Proč dělají vědu a proč s ní neskončily, i když mají dvě, tři či dokonce čtyři děti? Na to jsme se zeptali chiruržky Babory East, matematičky Erin Carson, historičky Kateřiny Čapkové a biochemičky Kláry Grantz Šaškové. Přečtěte si jejich inspirativní příběhy a rady.
Barbora East – chiruržka, která vrací do medicíny empatii
První vědkyní je Barbora East, která vystudovala 2. lékařskou fakultu UK a nyní pracuje na III. chirurgické klinice 1. LF UK v Motole. Specializuje se na rekonstrukci břišní stěny, za své publikace získala řadu prestižních cen a jako jediná v Česku disponuje evropskou atestací pro chirurgii břišní stěny. Vedle klinické praxe spoluzaložila sekci Ženy v chirurgii a vede projekt KULTIMED (jeden z jejích splněných snů), který usiluje o kultivaci mezilidských vztahů a pracovních podmínek v medicíně.
Na vědě ji nejvíce baví možnost „beztrestně se ptát proč“. V chirurgii ji každá komplikace nutí přemýšlet, jak věci dělat lépe. Věda pro ni není jen o operování, ale o změně způsobu uvažování nad problémy.
Jako matka dvou synů Barbora přiznává, že stabilní rovnováha mezi kariérou a rodinou neexistuje. „Jde o neustálé přenastavování priorit. Pomohlo mi přijmout, že nemohu být perfektní ve všech rolích současně. Někdy je člověk lepší chirurg než matka a jindy naopak. Důležité je hledat prostředí, které vám odpustí, že nejste dokonalí, že nemáte nekonečné baterie a že část života patří rodině a povinnostem, které nejde odložit,“ vysvětluje vědkyně. Klíčem k jejímu růstu byla nejen podpora rodiny, ale i „neviditelná“ gesta kolegů, kteří jí dali příležitost a brali ji vážně.
Zahraniční zkušenosti považuje za zásadní, i když logisticky náročné. Svoji povinnou roční stáž absolvovala s celou rodinou díky pracovišti ve Velké Británii, které jí zajistilo adekvátní podmínky. Zpětně to považuje za jednu z nejdůležitějších zkušeností, a to profesně i lidsky. Kritizuje však, že systém by měl být flexibilnější: „Zahraniční zkušenost by neměla být podmíněna tím, že si člověk musí vybrat mezi kariérou a rodinou. To je dilema, které by moderní akademické prostředí už nemělo vytvářet.“
Ženy ve vědě podle Barbory stále nemají úplně stejné příležitosti. Nevnímá to jako otázku schopností, ale systémového nastavení a někdy i kultury pracovišť. Na druhou stranu má pocit, že je dnes větší ochota o těchto věcech mluvit a pojmenovávat je. Za zásadní posun bere to, že se do vedoucích pozic dostávají lidé s různorodějšími zkušenostmi, kteří mají chuť měnit prostředí k lepšímu.
Hlavní problémy jsou podle ní: náročné pracovní tempo, které se těžko kombinuje s rodičovstvím, nedostatek flexibilních úvazků, někdy přetrvávající stereotypy i málo transparentní kariérní pravidla. U chirurgie, ve které se Barbora pohybuje, jde stále o „pánský klub“, kde se kombinuje řemeslo a věda s tvrdou hierarchií. „Chybí nám empatie,” vyjadřuje to jednou větou. Zároveň ale radí: „Pomohly by jasně definované kariérní dráhy, kvalitní mentoring a otevřenější pracovní kultura. Ale úplným základem je ochota vystoupit ze své „bubliny“ a připustit, že realita druhého může být úplně jiná – a stejně legitimní. Možná by občasná výměna rolí nebyla vůbec špatná.“
Navzdory tomu, že se jí podařilo zařadit českou chirurgii na světovou mapu a stala se respektovanou partnerkou v mezinárodních diskusích, uzavírá Barbora East s pokorou: „Pokud úspěch beru jako překonávání překážek, pak mým největším úspěchem jsou bezpochyby moji dva synové.“
Tříletá pauza je pro kariéru zničující, říká matematička Erin Carson
Další úspěšnou vědkyní je matematička Erin Carson pocházející z USA. Vystudovala informatiku na University of Virginia a doktorát obhájila na University of California, Berkeley. V roce 2018 se přesunula na Matematicko-fyzikální fakultu UK. Díky univerzitní podpoře Primus a udělení pětiletého ERC Starting grantu mohla založit svou vlastní skupinu. Věnuje se výzkumům na pomezí numerické lineární algebry, superpočítačů a paralelních algoritmů.
Do ČR se přesunula, protože znala práci výzkumníků na Univerzitě Karlově, která byla úzce spjata s jejími vlastními zájmy. Vědeckou preciznost českého akademického prostředí vnímá srovnatelně s tím americkým. Rozdíly ale komentuje takto: „Velmi si cením toho, že v českém akademickém prostředí není studium na univerzitě neúnosně drahé, jako je tomu často ve Spojených státech. Tam jsem měla mnohdy pocit, že se se studenty zachází spíše jako se zákazníky než jako s lidmi, kteří se mají učit. Negativní stránkou v ČR je ale citelný nedostatek financí pro vědu a základní výzkum.“
Vědu bere jako způsob, jakým můžeme porozumět světu, ve kterém žijeme. Věří, že my lidé jsme přirozeně zvídaví a vždy se dá naučit něco nového a věda je cesta, jak toho dosáhnout.
Erin má dvě malé děti a stále se učí hledat rovnováhu mezi rodinným životem a kariérou. Vyzdvihuje ale oporu ve svém partnerovi, který se nebojí sdílet rodičovské povinnosti napůl a dodává: „Mé velké štěstí je v tom, že jsem po celý život měla skvělou síť podporovatelů.“ Na zahraniční stáže nyní nevyjíždí na déle než týden.
Na téma žen ve vědě zastává mezi zastánci českého systému nepopulární názor, že zůstat tři roky s dětmi doma je pro vědeckou kariéru žen naprosto zničující. Tříletá dovolená je podle ní nadměrně dlouhá i ve srovnání s jinými zeměmi v Evropě. „Nepomáhá ani to, že se tato dlouhá pauza shoduje s obdobím, které je z hlediska kariéry pravděpodobně nejdůležitější. Zlepšení situace by pomohla podpora státu v oblasti možností rané péče o děti,“ říká Erin k situaci. Ale vnímá, že ženy ve vědě udělaly ve srovnání s minulostí pozoruhodný pokrok.
Nejvíce si váží získání ERC Starting grantu, které mělo pravděpodobně největší vliv na směřování její vědecké kariéry. Díky němu mohla založit výzkumnou skupinu a přilákat do týmu skvělé lidi. Všechny další její úspěchy na grant navázaly. Jako největší překážku vnímá přestěhování se do cizí země a nutnost se znovu naučit, jak všechno funguje. Celkově je ale zde se svou kariérou velmi spokojená.
Ten moment, kdy do sebe data zapadnou, je k nezaplacení, říká biochemička Klára Grantz Šašková
Na třetí inspirativní cestu se vydáme s Klárou Grantz Šaškovou. Jako biochemička a vedoucí skupiny „Proteáz“ na Katedře genetiky a mikrobiologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se zaměřuje na medicinální výzkum v oblasti regulace proteasomální degradace a studium viru hepatitidy B. Její práce je součástí Národního institutu virologie a bakteriologie, financovaného z projektu EXCELES.
V nedávné době společně s dalšími dvěma kolegy založila spin-off firmu Adalid Sciences na půdě ÚOCHB AV ČR zaměřenou na genovou terapii, která může pomoci s léčbou onkologických onemocnění, spinální mozkové atrofie nebo hemofilie, o které jsme s Klárou mluvili v rozhovoru. Dále se objevila v žebříčku Forbes jako Top vědkyně Česka 2025, ve kterém jsou i Erin Carson a Kateřina Čapková (zmíněná níže, pozn. red.).
Na vědě má nejraději ten moment, když něco opravdu pochopí. Když do sebe zapadnou data a složí se skládanka a vyjeví se celý obrázek. „A já mám navíc ten luxus – že moje práce není jen ,pro papír‘, ale může reálně pomoci lidem. Zároveň si nevzpomínám, že bych se v práci někdy nudila, nebo že bych se do ní netěšila. Toho si nesmírně vážím,“ doplňuje vědkyně.
S péčí o tři děti, které jsou ještě na základní škole, jí pomáhá rodina a váží si opory několika mentorů a kolegů, se kterými se podporovali navzájem. Nejvíce je vděčná svému bývalému šéfovi, Janu Konvalinkovi, který jí během všech třech mateřských dovolených vycházel vstříc, a chápajícímu partnerovi s chůvami, bez kterých by to zvládala daleko hůř. Vyzdvihuje ale, že je důležité mít víru i v sebe samu, protože to je nejdůležitější zdroj energie.
K zahraničním stážím a zkušenostem zastává názor, že: „Vše je v logistice a v dobrém plánování. Ne vždy jsem samozřejmě tam, kde bych ideálně měla nebo chtěla být. ,Zahraničí‘ ale není jen o kilometrech, ale hlavně o kvalitě kontaktů. Síť, kterou nyní budujeme v Adalidu, je alfou a omegou celého byznysu, proto jejímu budování věnujeme patřičnou péči a podotýkám, že 99 % je v zahraničí.“
Ženy ve vědě Klára Grantz Šašková nebere jako slabší. Hlavním problémem podle ní je, že vědkyně unikají v nejkritičtějším období, kdy přicházejí děti a zároveň je silný tlak na výkon. „Ne každá matka to zkrátka vydrží. Pokud nabídneme stabilnější pozice a flexibilitu po návratu po pauze (to je absolutně kritické) a přestaneme brát mateřství jako ,kariérní problém‘, žádný problém tu nebude,“ upřesňuje biochemička svůj pohled.
Za svůj největší úspěch považuje založení biotech firmy se svými kolegy, kterou i řídí, a to, že přitom neztratila radost z vědy a poznání a že má kolem sebe lidi, kteří jí věří a se kterými to celé dává smysl.
Zahraniční stáže s dětmi je přínos pro všechny, myslí si historička Kateřina Čapková
Čtvrtá a poslední dotázaná vědkyně je historička Kateřina Čapková. Ve svém výzkumu a výuce se věnuje především moderním dějinám Židů v Evropě, dějinám Romů a Sintů a dějinám migrace. Má za sebou nemálo zahraničních pobytů a nyní působí na Katedře Blízkého východu FF UK. Je autorkou mnoha knih. Příkladem je publikace Společná cesta dějinami. Židé v českých zemích, kterou napsala společně se světovými odborníky v angličtině, ale vyšla i v německém, hebrejském a českém překladu. Několik let se také se svým týmem věnovala vývoji světově unikátní databáze Svědectví Romů a Sintů, o které psal dokonce i deník The New York Times.
V loňském roce získala jako první z oboru společenských věd Advanced ERC grant a za své úspěchy obdržela již několik prestižních českých i zahraničních ocenění.
Věda je pro ni způsobem dozvídání se nových věcí a smysluplná práce, která ji baví a naplňuje. Ráda učí a diskuze se studenty ji nabíjí, i když jsou občas náročné. Nejvíce ji obohacuje setkávání se s lidmi z různých komunit, kteří jsou jí inspirací i pro její osobní život.
Kateřina má čtyři děti a největší oporou jí byl vždy manžel, protože oba pocházejí z velkých rodin. „Doktorát jsem končila se dvěma dětmi, další dvě přišly poté. Čas s malými dětmi jsem si moc užívala, a proto jsem měla spíš otazník nad tím, zda zůstat v akademickém prostředí,“ dodává k rodičovství vědkyně. Už během magisterského studia využila několik studijních pobytů v zahraničí a do zahraničí vyjížděla i s rodinou. Nejprve byli na semestr ve Švýcarsku, poté rok v Německu a další v USA. Vyzdvihuje, že si to nesmírně užili a dodnes děti umí dobře oba tamní jazyky.
Postavení žen ve vědě Kateřina komentuje takto: „Ten nepoměr žen a mužů ve vědě je stále do očí bijící a velké rozdíly jsou také v platech při stejných výsledcích. Málokdy se také ženy dostanou na vedoucí pozice, i když by byly schopny vést tým kompetentněji a s mnohem větším ohledem na potřeby podřízených.“
Zároveň dodává, že dalším důležitým důvodem, proč ženy z vědy odcházejí, přinejmenším v oboru historie, je stále poměrně běžný sexismus a nevhodné chování mužských kolegů ke kolegyním, se kterým měla na bývalém pracovišti AV ČR sama zkušenost. Velký pokrok v akademickém prostředí proto vidí ve zřizování pozic ombudsmanek. Jedině bezpečné prostředí vzájemné důvěry může podle ní do tohoto náročného prostředí přitáhnout více žen.
Za největší úspěch s pocitem velké radosti a zadostiučinění bere zdárné dokončení několika dlouhodobějších projektů. Specifikem její kariéry byl zájem o témata, která v ČR tehdy nikdo neučil. Bylo proto těžké si tato témata prosadit a zároveň ji to nutilo hledat mentory v zahraničí. „Na počátku tedy byla frustrace z osamocení v Praze, nakonec z toho byla velká výhoda. Dodnes mám více blízkých kolegů a spolupracovníků v zahraničí než v Česku,“ uzavírá historička.
Přečtěte si také
Data ukazují, že Česko dlouhodobě nedokáže plně využít potenciál kvalifikovaných a vysoce vzdělaných žen ve výzkumu. Přesto se odborníci a samotné vědkyně shodují na tom, že se situace zlepšuje. U příležitosti Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě, který připadá na 11. 2., rozebíráme nezbytné systémové změny, i inspirativní cesty čtyř vědkyň v dalším článku, které úspěšně propojily vědeckou kariéru s rodinným životem.
Začínající vědkyně, nevzdávejte to
Všechny výše zmíněné vědkyně jsme poprosili, aby nám napsaly důvody a motivaci, proč kariéru ve vědě nevzdat, i když je to mnohdy těžké.
Barbora East radí: „Doporučila bych studentkám a začínajícím vědkyním, aby si vybraly obor, který je opravdu baví, ne ten, který se od nich očekává. Aby hledaly mentory a podporující prostředí. A aby se nenechaly odradit první překážkou – kariéra ve vědě je dlouhá trať, ne sprint. Hledejte cestu – tam, kde je vůle, tam je vždy i cesta. Možná budete první, kdo po ní půjde, a to vůbec nevadí! Nebojte se a buďte si navzájem oporou – někdy nikoho jiného mít nebudete.“
Erin Carson doporučuje: „Vytrvejte i přes neúspěchy. Věda a výzkum jsou maraton se vzestupy i pády, ale vytrvalost se vyplácí. Snažte se najít rovnováhu mezi kariérními ambicemi a ostatními věcmi, které obohacují váš život, ať už je to rodina nebo osobní koníčky.“
Klára Grantz Šašková na vědě vyzdvihuje: „Vědecká profese je skvělá, inspirující, plná překvapení, garantuji vám, že se nikdy nebudete nudit. Zároveň je těžká a člověk musí být odolný – zejména vůči frustraci. Obklopujte se lidmi, kteří vás inspirují a podporují, ptejte se, chtějte víc, buďte ambiciózní. Je to taková pěkná ženská vlastnost.“
„Nejdůležitější je rozmyslet si, zda vás akademická práce a výuka baví, a zda vás naplňuje. Pokud ano, tak opravdu stojí za to vytrvat a ustát náročná léta, když jsou třeba malé děti, nebo se musíte starat o nemocné rodiče. Podle mne to však neplatí jen pro ženy, ale i pro muže, kteří se stále více a samozřejměji o péči o děti či jiné potřebné v rodině se ženami dělí a také musí řešit, jak péči kloubit s prací,“ poskytuje svou radu Kateřina Čapková.
Přejeme vám krásný Mezinárodní den žen a dívek ve vědě 11. 2. 2026!
- Autor článku: ano
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
