Předseda Akademického senátu Masarykovy univerzity Petr Najvar přibližuje, jak se v éře otevřeného přístupu v publikační činnosti zvyšuje nebezpečí zneužití výzkumných informací, které celosvětově rezonuje také v akademickém prostředí. Řešení problému a předávání užitečných zkušeností se nedávno věnoval ve Spojených státech amerických na mezinárodním semináři Academic & Security Counter Exploitation. V rozhovoru se věnuje nejen tématu bezpečnosti informací a jejich ochraně, ale také tomu, co v tomto směru připravuje Masarykova univerzita.
Co zahrnuje problematika, která se označuje pojmem bezpečnost znalostí?
Bezpečnost znalostí zahrnuje především ochranu vědění a bezpečnost informací v akademickém prostředí, ale i ve státní správě, které mohou být nelegitimně ovlivňovány ze strany cizích mocností nebo zájmových skupin. V této souvislosti se často používá termín protivliv. Téma bezpečnosti znalostí zastřešuje koncept institucionální a vědecké odolnosti, do kterého spadá i akademická etika.
Můžete to konkretizovat na příkladu prostředí výzkumných univerzit?
Jde o rozlišení do tří kategorií. První z nich je škodlivý přenos (harmful transfer), což znamená nežádoucí přesun informací o technologiích a výzkumu do rukou lidí a organizací, které to mohou zneužít. Dřív se tomu říkalo průmyslová špionáž. Do druhé kategorie spadají nepřátelské vlivové operace, které usilují o to, aby naše rozhodnutí vedla k důsledkům výhodným pro naše soupeře, nikoli pro nás samotné. Spočívá to v rozrušování funkčních sítí spolupracovníků a ve vytváření nedůvěry, která ve výsledku oslabí naše vazby. A do třetí kategorie spadá akademická integrita, což znamená, že akademici mají pracovat podle etických standardů, nehledat si například zkratky, jak dosáhnout cílů snadnější cestou.
Práce výzkumníků na univerzitách spočívá ve vzájemném propojení, což zajišťuje otevřená publikační činnost. V čem je to nebezpečné?
Když v minulosti někdo vymyslel něco chytrého, tak si to nechal patentovat, protože tak měl z dalšího rozvoje svého nápadu finanční prospěch. My jsme se však posunuli dál, protože jsme si uvědomili, že tohle není nejrychlejší cesta k rozvoji technologií. Mnohem smysluplnější způsob je, když budeme vědecké výzkumy publikovat prostřednictvím otevřeného přístupu (open access), neboť na ně může navázat někdo jiný a udělat další inovace. Euroatlantický liberální prostor se postupně naučil chápat, že spolupráce je více než dominance, ale některé kultury přemýšlejí zcela odlišně. V současném světě, který je mnohem více propojený a kde se nastavují nové mocenské struktury, to může být velmi nebezpečné.
Otevřeně publikované informace z vědy a výzkumu by se mohly snadno stát součástí strategických cílů problematických zemí, jakými jsou Čína, Rusko, Severní Korea a Irán, že?
To jsou země, které se právě nejvíce zmiňují v souvislosti s bezpečností znalostí, protože mají jiný přístup k ostatním lidem a státům. Existuje řada případových studií, které si všímají toho, že nás někdo sleduje, poznává a vytěžuje. Například čínský prezident Si Ťin-pching ve svých projevech za posledních šest let hovoří o tom, že: „Technologická revoluce a souboj o moc jsou propojeny. Špičkové technologie jsou frontovou linií a bitevním polem. Mezinárodní konference proměňují globální řád a trajektorii vývoje. Čína usiluje o světové prvenství ve vědě a inovaci.“ Z toho je zřejmé, že Čína usiluje o dominanci, které ale jako totalitní stát nemůže dosáhnout podle pravidel ctěných v liberálních demokraciích, a proto bychom měli být velmi obezřetní.
Spolupráce s Čínou ale přináší ekonomické benefity, alespoň tak to bylo oficiálně zdůvodňováno v České republice…
Krátkodobá spolupráce má pro ekonomický rozvoj výhody. Ale v dlouhodobém horizontu si tím nemůžeme být jisti, ať už jde o lokální spolupráce s čínskými partnery nebo o memoranda o spolupráci. Otázkou je, jestli špičkové evropské technologie nebudou v blízké době pomáhat Číně například při realizaci genocidy na ujgurském obyvatelstvu. A další věc je ta, že Číně můžeme pomáhat nejen konkrétní spoluprací, ale bohužel i otevřeným publikačním prostředím, protože této zemi nejde o vzájemnou vědu, ale o strategickou dominanci.
Několikrát jste zmínil problematiku otevřeného přístupu k výzkumným informacím. V čem spočívá hlavní problém?
V univerzitním prostředí se klade velký důraz na to, aby se vědci mezinárodně síťovali a publikovali v zahraničí. Počet odborných článků je také nezbytný pro akademický růst a není snadné ho naplnit. Za prestiž se považují anglicky publikující časopisy s mezinárodní redakcí. Pokud jsou ale vydávané v Rusku nebo Číně, tak by vědec měl zpozornět. Není to jen záležitost etického chování, ale i bezpečnosti znalostí. K takto zveřejněným studiím získává snadný přístup právě strana, která je schopná je využít například pro vývoj vojenské aplikace.
Nedávno jste se vrátil z mezinárodního semináře, který se konal v Texasu. Jak se k tématu bezpečnosti znalostí staví kolegové ze zahraničí?
Seminář Academic & Security Counter Exploitation (ASCE) se konal na Texas A&M University. I když se letošního desátého ročníku zúčastnilo pět set lidí z 29 zemí, na celou problematiku jsme se dívali především očima Američanů. V jednom z příspěvků se teoreticky zvažovalo přerušit mezinárodní spolupráce. V historii Spojených států amerických se už stalo, že izolace spojená se soběstačností a geografickou vzdáleností fungovala. To ale není správná cesta, protože bychom popřeli principiální myšlenku, že ve spolupráci je pokrok. Velký prostor se proto věnoval tomu, jak částečně vyloučit hrozbu nežádoucích transferů a vlivových operací a minimalizovat nebezpečí tím, že se na ně připravíme.
A jakým způsobem?
Prozatím jsou mnohá řešení často byrokratická. Jedním z nich jsou protivlivové manuály. Američané však pracují s černými a bílými listinami se jmény čínských partnerů, protože jako přímé nebezpečí vnímají právě Čínu. Rusko je z jejich pohledu zatím zaměstnané jinými konflikty, Severní Korea je sice nevyzpytatelná, ale malá, a budoucí vývoj Iránu je v současnosti nepředvídatelný. Minimalizovat nebezpečí však můžeme šířením osvěty nejen směrem k firmám a podnikatelům, ale především do akademického prostředí. Jde o to, abychom cíleně vysvětlovali, jaké důsledky můžou mít rozhodnutí, která uděláme v rámci našich spoluprací. A pomáhali tomu prostředí pochopit, na co si dávat pozor.
Pomohou k tomu nějaká ustanovení, jak se rozhodovat?
Měli bychom zavést základní mechanismy pro to, jak pracovat v mezinárodním prostoru. Momentálně se třeba stává, že univerzita vyškolí doktoranda, vybaví ho nejnovějšími znalostmi a pošle ho na stáž do Číny. Tohle je něco, co bychom měli v závislosti na konkrétním oboru dobře zvážit. Není ale možné vytvářet univerzální řešení, ale spíš taková, která jsou „ušitá na míru“.
Kvůli technologickým informacím jsou v hlavní vlně zájmu agresorů především univerzity technického typu. Ale vážným ohrožením jsou tak zvané vlivové operace. V čem jsou nebezpečné?
Jde o ovlivňování názorů akademiků a vytváření dobrého a přívětivého obrazu o zemi, která ohrožuje bezpečnost znalostí. A to se už netýká jen oblastí, které vyvíjejí technologie, ale i celé řady humanitních a sociálněvědních oborů. Do této spojitosti patří i navazování kontaktů při neformální akci, jakou může být pouhé promítání filmu na ambasádě, a získávání informací, které nemusí být jen odborné, ale zaměřují se na vztahy na pracovišti. Ve strategickém boji se totiž dá využít každá informace. Je nutné vědět, že i tato data jsou vytěžovaná, archivovaná a použitá pro účely, na které mnohdy nedohlédneme. Z těchto důvodů vznikají protivlivové manuály, což jsou dokumenty, které nabízejí, jak postupovat na základě zhodnocení ohrožení.
Tohle zní děsivě. Nepovede to k nedůvěře lidí vůči sobě?
My se právě musíme učit najít rovnováhu mezi sebedestruktivní podezřívavostí a nekritickou otevřeností vůči světu.
Jaké kroky učinila v problematice bezpečnosti znalostí Masarykova univerzita?
Masarykova univerzita vytvořila směrnici, která obsahuje pravidla pro zajištění institucionální odolnosti, se zaměřením na nelegitimní působení rizikových aktérů. A nyní připravuje zřízení nového poradního orgánu rektora.
Plánují se i nějaká školení anebo přednášky k tématu?
Bezpečnost znalostí je závažné téma, ale předtím, než by se zaváděla konkrétní opatření, by bylo dobré je nějakou dobu zkoušet. Tak se mohou vytvořit mechanismy, které by neměly pomáhat k nárůstu byrokracie a administrativy. Já osobně mám dobrou zkušenost se školeními bezpečnosti práce. Jde o elektronický test, který obsahuje podstatné informace a přitom je připraven s vtipem a mírnou nadsázkou. Zároveň si myslím, že je důležitá osvěta, která vede k uvědomění celého problému. A ta nespočívá jen v tom, že se lidé na univerzitě musí v bezpečnosti znalostí orientovat, ale že studující a zaměstnaní na svých pedagozích a nadřízených vidí, jak se správně chovat. To by mělo být součástí současné kultury, která se nedá změnit jen směrnicí na webu.
Bezpečnost znalostí se na univerzitě nejvíce týká lidí ve výzkumu a doktorandů, kteří budou s tímto tématem často ve styku. Jaký postoj by však měli mít i studující a zaměstnaní?
V odkazu Tomáše Garrigua Masaryka často zní myšlenky, které poukazují na „vzdělání a mravnost“. Když bych to spojil s naším tématem, tak je důležité být o dané problematice dobře informován, abych jí rozuměl, ale zároveň bych se ve své práci měl chovat eticky. Například se nebudu podílet na něčem, co nepovažuji za správné, i když by to mělo ekonomický anebo jiný benefit.
Foto: archiv Petra Najvara, Wikimedia
Zdroj: Masarykova univerzita
- Autor článku: ne
- Zdroj: Masarykova univerzita
