Jan Komárek: Vědci si musí uvědomit, že hodnocení z vědy nikdy nezmizí

Již čtyři měsíce jste proděkanem pro vědu a výzkum na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. S jakým cílem jste tuto pozici přijal? 

Mým cílem je vytvořit smysluplné pracovní podmínky pro své kolegy v systému, který je v Česku zaveden. Uvědomuji si, co mohu jako akademik a proděkan změnit, a co na druhou stranu neovlivním, protože nejsem a nechci být politikem a nebo lobbistou. Určitě bych chtěl zužitkovat své zkušenosti z Dánska a Velké Británie, i třeba proto, abychom se nevydali do nějakých slepých uliček. 

Jak jste v pozici proděkana spokojený?

Jsem přímo nadšený. Dnešní právnická fakulta je úplně jiná, než si ji pamatuji z dob svého studia, což bylo mezi lety 1996–2001. Pod novým vedením zde vznikla skvělá kritická masa lidí, se kterými mě baví přemýšlet a tvořit přímo na místě a do práce se vždy těším. Zároveň jsem za tuto příležitost vděčný, zvláště v kontextu toho, že mám odvahu dělat věci, které se ne vždy potkávají s úplnou podporou.

Do pozice jste se dostal po odstoupení Michala Tomáška, který skončil kvůli své komunistické minulosti. Myslíte si, že jsou v dnešní době ještě lustrační osvědčení pro akademické pracovníky na místě?

Ne. Může být spousta jiných důvodů, které mohou působení akademických pracovníků ovlivnit, ale pozitivní lustrační osvědčení by to už nemělo být.

Jak by tedy podle vás měla vypadat spravedlnost?

Touhle otázkou jste mne zaskočila. Pro mě spravedlnost není jedna pevná definice, kterou bych teď mohl citovat. Spíše jde o soubor nástrojů a specifický jazyk, díky kterému se jako společnost vůbec dokážeme o důležitých věcech bavit. Místo abych jako ústavní soudce rozhodoval, co je spravedlivé, tak mě jako akademika spíše baví zkoumat, jak o ní různí lidé přemýšlejí, a narušovat falešnou shodu na tom, co je považováno za samozřejmé.

V dnešní době, kdy se dřívější jistoty mezinárodního práva rozpadají a nastupuje právo silnějšího, tak vidím svou roli v tom, že neustále připomínám nedokonalosti našich konceptů a zpochybňuji to, co si myslíme, že už všichni dávno víme.

Mezi vědou a aktivismem je tenká linie

Proč jste se po  25 letech vrátil zpět do Čech?

Moje motivace byla hluboce osobní i profesní. Po mnoha letech na Oxfordu, kde jsem dělal doktorát, a následně na London School of Economics, kde jsem získal stálé místo („tenure“),   jsem si uvědomil, že v cizině vlastně žít nechci, a to hlavně kvůli rodině. Dlouho jsem se snažil kombinovat život v Čechách s prací v Londýně a později v Kodani formou neustálého létání. Během covidu, kdy jsem kvůli lockdownům a grantové izolaci seděl převážně v Čechách v knihovně, jsem pochopil, že bez osobního kontaktu s kolegy profesně odumírám a tento model „dvou světů“ reálně nefunguje.

Vrátil jste se díky výzkumné podpoře Univerzity Karlovy z programu Donatio Universitatis Carolinæ Chair. Čím se v rámci tohoto projektu zabýváte? 

Věnuji se prolínání práva a politiky, konkrétně pak roli ústavních právníků v politickém dění, což je oblast, která se často děje skrytě a nezmapovaně. Jako ústavní právník se totiž nacházíte v extrémní situaci. Svým výkladem ústavy či psaním komentářů „společenské zákony“ přímo spoluvytváříte a měníte. Na rozdíl od přírodovědce, který většinou zákony jen zkoumá. Fascinuje mě křehká hranice mezi legitimním vědeckým vystupováním a aktivismem (tzv. scholaktivismem).

Mým cílem je obhájit ideál univerzity jako instituce, kde lidé zkoumají svět proto, aby ho pochopili a nikoliv měnili „k lepšímu“. Zároveň považuji za důležité, aby ústavní právník zůstal důvěryhodnou autoritou, na kterou se můžete obrátit ne proto, že je spjatý s konkrétní politickou stranou anebo názory, ale proto, že ho v první řadě zajímá integrita práva samotného. 

Dalším cílem bylo vytvořit pracoviště světových rozměrů a přitáhnout zahraniční kapacity do Prahy. Už se vám podařilo někoho přijmout?

Tím, že jsem proděkanem, tak jde tato vize trochu stranou. Ale díky mým kolegům, kteří jsou úspěšní a získali ERC granty, se nám to daří. Nyní svoji roli vidím mimo jiné v tom, abychom nastavili podmínky pro zahraniční vědce tak, aby byli přínosem pro celou fakultu. Zároveň chci najít takovou míru internacionalizace, aby vědu okysličovala, ale aby v rámci univerzity nevznikaly zbytečné tenze.

Díky zkušenosti z Chicagského fóra pro svobodné zkoumání a vyjadřování byste rád s pořádáním otevřených debat o kontroverzních tématech pokračoval i v Praze. Daří se vám tuto vizi naplnit? 

Na zkušenost z Chicagského fóra navazuji v Praze snahou otevírat debaty o akademické svobodě, do kterých záměrně zvu lidi s velmi odlišnými názory. Může jít o různá citlivá témata, jako je konflikt v Gaze, nebo o roli studentů a univerzit ve veřejném prostoru. Před Vánocemi jsme se takto setkali s Hanou Kubátovou a Pavlem Baršou, v návaznosti na diskusi o knize harvardského profesora Casse Sunsteina Campus Free Speech, která se odehrála online. 

Tento princip svobodného setkávání se mi podařilo přetavit do workshopů v Krkonoších, které vznikly jako neformální alternativa k normálním konferencím. Díky Donatiu jsem minulý rok mohl pořádat další ročník, kde se setkávají nejrůznější profesoři, učitelé a studenti. Ti spolu diskutují uprostřed přírody a nemají kam utéct. Nedostanete za to žádný certifikát, ale strávíte kvalitní čas s lidmi, se kterými byste na normální konferenci třeba neměli ani prostor diskutovat.

Měl jsem možnost dělat věci, které mi dávaly smysl

Proč jste se rozhodl studovat doktorát na Oxfordu?

Můj sen byly Spojené státy, ale bohužel mi nevyšlo Fulbrightovo stipendium. Přihlášku na Oxford jsem podal díky kamarádovi ze studií, který měl podobné kariérní cíle jako já a už tu studoval. A protože mi nakonec nabídli stipendium, tak rozhodnutí bylo jasné.

Co vás následně přimělo k přesunu z London School of Economics na výzkumné centrum iCourts Univerzity v Kodani, kde jste strávil delší dobu?

Byla to další z mnoha životních náhod. V rámci letní školy, kterou jsem pořádal díky fakultnímu studentskému spolku Common Law Society, jsem potkal Mikaela Madsena, který v kodaňském centru působil. Michael mi řekl o pozici profesora mezinárodního práva na iCourts v Kodani, ale já to nebral v potaz, protože jsem se mezinárodnímu právu nevěnoval. Proto jsem nabídku přeposlal svým kolegům, až mi jeden napsal: „A proč tam nechceš ty?“ Pozice byla vypsána i na evropské právo, kterým se zabývám, jen si člověk musel prokliknout na celý inzerát.

Nabídka přišla v nejlepší dobu, protože bylo těsně po brexitu a v Anglii se podmínky začaly zhoršovat. Nakonec mě vzali a zároveň jsem z associate profesora povýšil na profesorské místo.

Jak vypadá výzkum ve vašem oboru?

V mém oboru už to není jen o sezení v knížkách, ale čím dál důležitější jsou interdisciplinární spolupráce, třeba se sociology. Až nyní jsem například díky spolupráci s kolegou Janem Balonem z Filozofického ústavu Akademie věd pochopil, jak psát metodologické pasáže do vědeckých částí grantových žádostí. Pokud GA ČR podpoří náš Standardní projekt, tak plánujeme etnografický výzkum, v rámci kterého budeme přímo v terénu sledovat, jak ústavní právníci přednášejí a jak pracují s jazykem. 

V Kodani jste vedl ERC Starting grant. Jak je těžké tento grant získat a pomohl vám v kariéře?

Při psaní žádosti ERC Starting projektu jsem měl velkou podporu v, už zmíněném, Mikaelovi Madsenovi, který působil na stejném pracovišti v Kodani jako já. Když jsem se zpětně bavil s hodnotiteli panelu, dali mi jasně najevo, že jsem uspěl díky tématu, které je zaujalo.

V kariéře mi projekt pomohl nejen k jednoduššímu návratu na nynější místo na Karlově univerzitě, ale také mi dal neskutečnou svobodu dělat pět let věci, které mi dávaly smysl. Během projektu jsem dal dohromady zajímavý tým lidí. Společně jsme debatovali a pracovali na tématech, která mě v tu dobu zajímala. Mohl jsem pořádat konference, workshopy a nemusel jsem přemýšlet, zda na to mám či nemám peníze.

Působil jste v mnoha evropských zemích, viděl jste v nich v akademické sféře nějaké zásadní rozdíly?

Největší rozdíl jsem zaznamenal v akademických platech. V Londýně to bylo komplikovanější, protože i s platem akademika si spousta lidí nemůže dovolit rodinný život v tomto městě. Já jsem byl jen jeden z mnoha, kteří do Londýna létali nebo přijížděli vlakem z blízkého i dalekého okolí (např. Eurostarem z Bruselu).V Kodani je situace jiná, tam mají akademici vysoké platy, takže se mohou svobodně rozhodnout, jestli chtějí psát granty a věnovat se vědě nebo se bez grantů věnovat učení. 

Jsou tyto země a ČR v rámci ústavního práva hodně rozdílné?

Rozdíly jsou mezi nimi značné, zejména v pojetí oboru a sepětí s praxí. V Anglii je akademický svět od toho praktického mnohem více oddělený a ústavní právo tam není tak etablované jako u nás. Britští akademici vystoupili z anonymity až v debatách o brexitu. U nás je naopak běžné, že ústavní právníci neustále vystupují v médiích a komentují politiku. Dánsko je v tomhle specifické, protože tam je hranice mezi univerzitou a vládním světem velmi tenká.

Jaké zkušenosti, které si odnášíte ze zahraničí, byste mohl v Česku aplikovat?

Ze zahraničí si odnáším hlavně kritický pohled na přebujelý systém hodnocení vědy, který je dnes mezinárodní nemocí. V Kodani nebo Británii mi procesy dávaly větší smysl, zatímco u nás jsme v bludném kruhu, kdy buď zprávy pro hodnocení píšete, nebo jste sami hodnotiteli, a nezbývá čas na samotnou práci. Tenhle tlak na neustálé vykazování produktivity a každé minuty času, typický pro moderní management univerzit, nás nutí víc papírovat než skutečně bádat.

Vědci by měli mít ambici řešit reálné problémy a vysvětlovat je

Jaký je podle vás nejlepší způsob hodnocení vědy?

Jako zásadní vidím nutnost uvědomit si, že čas lidí, kteří se hodnocení věnují, je extrémně vzácná komodita, kterou nesmíme plýtvat zaváděním dalších nadbytečných systémů. Na univerzitě se proto snažím spíše o smysluplné doplňování ministerského hodnocení, u kterého mě mrzí, že se do něj vkládá ohromná energie pro materiálně zanedbatelné rozdíly, což pak celé působí jako nepochopitelný „kafkovský zámek“. 

Zároveň velmi vítám mezinárodní ústup od čistě číselných ukazatelů, které mají často zvrácené motivační účinky. Pokud budeme vědu hodnotit jen podle „bodíků“, popíráme tím samotný smysl akademické sféry a nikomu to ve výsledku neprospěje. Na druhou stranu vědci si musí uvědomit, že hodnocení nezmizí.

Zabýval jste se i soudním systémem USA. Co byste řekl k situaci, která se nyní v americké vědě díky Trumpovi děje?

Situace v Americe mi odhalila, jak moc jsou univerzity od poválečného období závislé na státním financování. Původní dohoda „my vám dáme peníze a vy nás necháte svobodně bádat” fungovala do momentu, než politici nabyli dojmu, že si platí své oponenty, a začali skrze finance radikálně měnit chod institucí. Překvapila mě i malá moc, kterou tam akademici skutečně mají. 

V minulosti jste pracoval jako asistent předsedy Ústavního soudu České republiky Pavla Rychetského nebo na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Co vám tyto zkušenosti daly?

Na Ústavním soudu jsem působil zrovna v době, kdy se dvakrát přezkoumávala Lisabonská smlouva. Mohl jsem zblízka sledovat klíčové momenty mezi oběma lisabonskými nálezy, což byla pro mou expertizu v evropském právu a politice naprosto unikátní zkušenost.

Na Ministerstvu zahraničí jsem zase byl v době, kdy ČR vstupovala do EU a odborníků na evropské právo tu bylo minimum. I když mi nebylo ani třicet, seděl jsem u jednacích stolů se zkušenými experty ze starých členských států. Tato pozice mi umožnila vidět věci, ke kterým se běžně nedostanete, a získanou expertizu jsem pak mohl přímo zúročit při psaní doktorátu i v další odborné práci.

Jste členem redakčních rad několika odborných časopisů. Co tato práce obnáší a co vám zpětně dává?

Mou největší motivací je možnost diskutovat s členy redakčních rad o kvalitě textů, které do redakcí putují. Mým nejoblíbenějším a zároveň odborně nejbližším je časopis European Constitutional Law Review, což je top časopis v oboru evropského práva. Zrovna v této redakci máme nastavené velmi přátelské vztahy a aktivně podporujeme juniorní vědce skrze sympozia, kde jim pomáháme rozvíjet jejich témata pro budoucí otištění. 

Zároveň to vnímám jako důležitou cestu k nápravě určité mocenské nerovnováhy v akademickém světě. Považuji totiž za skandální, jak málo odborníků ze střední a východní Evropy je do prestižních rad a akademií zváno, a proto se snažím, aby náš obor nebyl vůči tomuto regionu nespravedlivý.

Angažujete se i ve výuce? Jaké zajímavé předměty vyučujete a naplňuje vás to?

Na podzim na Katedře ústavního práva připravuji mezioborový předmět v angličtině. V rámci předmětu chci propojit hlubokou právní znalost svých kolegů se stylem výuky, který jsem si osvojil během působení na London School of Economics. 

Velkou výzvou je pro mě zároveň zapojení umělé inteligence. Nechci ji využívat jen jako nástroj pro přípravu materiálů, ale vytvořit prostředí, kde se ji studenti naučí využívat produktivně. Zároveň mě baví hledat cesty, jak studenty přesvědčit, že je někdy nutné AI odložit, aby skutečně pochopili podstatu věci. Pouhý zákaz podle mě k výsledku nevede.

Foto: Michal Linhart, Studio Flusser

Jan Komárek úspěšný právní vědec, který se zabývá ústavním právem a teorií, a to jak v EU, tak v komparativním ústavním kontextu. Doktorát získal na Oxfordu, učil na London School of Economics a několik let působil jako profesor ve výzkumném centru iCourts Univerzity v Kodani. Nyní je proděkanem pro vědu a výzkum na PF UK a jeho prioritou je vytvořit smysluplné podmínky práce pro své kolegy. Je vášnivý skálolezec.