Jiří Macháček: Budujeme chrám poznání

Jiří Macháček patří k předním odborníkům na období raného středověku. Od roku 2016 stojí v čele Ústavu archeologie a muzeologie na Filozofické fakultě MU, který je díky širokým vědeckým aktivitám a kontaktům mezinárodně uznávaným pracovištěm a jehož aktivity mají výrazný přesah i k veřejnosti. V rozhovoru pro Magazín M hovořil nejen o evropském grantu, který získal, ale především o moderní archeologii a „svém“ ústavu.

Co vás přivedlo k archeologii a konkrétně k období raného středověku?

Já jsem se archeologií začal zabývat ve velmi mladém věku. Už na základní škole jsem se účastnil archeologických výzkumů a potom na gymnáziu jsem dělal středoškolskou odbornou činnost, což byla bohulibá aktivita, která existuje i dnes. V té době mě primárně zajímala archeologie pravěku a doby bronzové. Když jsem se dostal na Masarykovu univerzitu (tehdy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně), přeorientoval jsem se pod vlivem svých pedagogů, Bořivoje Dostála a Jany Vignatiové, na mladší období raného středověku. Bořivoj Dostál mi posléze dal tu důvěru, že mě zapojil do výzkumu Velké Moravy a díky tomu jsem s ním mohl pracovat na Pohansku u Břeclavi. Tak jsem zahájil svou kariéru v oblasti raně středověké archeologie. 

Začátek vašeho studia na univerzitě ovlivnil listopad 1989. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Do prvního ročníku na archeologii jsem nastoupil v září roku 1989 a již o dva měsíce později se po hlavě vrhnul do víru revolučních událostí. Jsem pyšný na to, že jsem, byť jen jako studentík prvního ročníku, mohl trošičku přispět k pádu režimu, který nás izoloval od světa a omezoval individuální svobody včetně těch akademických. Od té doby jsem poměrně citlivý na jakkoli motivované zákazy svobodného bádání a omezování práva svobodně učit i být učen, zvláště na univerzitách.

Tématem vašich výzkumů ale není jen období Velkomoravské říše?

Ono je to komplexnější. Velká Morava je určitým vyvrcholením celého raně středověkého vývoje, který začíná tím, že se k nám na konci stěhování národů v 6. století dostávají skupiny populace z východní Evropy, které nazýváme Slovany. Slované se usadili ve střední Evropě a jejich lokální společenský vývoj vyvrcholil v 9. století vznikem Velké Moravy. Proto mě zajímá i toto etnikum. 

Jakou roli hraje zahraniční kontext pro práci archeologů?

Archeologie je ve své podstatě internacionální věda. Archeologové často pracují s různými analogiemi, navzájem podobnými předměty nalezenými v různých částech světa, sledují individuální a skupinovou mobilitu lidí, kteří žili v blízké, ale i hodně vzdálené minulosti. Pokud tedy chceme poznávat kompletní svět dané doby, tak musíme pracovat nejen s nálezy z našich lokalit, ale i z jiných zemí. 

Ve kterých zemích pracují vaši odborníci?

Máme výzkumné aktivity po celé Evropě. Naše klasická archeologie působí na Krétě, menší aktivity máme v Itálii a v Albánii. Rozvoj keltské populace v oppidálním období zkoumá tým ve francouzském Bibracte, další tým jezdí do raně středověké bulharské Plisky, kde se usadili vyhnaní žáci Cyrila a Metoděje. K výbornému mezinárodnímu renomé zásadně přispívají kolegové z geofyzikálního oddělení, kteří pracují prakticky po celém světě – od Guatemaly přes Irák a Uzbekistán, i v řadě evropských zemí.

Práce geofyziků je využívaná nejen v akademické sféře, ale i v oblasti veřejných zakázek. Kde?

Naši geofyzikové spolupracují v terénu s různými vědeckými týmy a jsou vyhledávanými partnery pro expedice v zahraničí. Kromě toho, že vyvíjí metody, které taky vyučují, poskytují expertizu i kolegům z oblasti památkové péče. Snaží se například zachraňovat archeologické nálezy při výstavbě různých infrastrukturních staveb, jako jsou dálnice, plynovody, průmyslové areály či obchodní centra. Geofyzikální terénní průzkum se odehrává před započetím archeologického výzkumu. Tím, že ukáže, jaké nálezy se mohou nacházet v zemi, přispívá k efektivnímu plánování výzkumu, ale především stavebních prací.

Dlouhodobě provozujete několik výzkumných stanic. Kde se nacházejí a jaký je jejich další účel? 

Máme tři stabilní terénní základny. V Pohansku u Břeclavi zkoumáme raně středověkou velkomoravskou aglomeraci s našimi nejstaršími kostely a bohatými pohřebišti. Pak máme Těšetice na Znojemsku, což je lokalita zaměřená na výzkum neolitického pravěku a monumentální architekturu našich nejstarších zemědělců, a Panskou Lhotu na Jihlavsku, kde zkoumáme zaniklé vesnice vrcholného středověku a ruiny Rokštejna, který je nyní jedním z nejlépe prozkoumaných středověkých hradů u nás. Naše základny jsou využívány k terénnímu archeologickému výzkumu, k výuce a povinné praxi studujících a k mezinárodní spolupráci. Díky těmto stanicím jsme vyhledávanými partnery pro zahraniční výzkumné týmy, a i proto je nyní musíme modernizovat a rekonstruovat, v čemž je nám naše univerzita i fakulta velmi nápomocna. 

Stanice musí splňovat podmínky pro výuku i výzkum, jsou ale něčím odlišné? 

Každá stanice se liší svými podmínkami i konkrétní technickou konfigurací. Ve všech musí být laboratoř pro primární zpracování nálezů, každá má depozitáře pro jejich ukládání, výukovou místnost a knihovnu. Nedávno jsme otevřeli nově rekonstruovanou stanici v Pohansku, zanedlouho bude v Těšeticích otevřen zcela nový moderní depozitář s velkou kapacitou, kde budou uloženy nálezy z Těšetic i z Pohanska. Jde o tisíce nálezů, které se získávaly více než šedesát let.

Moderní archeologie už není jen „kopání v zemi“, výrazně se prolíná zejména s dalšími obory. Se kterými spolupracujete?

Archeologie zahrnuje širokou škálu disciplín od humanitních věd, jako jsou historie, dějiny umění a podobně, až po specializované přírodovědné vědy – antropologie, paleozoologie, klimatologie, paleobotanika, materiálové vědy. Velice úzce spolupracujeme s kolegy z Přírodovědecké fakulty na analýze přírodního prostředí díky pylovým profilům nebo zuhelnatělým makrozbytkům rostlin, které nacházíme společně s našimi archeologickými artefakty. Tradičně se obracíme na geologii – petrologii a petrografii, abychom zjistili, jaké kamenné suroviny používali lidé v hlubokém pravěku na výrobu svých nástrojů. Z hlediska pedologie nás zajímá, na jakých půdách lidé v minulosti žili, jak je využívali a jak se ukládaly vrstvy, ve kterých zkoumáme. Jedním z nejperspektivnějších oborů současnosti, na který se nyní přednostně zaměřujeme, je archeogenetika. 

Archeogenetika nabízí nové možnosti poznání. Bude se tímto oborem v budoucnu zabývat přímo váš ústav?

Ano. V prostorách MUNI BioPharma Hub by měla vzniknout specializovaná archeogenetická laboratoř jako společné pracoviště Ústavu archeologie a muzeologie se Středoevropským technologickým institutem (CEITEC), což bude vůbec první propojení s Filozofickou fakultou. Jedná se o jeden z našich velkých projektů, který máme díky Operačnímu programu Jan Amos Komenský (OP JAK) a projektu Připraveni na budoucnost (RES-HUM). Když se to podaří, mohla by se stát jedním z významných center archeogenetického výzkumu v Evropě.

V čem je výzkum propojení komunit po pádu Říma, na který jste získal ERC Synergy Grant, výjimečný? 

Je to velice široký komplexní grant, ve kterém se na panevropské úrovni snažíme pochopit, co se přesně odehrálo po zániku Římské říše a po době stěhování národů. Po velkém civilizačním kolapsu se začala vytvářet nová středověká Evropa, vznikaly národní státy a formovala se různá etnika, která dodnes existují. Toto období se doposud většinou popisovalo z perspektivy elit – králů, knížat, biskupů – v pozadí zůstávali obyčejní lidé, kteří však tvořili 99 procent populace. A my se teď podíváme na toto období perspektivou obyčejných lidí.

Jak budete projekt realizovat?

V archeologických památkách, které byly nalézány za poslední dlouhá desetiletí, existuje obrovské množství dokladů o životě obyčejných lidí. Máme pozůstatky jejich domů, nástrojů, nářadí, zbraní, ale také i jejich kosterní pozůstatky, které se vyskytly v desetitisíci hrobech od Francie až po naše země. Pomocí velmi sofistikovaných i přírodovědných metod – materiálových, chemických a fyzikálních – chceme pochopit, jak se distribuovaly běžné materiály. Například železo bylo vyráběno a zpracováváno lokálně, ale naši předkové ho v té době dokázali převézt a distribuovat na vzdálenost až stovek kilometrů.  

Budete se zaměřovat i na to, jak se dokázali obyvatele různých regionů té doby propojit?

Ano. Chceme zjistit, zda se například železo, které se hutnilo v pecích v Moravském krasu v době Velké Moravy v 9. století, nedostávalo někam do západní Evropy. Tím by se ukázalo, že Evropa byla na úrovni běžného života obyčejných lidí, řemeslníků a obchodníků mnohem víc propojená, než se nám zdálo z perspektivy elit, které měly své vlastní politické zájmy. V konečném důsledku je to velmi důležité proto, abychom pochopili, jak byly tyto společnosti vnitřně odolné a jak se dokázaly znovu obnovit po velkých kolapsech. Výzkum je založen na tom, jak lidstvo funguje jako celek. 

Které instituce a univerzity jsou do grantu zapojeny?

Do výzkumu se zapojí Masarykova univerzita, italská Università Cattolica del Sacro Cuore, belgická Katholieke Universiteit Leuven a nizozemská Universiteit Leiden, která výzkum koordinuje. Spolupracovat s námi budou i přidružená pracoviště – švédská univerzita v Uppsale, německá univerzita ve Freiburgu, Národní centrum vědeckého výzkumu (CNRS), které sídlí ve Francii, a národní muzeum v nizozemském Leidenu.

Jaké projekty nejlépe vystihují činnost vašich muzeologů?

Muzeologové prezentují poznatky nejen našich archeologických výzkumů, ale především pomáhají vzdělávat a kulturně obohacovat společnost svojí prací v paměťových institucích. Studující proto mají v atriu naší budovy prostor pro instalaci tematických výstav, které však nezůstanou u nás, ale v podobě „muzejního kufříku“ se posílají do světa. Tyto menší výstavy si přebírají základní školy nebo obce a naši muzeologové je doplňují o komplexní výklad. Je o to obrovský zájem. Dalším klíčovým projektem je Encyklopedie dějin Brna, kterou si oblíbili Brňané, ale také se stala inspirací pro vznik dalších městských internetových encyklopedií v republice. Máme také Katedru UNESCO pro muzeologii a světové dědictví, která připravuje množství přednášek a prezentuje českou muzeologii v zahraničí. V tomhle ohledu velmi dobře naplňujeme třetí roli univerzit, tedy společensky odpovědných institucí.

Máte větší vazbu na nějaké kulturní instituce, se kterými spolupracujete? 

Máme dobré vztahy s Technickým muzeem v Brně, kde je i speciální metodologické pracoviště, s Muzeem města Brna a Muzeem Brněnska, tam se převážně odehrávají výstavy, ale i výuka a praxe studentů. Jsme součástí metodického centra ministerstva kultury, které je při Moravském zemském muzeu, kromě toho máme na vysoké úrovni muzejní pedagogiku. Naše univerzitní pracoviště má velmi dlouhou tradici, ke které přispěl Zbyněk Zbyslav Stránský. Díky němu má brněnská muzeologie skvělé mezinárodní renomé.   

Co vás jako archeologa nejvíc potěší? Je to nějaký hmatatelný nález?

Největší radost mi udělá nález, který potvrdí a prokáže, že naši archeologičtí předchůdci a učitelé našich učitelů měli pravdu. Každá věda se vyvíjí a naše poznání světa se proměňuje, ale my stavíme na tom, co objevily předcházející generace. Tak budujeme chrám poznání. I když se naši předchůdci často mýlili, stejně jako se mýlíme dnes my, tak mě vždy potěší, že v těch podstatných věcech jsou základy stavby našeho poznání pevné.  

Autorka: Hana Hložková

Zdroj: Masarykova univerzita v Brně