Jaroslav Miller: Model studentských půjček je prakticky hotov

Do června 2025 jste téměř čtyři roky působil jako náměstek ministra školství. Co považujete za svůj největší úspěch?

Bylo to ve všech směrech hektické období. Zároveň jsem se ale leccos naučil a potkal mnoho kolegů, pro které je české regionální i vysoké školství srdeční záležitostí. Vyzdvihl bych tři strategicky významné záležitosti s dlouhodobým dopadem. Tou první je nepochybně novela vysokoškolského zákona a zejména její páteřní část – reforma doktorského studia. Té jsem spolu s kolegy z ministerstva věnoval opravdu velké množství energie a času. Každá legislativa je kompromisem, ale jsem přesvědčen, že jsme prosadili devadesát procent z maxima možného. Reforma podle mne přináší zásadní kvalitativní posun. Nastavuje lepší podmínky pro studenty i pro školy, klade větší důraz na financování, kvalitu vedení doktorandů a na jejich profesní perspektivu. Těší mne, že hodnocení reformy je v akademické komunitě převážně kladné.  

Studentské půjčky jako nástroj dostupnosti vzdělávání

Jaké další věci považujete za důležité?

Druhá věc, z níž mám opravdu radost, je příprava modelu studentských půjček pro studenty z nízkopříjmových rodin. Sám jsem byl šokován zjištěním, že v České republice žije mnoho mladých lidí, kteří nemohou jít na vysokou školu, i když na to mají schopnosti i studijní výsledky. Důvod je prostý – jejich rodiny si to nemohou dovolit. Když pošlete potomka studovat do Prahy, tak měsíční výdaje se mohou pohybovat okolo 20 000 Kč, a to je pro část populace prostě nedosažitelná suma. Zároveň mnoho studentů odchází z vysokoškolského studia kvůli nedostatku financí. Když tyto dvě skupiny sečteme, jedná se o vyšší jednotky tisíc potenciálních studentů, kteří z finančních důvodů nezískají vysokoškolské vzdělání. To má přímé negativní důsledky – nižší platy, nižší daňové odvody, menší kupní sílu i pomalejší technologickou transformaci země. Tedy prohrávají všichni zúčastnění aktéři: mladí lidé, jejich rodiny, univerzity i samotný stát. Česká republika bohužel patří k několika málo evropským zemím, které dosud nemají funkční systém finanční podpory studentů. Přitom jde o mnoho muziky za relativně málo peněz.

Jak má systém půjček vypadat v praxi?

Model jsme připravili ve spolupráci s Českou spořitelnou, které musím složit poklonu – její vedení se tohoto úkolu zhostilo velmi aktivně a kompetentně. Výsledkem je férový, realistický návrh, který rozkládá riziko i finanční spoluúčast mezi stát a banky. Stát by v zásadě garantoval část rizika prostřednictvím garančního fondu. Podobné modely fungují v řadě evropských zemí a dostupné statistiky ukazují, že míra nesplácení je srovnatelná s hypotékami. Půjčka má být obecně dostupná nejen pro studenty z nízkopříjmových rodin, ale i pro ty, kteří se chtějí osamostatnit a studovat bez finanční závislosti na rodičích.

Myslíte, že má návrh šanci projít i po výsledcích aktuálních voleb?

Pevně doufám. Věnovali jsme se tomu intenzivně poslední dva roky. Navíc si stát vypracování modelu studentských půjček objednal u komerčního sektoru, který se k úkolu postavil čelem. Chápu celou záležitost i jako otázku elementární důvěry mezi státem a bankami. Obecně lze říci, že téma studentských půjček má širokou podporu napříč politickým spektrem. Objevuje se v programech většiny relevantních stran a zároveň jde o opatření, které je obecně kladně přijímáno a je srozumitelné veřejnosti. Politická strana, která ho prosadí, tím dá jasný signál mladé generaci a poměrně snadno tak může získat velmi pozitivní odezvu od mladých voličů. A hlavně, nízkoúročené půjčky mohou pomoci mnoha lidem v této zemi studovat vysokou školu, z čehož budou mít prospěch všichni, včetně státu. Model je připravený, otestovaný a implementovatelný během několika měsíců. Teď jde čistě o politickou vůli ho zrealizovat.

Mezinárodní program s Mongolskem a budování vztahů

A co považujete za třetí úspěch svého působení?

To je spíše symbolická, ale pro mě velmi důležitá a trochu srdeční věc – podařilo se v průběhu mé návštěvy v Ulánbátaru uzavřít dohodu o prezidentském stipendijním programu s Mongolskem. Za to patří dík i českému velvyslanci Janu Vytopilovi, který udělal hodně práce. Díky dohodě Mongolsko již od roku 2024 každoročně posílá desítky svých studentů na české vysoké školy. Program má trojí význam. Viditelně posiluje brain gain do České republiky. Také vytváří pozitivní obraz ČR jako země s kvalitním vzdělávacím systémem, která nabízí příležitosti i pro vzdálené partnery. A zároveň jde o výrazné posílení česko-mongolských vztahů, které jsou tradičně velmi přátelské a v poslední době se dynamicky rozvíjejí. Připomenu nedávnou návštěvu mongolského prezidenta, otevření výstavy o Čingischánovi nebo chystanou výstavu dinosaurů v Národním muzeu. A od spuštění programu se ozvaly i další země – například Indonésie, čtvrtá nejlidnatější země světa. To ukazuje, že o české vzdělávání je zájem i mimo Evropu. Nyní jsou na tahu české univerzity a klíčové státní orgány.

Nový vysokoškolský zákon stále chybí

Pokud jsme hovořili o úspěších, pojďme se podívat i na neúspěchy. Co považujete za chybu, nebo čeho litujete?

Mrzí mne, že jsme nepokročili s přípravou nového vysokoškolského zákona. Říkám to už léta a trochu si připadám jako kolovrátek, který opakuje stále stejnou melodii: současný zákon se bez debaty vyčerpal. Českému vysokému školství chybí moderní právní rámec, který by odpovídal současným výzvám – od efektivnější správy a managementu akademických institucí až po podporu inovací a přenos znalostí. Bohužel v tomto volebním období se vystřídali tři ministři školství, každý s trochu odlišnou vizí, a to samozřejmě práci zabrzdilo. 

Jsem rád alespoň za novelu, která přinesla reformu doktorského studia, ale zcela nový zákon to nenahradí. Po letech diskusí se všemi stakeholdery mám navíc dojem, že poptávka po novém vysokoškolském zákonu sílí i mezi představiteli univerzit. Zatímco ještě před deseti lety panovaly uvnitř vysokoškolských reprezentací v tomto ohledu značně rozdílné názory, v posledním období je konsensus přece jenom mnohem silnější. A to i proto, že symptomů krize stávajícího systému viditelně přibývá. 

Z kontrolora partnerem

Od léta 2025 stojíte v čele Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání. Jaká je jeho současná role a co považujete za své hlavní priority?

Hlavním krátkodobým úkolem je pro mne dobudovat úřad tak, aby skutečně stál na vlastních nohou a mohl kvalitně vykonávat agendu akreditací. To znamená posílit administrativní i odborné zázemí a stabilizovat vnitřní chod Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání (NAÚTV). V posledních měsících tak přijímáme nové kolegy a vytváříme veškerou infrastrukturu, kterou úřad dříve jako součást MŠMT nepotřeboval. Na tomto místě musím poděkovat zaměstnancům kanceláře NAÚTV za jejich nasazení a konstruktivní přístup. Není to pro ně snadné období. 

Zároveň jsme zahájili odbornou debatu o revizi standardů kvality, které musíme harmonizovat s evropskými standardy reprezentovanými European Standard Guidelines. Jde totiž o jednu z podmínek pro dosažení plného členství v evropské akreditační asociaci ENQA a v registru EQAR. Je to pro nás ve střednědobém období vysoká priorita, a to i vzhledem k tomu, že mnoho českých univerzit je dnes součástí evropských univerzitních aliancí, uvnitř kterých vzniká řada společných studijních programů. Tato postupná mezinárodní integrace českých univerzit samozřejmě předpokládá existenci kompatibilních standardů kvality ve vysokoškolském vzdělávání. Sladění českých standardů s evropskými je navíc nutností rovněž v kontextu diskuse o evropských diplomech (European degree).

Znamená to změnu přístupu k vysokým školám?

Ano, jednoznačně, a to v několika oblastech. Jednou z podmínek harmonizace s evropskými standardy kvality ve vysokoškolském vzdělávání jsou například návštěvy hodnoticích komisí přímo na univerzitách. To rozhodně přispěje ke kvalitnějšímu rozhodování v procesu udělování akreditací a mám pocit, že univerzity to takto i vnímají. Na druhé straně toto opatření naráží na určitě finanční a personální limity úřadu, ale rozhodně si s tím poradíme. Rád bych také usiloval o to, abychom kromě tradiční kontrolní role NAÚTV posílili rovněž funkci metodickou a poradní. To má podle mne svou logiku, protože v roce 2025 je celý ekosystém kvality ve vysokoškolském vzdělávání přece jenom značně odlišný od stavu před deseti či patnácti lety. 

Například institucionální akreditace byly před necelou dekádou v podstatě pilotním projektem, který vznikal bez jakékoliv precedentní zkušenosti. Dnes mají univerzity vybudované robustní systémy vnitřního hodnocení, rady pro kvalitu, kariérní řády i pedagogické komise. Proto chceme blížící se institucionální (re)akreditace pojmout trochu jinak – ne jako zevrubnou kontrolu formulářů nebo dílčích parametrů, ale jako hlubší strukturovanou debatu o institucionální kultuře a o celkové funkčnosti mechanismů zajišťování kvality.

Budeme například s vysokými školami diskutovat o tom, jak rozvíjejí pedagogické kompetence svých zaměstnanců, zda rekrutují akademiky i z jiných institucí, jak podporují kariérní mobilitu či jak pracují se studijní neúspěšností. V této oblasti nás bude třeba zajímat, zda mají školy nastavené mechanismy, které studentům pomáhají uspět – ať už jde o psychologickou podporu, finanční pomoc nebo moderní formy výuky. Chápu to tak, že Národní akreditační uřad je součástí vysokoškolského světa stejně jako univerzity, Rada vysokých škol nebo Česká konference rektorů. A všichni aktéři mají zájem na rozvíjení kvality ve vzdělávání.

Jaké nové výzvy musíte v rámci NAÚTV řešit?

Jednoznačně digitalizaci, umělou inteligenci a proměnu profesního vzdělávání. Svět se dramaticky mění a s ním i vzdělávací systém a trh práce. AI nebo online výuka nejsou okrajová témata. Naopak, dostávají se do centra pozornosti a zásadně mění podobu studia současnosti i blízké budoucnosti. Proto zároveň připravujeme metodické materiály, které školám pomohou reagovat na nové formy výuky. Také pracujeme na sblížení standardů mezi vyššími odbornými školami, které nově spadají do gesce NAÚTV, a profesními bakalářskými programy. Usilujeme o to, aby vzdělávací systém byl prostupnější – aby absolvent VOŠ mohl snáze pokračovat v profesním bakalářském studiu, třeba formou zkráceného cyklu. Propustnost vzdělávacího systému je klíčová pro flexibilitu trhu práce. V moderní společnosti se lidé často v průběhu života rekvalifikují nebo doplňují kvalifikaci, a my bychom rádi napomohli systémovým změnám, které celoživotnímu učení a zvyšování kvalifikace budou vycházet vstříc. 

Kde ve vaší perspektivě NAÚTV naráží na limity?

Protože nežijeme v ideálním světě, tak samozřejmě čelíme řadě výzev. Jedna souvisí například s obrovskou diverzitou českého terciárního vzdělávání. Na jedné straně stojí excelentní instituce, které jsou výkladní skříní českého vzdělávacího systému, a na druhé školy, které jen obtížně naplňují základní standardy kvality. Jinými slovy, setkáváme se s tím nejlepší i nejhorším z akademického světa. To znamená, že úřad musí kombinovat přístup poradenský i kontrolní, přístup založený na elementární důvěře ke konkrétní instituci i přístup restriktivní.

Druhý limit je personální a finanční. Podle evropských standardů bychom měli vykonávat kontrolní návštěvy na místě, ale s našimi kapacitami – aktuálně máme asi patnáct zaměstnanců – to není možné úplně ve všech případech. Proto se chceme dohodnout s vysokými školami, že návštěvy na místě budeme primárně vykonávat u nových akreditací a u institucionálních (re)akreditací. 

Rádi bychom také zefektivnili proces podávání a vyřizování akreditačních žádostí. Diskutujeme se školami o několika pevných termínech v roce, ke kterým by školy podávaly své akreditační žádosti. Tím bychom mohli efektivněji plánovat hodnoticí komise, posoudit několik žádostí najednou a zásadně šetřit lidské i finanční zdroje.

V poslední době se v médiích objevily dva případy, které NAÚTV řeší – Katolická teologická fakulta UK a Prague City Vysoká škola. Jak se na tyto kauzy díváte?

Tyto dva případy se liší. U Prague City Vysoké školy jsme zahájili proces odejmutí akreditace, protože škola přestala fungovat a studenti byli hanebně ponechání svému osudu. Podle zákona by instituce měla zajistit studentům dostudování na jiné vysoké školé, ale vzhledem k tomu, že Prague City Vysoká škola již de facto neexistuje, ministerstvo školství se uvolilo pomoci několika desítkám studentům identifikovat fakulty, na kterých by dostudování bylo možné.

U teologické fakulty se jedná o ryze vnitřní záležitost. Bohužel kauza je symptomem hlubšího systémového problému. Český vysokoškolský zákon nedává managementu univerzit dostatečné nástroje, jak efektivně reagovat na dlouhodobé závažné problémy uvnitř fakult. NAÚTV zahájil kontrolu na místě, ale její výsledky nejsem schopen předjímat.   

Otevřenost českých univerzit vůči světu

Pokud byste mohl mávnout pomyslnou kouzelnou hůlkou a změnit jedinou věc v českém vysokém školství, co by to bylo?

Těžká otázka, protože kandidátů na změnu by bylo rozhodně více. O urgentní potřebě nového vysokoškolského zákona jsme již hovořili. Proto zmíním jinou záležitost. Zvýšil bych míru otevřenosti českých univerzit vůči světu. Akademický svět v ČR je dosud příliš uzavřený. 

Neznám jedinou veřejnou univerzitu, která by vypsala mezinárodní výběrové řízení na rektora. Rozumím tradičním argumentům – jazykovým, právním, kulturním, ale zároveň je nepovažuji za relevantní. Dlouhodobě by otevření se zahraničním kandidátům na rektora českému vysokému školství prospělo. Přineslo by nové impulzy, zkušenosti a mezinárodní kontakty. Jinde to jde. Nedávno mne například z Bruselu oslovili, zda bych nechtěl kandidovat na rektora Středoevropské univerzity ve Vídni. Potěšilo mne to, nejen osobně, ale i proto, že to ukazuje správný a žádoucí směr: univerzity mají aktivně oslovovat vhodné kandidáty po celém světě. To je cesta, jak se posouvat dál.

Jste také vědec – historik. Jak se dnes propojuje vaše akademická identita s funkcí předsedy NAÚTV?

Po více než třiceti letech jsem v létě 2025 skončil pracovní poměr na Univerzitě Palackého v Olomouci a přestal pracovat na Katedře historie FF UP. Bylo to pro mne nesnadné rozhodnutí, ale kvůli možné kolizi zájmů nezbytné. Prožil jsem na katedře historie řadu krásných let, a to i díky skvělému kolektivu kolegů a kolegyň. Hýčkám si nicméně naději, že se tam jednoho dne vrátím.  Přestože jsem odešel z fakulty, na vědu nerezignuji a jsem odhodlán se jí věnovat dál. Nedávno se mi po deseti letech práce podařilo dokončit odbornou monografii, kterou po náročném recenzním řízení přijalo do tisku prestižní belgické nakladatelství Brepols. Z toho jsem měl nesmírnou radost, protože jsem knize věnoval hodně energie a času. Měla by vyjít zkraje roku 2026. S vědou tedy rozhodně nekončím. 

Jaroslav Miller je profesorem historie, bývalým rektorem Univerzity Palackého v Olomouci a Anglo-americké vysoké školy v Praze. Od 1. února 2022 byl politickým náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Nyní působí jako předseda Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání. 

Absolvoval studium komparativní historie a filologie na Středoevropské univerzitě v Budapešti, Univerzitě Palackého v Olomouci a na Oxfordské univerzitě. Jako několikanásobný držitel stipendia Alexandra von Humboldta působil vědecky především v Německu. Absolvoval také dlouhodobé stáže na univerzitách v USA, Kanadě či Velké Británii. Zastával také místo hostujícího profesora na University of Western Australia v Perthu.