF v každé ze čtyř tematických oblastí; dva paralelní strategické poradní orgány se strukturovanou, ale ne hierarchickou koordinací či subordinací; právně ukotvený „plug-in" mechanismus umožňující projektům z FP10 přecházet do ECF na základě předem definovaných milníků bez opakovaného hodnocení; a excelence jako jediné hodnoticí kritérium v FP10, po vzoru ERC.

Parlamentní slyšení: kritika směřuje k neurčitosti návrhu

Slyšení výboru ITRE ve dnech 25. a 26. února přinesla ostrou kritiku, a to nikoliv jen směrem k principům, ale právě směrem k neurčitosti současného návrhu.

Johannes Jarlebring ze Švédského institutu pro evropskou politiku označil přetrvávající představu, že by ECF měl usměrňovat výzkumné priority FP10, za mylnou a navrhl oddělené pracovní programy. Varoval, že přílišná flexibilita ECF, kterou Komise prezentuje jako přednost, může vyústit ve „vágní a netransparentní politické kompromisy." Fredrik Erixon z Evropského centra pro mezinárodní politickou ekonomii byl ještě přímočařejší a usuzuje, že současný návrh ECF „nás směřuje k neúspěchu", protože obsahuje příliš mnoho obecných politických makro cílů a chybí mu jasná „intervenční logika".

Prezidentka Evropské výzkumné rady Marie Leptin varovala europoslance před vytvářením „falešné hierarchie mezi hraničním výzkumem a inovacemi." Prorektorka Technické univerzity v Rize Maira Indrikova upozornila, že posun k vysokým úrovním technologické připravenosti (TRL), ke kterému vágní propojení s ECF přirozeně tlačí, by mohl omezit roli univerzit zaměřených na dlouhodobý základní výzkum. Mirjam Storim ze Siemens Foundational Technologies volala po „chytrém mixu" různých úrovní TRL. Ani průmyslová strana tedy nepožaduje jednostranný přesun k aplikacím.

Europoslanec Christian Ehler (EPP), vedoucí zpravodaj pro FP10 a spoluzpravodaj pro ECF, navrhl posun k modelu inspirovanému americkými agenturami ARPA, kde by se Komise a Rada „musely vzdát slova k jednotlivým výzvám" ve prospěch expertně řízeného výběru. Ehler opakovaně zdůrazňuje, že „průmyslová politika nemůže řídit výzkum". Bývalý portugalský ministr pro vědu Manuel Heitor podpořil myšlenku nezávislých rad řízených „vědci a inovátory, pro vědce a inovátory". Obě pozice mají v Parlamentu značnou podporu, ale výsledek je zatím nejistý.

Právní omezení, o kterém se nemluví

Vedle politického sporu existuje i zásadní právní rovina. Článek 182 Smlouvy o fungování EU (SFEU) stanoví, že činnosti Unie v oblasti výzkumu a technologického rozvoje jsou realizovány prostřednictvím rámcového programu. To výrazně omezuje prostor pro to, aby paralelní nástroj financoval aktivity, které by svou povahou představovaly výzkum ve smyslu primárního práva.

Návrh nařízení o ECF přitom v některých ustanoveních pracuje s formulacemi, které mohou být interpretovány jako zahrnující i základní či rané fáze aplikovaného výzkumu. Pokud by takový výklad převážil, vzniklo by napětí s čl. 182 SFEU a bylo by nutné velmi precizní právní vymezení kompetencí obou nástrojů. Spor o vztah FP10 a ECF tak není pouze otázkou politických priorit, ale i otázkou institucionální architektury a respektu k rozdělení kompetencí zakotvenému v primárním právu EU.

Praktický důsledek tohoto omezení je přitom zásadní. Z celkového rozpočtu obou programů, tedy přes 400 miliard eur, může na výzkum a inovace směřovat pouze část alokovaná v rámci FP10. Pokud se potvrdí neoficiální údaje o rozpočtu ERC ve výši cca 31,5 miliardy eur, bude na základní výzkum na úrovni EU explicitně vyčleněno méně než 8 % z tohoto celku. Jak opakovaně upozorňuje Deketelaere, EU dává na stůl přes 400 miliard eur na konkurenceschopnost, ale ani desetina z toho nepůjde na základní výzkum, bez kterého nelze dlouhodobě konkurovat.

Excelence versus geografie: další otevřený spor

Další nedořešenou otázkou je princip alokace prostředků. Na Radě pro konkurenceschopnost 26. února 2026 se ministři střetli v otázce, zda má být financování ECF alokováno výhradně na základě excelence, nebo zda má zahrnovat i geografickou vyváženost. Tento spor rozděluje nejen politické skupiny v Parlamentu, ale i členské státy.

Česká republika zastává konzistentní pozici: bývalý ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček na Radě pro konkurenceschopnost v září 2025 a bývalý ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák na Radě pro obecné záležitosti v říjnu 2025 volali po zachování mechanismů specifických pro rozšiřující země (tzv. „widening") jak v FP10, tak v ECF.

Tato pozice je legitimní, pokud jde o nástroje ECF zaměřené na nasazení a škálování technologií. V samotném FP10 je toto téma střednědobou kontroverzí a efektivita „widening" programů zatím nebyla, a fakticky ani nemohla být, vyhodnocena. Ehler v tomto zdůrazňuje, že princip excelence a otázka wideningových nástrojů musí zůstat součástí vyjednávání o Horizontu Evropa, nikoliv být přesměrovány do rozpočtových jednání, kde by se staly předmětem politického obchodu. Ani v tomto bodě se ale Rada neshodla.

Strukturální fondy: tichá revoluce v pozadí

Debata o FP10 a ECF se neodehrává ve vzduchoprázdnu. Souběžně totiž probíhá stejně zásadní, pro české prostředí snad ještě zásadnější proměna kohezní politiky. V současném programovém období pochází 70 až 75 % všech EU fondů proudících do České republiky z kohezní politiky, 20 až 25 % ze zemědělství a pouze 3 až 5 % z centrálně řízených programů, do kterých patří i rámcový program pro výzkum. Strukturální fondy jsou přitom významným zdrojem financování výzkumné infrastruktury, kapacit a v řadě operačních programů i samotného výzkumu.

Komise v návrhu víceletého finančního rámce (Multiannual Financial Framework, MFF) 2028 až 2034 navrhuje sloučení dosavadních 14 samostatných fondů (včetně ERDF, ESF+, Kohezního fondu, CAP a dalších) do jediného mega-fondu o objemu přibližně 865 miliard eur, který bude v každém členském státě řízen jedním Národním a regionálním partnerským plánem (NRPP). Česká republika by podle předběžných propočtů Komise měla obdržet okolo 30 miliard eur, což představuje reálný pokles oproti současnému období. Podle analýzy Jacques Delors Institute klesnou prostředky na kohezi, rybolov, rurální rozvoj a Interreg reálně o přibližně 15 %.

Pro český výzkum je podstatné, že v rámci NRPP budou kohezní prostředky na výzkum a inovace soutěžit o alokaci s prioritami zemědělství, migrace, obrany a bezpečnosti v rámci jednoho národního plánu. Národní vlády by získaly značnou volnost v přesměrování prostředků mezi těmito oblastmi. Pokud se na národní úrovni rozhodne, že priority obrany, migrace nebo zemědělství jsou naléhavější, prostředky na výzkumnou infrastrukturu a kapacity mohou být přesměrovány, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu regionů. To pro český výzkumný prostor nejsou dobré vyhlídky, hlavně s ohledem na kontrast prioritizace výzkumu „na papíře" a v realitě. Výbor regionů opakovaně varoval, že návrh NRPP hrozí „renacionalizací" kohezní politiky a marginalizací centrálních či alespoň regionálních priorit. Evropský parlament pohrozil zamítnutím celého návrhu MFF právě kvůli modelu NRPP.

Pro české výzkumné instituce to vytváří situaci, v níž se současně zužují oba hlavní kanály evropského financování. Na jedné straně FP10, jehož autonomie a rozpočet na základní výzkum jsou předmětem nedořešeného sporu s ECF. Na druhé straně kohezní prostředky, dosud klíčové pro budování výzkumné infrastruktury a kapacit, které budou v novém NRPP soutěžit s nesouvisejícími prioritami a jejichž celkový objem klesá. Česká výzkumná závislost na kohezních prostředcích je přitom značná, zatímco centrálně řízené programy nejsou získávány v dostatečném objemu.

Pro další rozvoj výzkumného prostředí v Česku je tedy třeba zvažovat hlavně tři roviny: hájit právně ukotvenou autonomii v rámcovém programu FP10; podporovat „widening" v ECF tam, kde jde o nástroje nasazení a škálování; a v rámci vyjednávání o NRPP tlačit, aby kohezní prostředky na výzkumnou infrastrukturu a kapacity nebyly obětovány ve prospěch jiných priorit. Do jaké míry je to realistické, to nechám k zamyšlení, i když hlavně poslední z nich je v české realitě spíše z říše snů. Tak či tak nelze vyjednávání a úvahy o FP10 vést odděleně od koheze. Pro český výzkum jde o dvě strany téhož problému.