Marci Lobel: Největší zabiják žen není rakovina prsu, ale nemoci srdce

Marci Lobel strávila více než třicet pět let výzkumem toho, co se odehrává v mysli a těle těhotné ženy. Pochází z dělnické rodiny, vystudovala na Harvardu, doktorát získala na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) a vypracovala se až na pozici profesorky na Stony Brook University v New Yorku. Celou kariéru zasvětila tématu, o němž se dlouho mluvilo jen okrajově: jak stres ovlivňuje průběh těhotenství a zdraví žen. Na Masarykovu univerzitu přijela v rámci prestižního Fulbrightova stipendia pro vynikající vědce a vědkyně (Fulbright Distinguished Scholar Award), aby zde přednášela a vedla výzkum.

Fulbrightovo stipendium pro vynikající vědce a vědkyně je to nejprestižnější, co tento program nabízí. Co pro vás znamenalo ho získat, a proč jste si vybrala právě Masarykovu univerzitu?

Je to velká čest – a v jistém smyslu i závazek. Přijela jsem jako ambasadorka toho, co je možné, když lidé spolupracují přes hranice. Nepřijela jsem jen učit, ale také se učit. Co se týče výběru univerzity – Masarykova univerzita má jedinečnou Katedru Lékařské psychologie a etiky. To není standardní součást každé evropské univerzity, takže jsem měla štěstí, že zde existuje takové pracoviště.

Výzkumu stresu v těhotenství se Marci Lobel věnuje také na MU. České ženy zkoumá také za pomoci unikátního dotazníku.

Přijela jste do Brna již v lednu. Jaké byly vaše první dojmy z města?

Zamilovala jsem se do něj. Miluji architekturu – tu kombinaci starého a nového, kdy vedle renesanční budovy stojí moderní dům, a přitom ta historická budova je uvnitř krásně vybavená. I přednáškový sál, kde učím, je špičkový. Prošla jsem hrad, katedrálu, kostnici, Moravskou galerii, ale co mě překvapilo nejvíc, jak je Brno mezinárodní. Potkávám tady lidi z Mexika, Gruzie, Íránu, Německa, Francie. Navázala jsem přátelství s lidmi z celého světa. A pak mě napadlo – možná je to trochu osud, že jsem přijela zrovna sem. V prvním ročníku na Harvardu jsem si zapsala kurz o Kafkovi a Freudovi. Nyní jsem tady, v zemi, kde se oba narodili. Je to, jako by se kruh uzavíral.

Zalíbilo se vám v Brně něco, co byste chtěla přenést i do Spojených států amerických?

Systém mateřské a rodičovské dovolené. Když v této kultuře vidím mladé maminky, jak tlačí kočárky s dětmi po ulici – někdy spolu s tatínky, a to je také důležité – je zřejmé, že jde o zásadní období v životě rodiny.V České republice trvá rodičovská dovolená tři roky. Ve Spojených státech nemáme žádné roky – na mé univerzitě to bylo šest týdnů. Je to velmi těžké. Péče o děti je u nás extrémně drahá a stává se, že žena nastoupí zpět do práce a celý její plat pohltí částka za hlídání dítěte. To je v současnosti velmi vážný problém a já za jeho řešení chci po návratu domů aktivněji bojovat.

Z dělnické rodiny až k doktorátu na UCLA

Původně jste chtěla být pediatričkou. Co vás přivedlo k psychologii?

Na Harvardu jsem pracovala v dětské nemocnici v Bostonu a hodně mě zasáhlo, že mnoho lékařů, s nimiž jsem pracovala, ani neznalo jména svých malých pacientů – oslovovali je číslem pokoje. Uvědomila jsem si, že takový vztah mezi lékařem a pacientem mi nestačí. Zároveň jsem tehdy poprvé pochopila, že psychologie je věda – že lze měřit emoce, postoje a chování lidí, klást otázky a hledat odpovědi. To mě nesmírně nadchlo, protože vědu miluji.

A jak jste se dostala konkrétně k výzkumu těhotenství?

Moji rodiče neměli možnost studovat na vysoké škole, takže profesoři na Harvardu měli obrovský vliv na to, kterým směrem jsem se vydala. Doktorát jsem dělala na UCLA, kde můj školitel právě získal grant na výzkum těhotných žen. Řekla jsem si: proč ne? Vždy mi hluboce záleželo na feminismu a životech žen. O těhotenství jsem tehdy nevěděla téměř nic – a upřímně, ani jsem si nedokázala představit, že bych jím sama prošla. Jsem velmi ráda, že jsem později změnila názor. Dnes mám jednatřicetiletého syna a čtyřiadvacetiletou dceru a brzy se stanu babičkou.

Výsledky studie Marci Lobel o chronickém stresu v těhotenství ukázaly, že ženy s vysokou mírou stresu rodily dříve a jejich novorozenci měli nižší porodní váhu.

Bohatý výzkum i ocenění za mentoring

Na začátku své kariéry jste se podílela na jedné z prvních metodologicky silných studií o dopadech stresu na průběh těhotenství. Co zásadního ukázala?

Výzkumná literatura v té době byla velmi slabá – existovalo jen málo studií, a navíc nebyly vědecky přesvědčivé. Rozhodli jsme se udělat jednu z prvních metodologicky kvalitních studií zkoumající, zda chronický stres v těhotenství zvyšuje riziko předčasného porodu nebo nízké porodní váhy. Sledovali jsme několik stovek žen v Los Angeles – mnohé z nich byly bez dokladů, pocházely ze Střední a Jižní Ameriky, měly minimum zdrojů, nízké vzdělání, řada z nich vychovávala dítě sama. Výsledky byly jednoznačné: ženy s vysokou mírou stresu rodily dříve a jejich novorozenci měli nižší porodní váhu.

Co bylo nejzásadnějším zjištěním?

To, že se většinou soustředíme na medicínské rizikové faktory, jako jsou hypertenze nebo diabetes, ale dopad stresu byl stejně silný jako dopad těchto faktorů. Studie vzbudila velkou pozornost a stala se základem celé mé další kariéry.

Jedním z vašich největších projektů v posledních letech byl mezinárodní výzkum těhotenství během pandemie covidu-19. Jak tehdy vypadala situace pro těhotné ženy?

Myslím, že dnes si to už většina lidí neumí představit. Jako těhotná v době covidu nevíte, jestli onemocníte vy nebo vaše dítě. Prenatální péče se přesunula na obrazovky počítačů a telefonů. A když jste přišla rodit do nemocnice, všichni kolem vás byli zahalení v ochranných oděvech a rouškách – ani jejich obličeje jste neviděla. Manžel, matka, sestra – nikdo nemohl být u porodu s vámi. My jsme posbírali data od téměř čtyř tisíc Američanek a zjistili jsme, že ženy zažívaly extrémně vysokou míru stresu, která představovala vážné riziko.

Proč jste výzkum rozšířila do dalších zemí?

Uvědomila jsem si, že tento fenomén není omezen jen na Spojené státy. Rozeslala jsem e-maily psychologům, s nimiž jsem v průběhu let komunikovala, i těm, které jsem osobně neznala, a přizvala je ke spolupráci. Řekla jsem jim: dám vám všechny naše výzkumné nástroje, pomůžeme vám s překlady, analýzou dat i publikováním výsledků. Nakonec se zapojili vědci z Německa, Izraele, Itálie, Polska, Španělska a Švýcarska – celkem jsme do studie zahrnuli asi osm tisíc žen.

Lišily se výsledky mezi jednotlivými zeměmi?

Konkrétní spouštěče stresu a míra stresu v různých obdobích se lišily, protože každá země měla jiná opatření, jiný průběh lockdownů i vln pandemie. Faktory vedoucí k depresi a úzkosti však byly překvapivě konzistentní po celém světě. Těhotenství během pandemie bylo velmi stresující bez ohledu na to, kde jste žila. Během své kariéry jsem stále více přesvědčena o tom, že lidé z různých částí světa toho mají společného mnohem víc, než toho, co je rozděluje.

PMS je kulturní záležitost, hormony výkyvy nálad tolik neovlivňují.

Ženské zdraví plné mýtů

Vedle výzkumu se věnujete i bourání mýtů o ženském zdraví. Které jsou nejrozšířenější?

Jeden z největších mýtů se týká poporodní deprese. Hodně lidí předpokládá, že ženy jsou po porodu výrazně náchylnější k depresi než v jiných obdobích života – ale data to nepotvrzují. Klinicky relevantní depresí trpí zhruba deset procent žen bez ohledu na to, jestli nedávno porodily. Nejsilnějším prediktorem poporodní deprese je deprese v průběhu těhotenství a nejsilnějším prediktorem této deprese je deprese ještě před otěhotněním. Většina žen má poměrně stabilní úroveň depresivních příznaků. Přesto se poporodní depresi věnuje velká pozornost – a myslím, že to má i sociální funkci: dává ženám legitimitu pro to, co prožívají. Ženy s depresí pomoc a podporu potřebují a zaslouží si ji – ať už po porodu, nebo v jakékoli jiné fázi života.

Dalším často nepochopeným tématem je premenstruační syndrom. Proč?

Premenstruační syndrom (PMS) je klasický příklad toho, jak kultura formuje to, co cítíme. Výzkum ukazuje, že u žen není prokazatelná přímá souvislost mezi hormony a náladou v takové míře, aby bylo možné mluvit o syndromu. Tělesné příznaky samozřejmě existovat mohou – některé ženy mají křeče nebo bolesti hlavy – ale představa, že hormony způsobují cyklické výkyvy nálad, není podložena důkazy. Například před pětadvaceti lety byl PMS v Číně prakticky neznámý. Jakmile se o něm začalo mluvit prostřednictvím západní kultury, začaly ho čínské ženy uvádět. Proč? Protože naše přesvědčení skutečně ovlivňuje to, co prožíváme. V mnoha kulturách jsou ženy vychovávány k tomu, že hněv a podrážděnost nejsou přijatelné – ale pokud máte diagnózu, tyto emoce se stanou „ospravedlnitelnými“.

V posluchárnách Masarykovy univerzity

Na MU letos vedete kurz Psychologie zdraví žen, který se stal vzorem pro kurzy i na dalších univerzitách. Čím je výjimečný?

Tato témata se obvykle neučí. V kurzu se zaměřuji na nemoci, které postihují ženy a muže odlišně: srdeční choroby, rakovina, autoimunitní onemocnění – u mnoha z nich se liší příznaky, léčba i prognóza v závislosti na pohlaví. Velký prostor věnuji také zdravotnímu chování: ženy jsou biologicky zranitelnější vůči účinkům alkoholu, drog i tabáku. Dva lidé stejné výšky a váhy – muž a žena – kouří stejné množství cigaret: tabák poškodí ženské plíce víc. Ženy mají navíc větší problém s odvykáním než muži. Téměř nikdo to neví. Alkohol je také pro ženy škodlivější než pro muže.

Při přípravě kurzu pro české studující jste se musela doučit specifika českého prostředí. Co vás překvapilo?

Kouření a další formy užívání nikotinu, například vaping, jsou mezi českými ženami výrazně rozšířenější než mezi Američankami. A to má přímé důsledky na život: rakovina plic – nikoli rakovina prsu – je nejsmrtelnější onkologické onemocnění. Rakovinu prsu se zpravidla daří léčit. Rakovina plic je agresivní a včasná detekce je klíčová. Na druhou stranu český systém zdravotní péče je mnohem dostupnější, třeba úmrtnost na srdeční choroby je tady nižší.

Co byste označila za nejdůležitější věc, kterou by každá žena měla o svém zdraví vědět?

Když se lidí zeptám, co je nejčastější příčinou úmrtí u žen, takřka všichni uvedou rakovinu prsu. A přitom jsou to onemocnění srdce. Ženy mají vyšší pravděpodobnost než muži, že po infarktu zemřou. Jedním z důvodů je, že přicházejí k lékaři pozdě, protože se starají o ostatní: o děti, rodiče, partnery. Ale je tu i druhý důvod: příznaky infarktu u žen jsou často jiné. Klasický pocit slona sedícího na hrudi je typičtější pro muže. Ženy mohou pociťovat spíš únavu, nevolnost, znecitlivění – a pokud to nevíte, nemusíte tyto příznaky rozpoznat. Proto věřím, že tento kurz může doslova zachraňovat životy.

Co byste vzkázala studentkám a studentům tady v Česku?

V hodinách se snažím zajistit, aby znalosti, které si odnesou, nezůstaly jen u nich. Hned první den zadávám studentům úkol: najděte ve svém životě jednu ženu a naučte ji to, co se naučíte tady. Protože znalosti se musí sdílet.

Autorka: Ľubomíra Závodská

Foto: Monika Hlaváčová

Zdroj: Masarykova univerzita