Národní technická knihovna buduje prostřednictvím projektu CARDS sdílenou infrastrukturu pro českou vědu, která bude zahrnovat společný knihovní systém, metadatové standardy i nástroje pro správu výzkumných dat. Bývalý ředitel knihovny Martin Svoboda v rozhovoru vysvětluje, proč bez systémové podpory a funkční infrastruktury zůstane otevřená věda pouhou deklarací.
Projekt CARDS patří mezi nejvýznamnější iniciativy podporující otevřenou vědu v České republice. Jaké jsou jeho hlavní cíle a jakou roli má v českém výzkumném prostředí sehrát?
CARDS je především infrastrukturní projekt. Jeho smyslem je lépe propojit akademické instituce, modernizovat knihovní služby a vytvořit prostředí, v němž bude přístup k informačním zdrojům i k výzkumným datům jednodušší než dnes.
Klíčovou součástí je Platforma nové generace (PNG), tedy přechod velké části českých vysokých škol na sdílený knihovní systém. Zapojena je naprostá většina veřejných vysokých škol; o rozsahu zapojení se jedná také s Akademií věd. Není to jen technická, ale systémová změna: vytváří předpoklad, aby knihovny fungovaly koordinovaněji, sdílely data i postupy a nabízely uživatelům srozumitelnější a předvídatelnější služby.
Druhá část projektu se týká metadatové podpory a perzistentních identifikátorů. Ta je součástí budování národní datové infrastruktury pro správu výzkumných dat a navazuje na infrastrukturní projekty EOSC-CZ a Národní repozitářovou platformu pro výzkumná data. Národní technická knihovna (NTK) zde zajišťuje zejména tvorbu a správu národního standardu metadatového popisu pro české datové repozitáře a provoz Národního katalogu repozitářů. Ten nemá sloužit jako úložiště výzkumných dat, ale jako orientační nástroj: ukáže, jaké repozitáře v Česku existují, jak kvalitní metadata nabízejí, jaké služby poskytují a kdo je spravuje. Pro každého, kdo se rozhoduje, kam výzkumná data uložit, to bude praktická pomůcka.
Jaký systémový problém projekt řeší?
CARDS v jistém smyslu splácí dluh minulosti. Česká akademická knihovní infrastruktura pořídila moderní systémy před téměř třiceti lety a od té doby se prostředí měnilo jen velmi omezeně. Knihovny fungovaly vedle sebe každá po svém bez účinné koordinace. Platforma nové generace je první skutečný pokus tento stav překonat a vytvořit společné centrálně spravované prostředí.
Důležitý je přitom i její kultivační efekt. Jakmile se instituce začnou připravovat na práci v jednom systému, rychle se ukáže, že nedává smysl mít různé klasifikace uživatelů, rozdílné popisy fondů nebo odlišné katalogizační postupy, když obsluhujeme tutéž akademickou komunitu. Výsledkem by měla být vyšší kvalita dat, snazší dohledatelnost a celkově přehlednější prostředí. Druhá rovina je sdílení zdrojů. Přes CzechELib se nakupuje velké množství elektronických informačních zdrojů, ale jejich dostupnost se mezi institucemi liší. Už samotný přehled toho, kdo má k čemu přístup, je důležitý, protože výrazně zkracuje cestu k tomu, aby uživatel zjistil, kde je zdroj dostupný a jak se k němu může dostat v rámci existujících nástrojů pro sdílení.
Přečtěte si také
„Prestiž se má přesunout od titulů časopisů ke kvalitě a skutečnému přínosu jednotlivých výsledků, s transparentními a vícerozměrnými indikátory a kariérními dopady, které odměňují kvalitu, ne kvantitu.“ Ačkoliv to v oficiálních závěrech londýnské konference takto uvedeno nebylo, z diskusí a příspěvků jejích účastníků – snad s výjimkou vydavatelů – vyplývá jednoznačná shoda, že toto je cesta k udržitelné budoucnosti.
Pokud tomu rozumím správně, nad celým systémem má vzniknout jakési zastřešující vyhledávací rozhraní?
Ano, to je jeden z podstatných výstupů. Propojením CARDS a EOSC-CZ by mělo nad Platformou nové generace vzniknout jednotné rozhraní, v němž uživatel na jednom místě vyhledá jak klasické knihovní zdroje – tedy elektronické i tištěné časopisy, knihy nebo digitalizované dokumenty zaznamenané v centrálním katalogu PNG – tak i výzkumná data uložená v repozitářové infrastruktuře. Napojení Národního metadatového adresáře určeného k centrální evidenci metadat o českých výzkumných datech může výrazně napomoci propojení publikací s výzkumnými daty a přinést komplexnější informace při vyhledávání.
Projekt by se správně měl jmenovat CARDDS, to druhé D je Delivery. Podstatné totiž není pouhé vyhledání, ale dostupnost, dodání. Pokud uživatel nebude mít ke zdroji přístup ze své instituce, nástroje sdílení mu cestu k němu výrazně zkrátí. Právě to je velmi konkrétní přínos pro každodenní práci výzkumníka.
Otevřená věda: infrastruktura nestačí
Kam se za posledních deset až patnáct let podle vás posunula otevřená věda v Česku?
Řeknu to otevřeně: Česká republika v této oblasti začala pozdě a dlouho postupovala pomalu a bez dostatečné koordinace. Ne vinou NTK nebo CzechELib, ale proto, že chyběla jasná státní strategie, která by otevřenou vědu vzala jako systémové téma, ne jako doplněk k jiným agendám.
Přitom některé předpoklady se budovaly už dříve, zejména v oblasti elektronických informačních zdrojů, jejichž pořizování podporovalo MŠMT od přelomu tisíciletí sérií víceletých „projektů”. Skutečný posun ale přišel až ve chvíli, kdy v roce 2015 náměstci tehdejší ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Plaga a Velčovský podpořili záměr racionalizovat jejich obstarávání zřízením centra CzechELib a ověřením jeho funkčnosti tříletým provozem z prostředků programu OP VVV. Teprve tím vznikl rámec, na němž se dalo stavět i v otázce otevřeného přístupu.
Bylo nutné splnit ještě nějaké jiné podmínky?
Další praktickou podmínkou otevřenosti a transparentnosti je systematické používání perzistentních identifikátorů, jako jsou DOI nebo ORCID iD. Bez nich se dnes výzkumné prostředí neobejde, pokud chce spolehlivě propojovat výzkumníky, publikace, data i další výstupy a zajistit, aby byly skutečně dohledatelné a znovu využitelné. Zřízení Národního centra pro perzistentní identifikátory v roce 2023 proto nebylo jen administrativním krokem, ale urychlilo přijetí jednoho z klíčových pilířů principu FAIR (Findable, Accessible, Interoperable, Reusable) soudobého výzkumného provozu.
Jinde ve světě to dávno běželo – Skandinávie, Nizozemsko, Finsko, ale i Spojené státy nebo Francie, k implementaci přistoupili každý trochu jiným způsobem, ale s jasným cílem. U nás se kolem tématu scházelo a diskutovalo zejména mezi knihovníky, avšak bez legislativní podpory nebyl efekt žádný. První vládní dokument „Národní strategie otevřeného přístupu ČR k vědeckým informacím na léta 2017–2020” Pavla Bělobrádka měl dobrý koncept, avšak bez úkolů, bez termínů a prostředků pro jejich naplnění. To dokázal až Akční plán schválený v roce 2019. Následná Národní politika VaVaI 2021+ se o otevřené vědě prakticky nezmiňuje a pouze konstatuje, že Open Access zařídí CzechELib a ukládání dat obstarají blíže nedefinované repozitáře. Ani pro další období nevznikla dostatečně silná a koordinovaná strategie. Naději však dává Analýza potenciálu Open Science a FAIR správy výzkumných dat v ČR právě dokončovaná v Technologickém centru Praha.
V jaké oblasti se Česko naopak vydalo správným směrem?
Co se podařilo výrazněji, je oblast transformačních smluv, tedy dohod mezi institucemi a vědeckými vydavateli. CzechELib je vyjednal s řadou významných vydavatelů a tím českým institucím reálně snížil náklady na otevřené publikování. V roce 2024 byly dvě pětiny z celkem téměř 5000 OA článků publikovány v rámci transformačních smluv, tj. jakoby „zdarma”, tedy bez dodatečné platby autora. To je konkrétní výsledek. Neřeší to všechno, ale je to jeden z mála příkladů, kde se podařilo přejít od debat k funkčnímu nástroji. Podrobnosti lze nalézt ve zprávě Finanční analýza prostředků v oblasti přístupu k vědeckým informacím v období 2017–2024.
Daří se tedy naplňovat původní vize otevřené vědy?
To je složitá otázka. Původní ambice byly velmi idealistické. Stačí připomenout Budapešťskou, Berlínskou a Bethesdskou deklaraci – ta triáda říkala prostě a přesvědčivě: výzkum vzniká za veřejné peníze, jeho výsledky by měly být veřejně dostupné. Jenomže vědecké publikování funguje podle zavedených pravidel zhruba od roku 1665, tedy víc než tři a půl století. Autor napíše článek, předá jej redakci, která článek publikuje a dílo se šíří (typicky pouze těm, kdo si časopis předplatí). Přechod do digitálního prostoru tuto logiku narušil, ale vydavatelé se rozhodli ji v podstatě zachovat a pouze přenést do online prostředí.
Přečtěte si také
České vědecké instituce jsou v sevření protichůdných pravidel: někteří poskytovatelé po nich chtějí zpřístupnění článku v režimu Open Access s licencí CC-BY bez embarga, ovšem zákon jim na rozdíl od jiných evropských zemí oporu nepřináší. Instituce se tak vystavují riziku případných soudních sporů s vydavateli vědecké literatury.
Vydavatelé tedy jen změnili své obchodní strategie?
Přesně. Prvním, kdo pochopil, že se v tom skrývá nový byznys model, bylo vydavatelství Wiley, které přišlo s postojem: výborný nápad, rádi se přizpůsobíme – jen drobně připlatíte k tomu, co jste platili za pouhé čtení a my vaše publikace bez dalších nákladů zveřejníme v otevřeném režimu. A takhle to jede dál. Transformační smlouvy sice mění způsob, jak se platí za vědecké publikování, ale jsou dnes zřejmě maximem toho, čeho lze při stávajícím systému hodnocení vědy a absenci jasné státní strategie dosáhnout. Jako cesta ke stoprocentně otevřenému přístupu to ale nestačí – autoři publikují u tisíců různých vydavatelů, přičemž transformační smlouvy mají i ty nejpokročilejší státy jen s desítkami z nich.
Vedle transformačních smluv je třeba říci, že otevřený přístup nemá pouze jedinou podobu. Zlatá cesta přenáší náklady na autora nebo jeho instituci, diamantová je z principu nejčistší, ale někdo ji musí dlouhodobě financovat, a zelená stojí na ukládání článků do repozitářů, což naráží na licenční limity a na potřebu sekundárního publikačního práva, případně alespoň zachování publikačního práva autora. Právě tady se ukazuje význam repozitářů a perzistentních identifikátorů, zejména DOI. Ty umožňují propojit různé verze téhož textu a dovést uživatele k legálně dostupné variantě článku i tehdy, když narazí na vydavatelskou verzi uzavřenou za platební bránou. Těchto vlastností ostatně využívá i nástroj Unpaywall, který funguje jako rozšíření do prohlížeče a na základě DOI umí dohledat otevřeně dostupnou verzi článku v repozitáři nebo u vydavatele. I tudy dnes vede praktická cesta k otevřenější vědě.
Hodnocení vědy jako konflikt s otevřeností
Jak zásadní roli hraje v celém procesu implementace otevřené vědy systém hodnocení výzkumu?
Absolutně klíčovou. Dokud jsou prestiž výzkumníka, jeho kariéra i ekonomické hodnocení instituce silně vázány na publikační metriky, nebude existovat silná motivace publikovat otevřeně. Výzkumník usiluje o článek v Nature. Nepublikuje proto, aby naplnil princip otevřenosti. Publikuje proto, aby obstál v systému hodnocení. To není výtka vůči výzkumníkům. To je popis systému, jak je dnes nastaven. Jestliže odměňujeme především umístění článku, a ne způsob sdílení výsledků, nelze čekat, že se otevřenost prosadí sama od sebe.
Zkoušely se různé alternativy: altmetrika, hodnocení podle ohlasů na sociálních sítích nebo v oborových komunitách. Žádný z těchto přístupů však dosud nedosáhl širšího přijetí jako náhrada za impakt faktor. Existují nicméně slibné alternativní modely, například princip Publish, Review, Curate, kde výzkumník zveřejní práci v repozitáři a komunita ji průběžně komentuje a hodnotí mimo rámec klasického recenzního řízení. V matematice nebo jaderné fyzice to funguje velmi dobře: fyzikové dostávají první citace ještě dřív, než článek formálně vyjde, protože ho komunita zná z arXivu. Zatím je to ale spíše oborová výjimka potvrzující pravidlo.
Opravdu se tedy vydavatelé jen přizpůsobili novým požadavkům, nebo se publikační systém skutečně mění?
Přizpůsobili se a dělají to mistrně, to je třeba uznat. Ilustrativním příkladem je nedávná iniciativa Cambridge University Press s názvem „Publishing Futures – Working together to deliver radical change in academic publishing“. Radikální změna v názvu, ovšem opět za přiměřený finanční příspěvek. Vydavatelé jsou nesmírně aktivní a adaptabilní, ale ve většině případů nemění základní logiku systému – tlak na otevřenost převádějí do nového obchodního modelu. Skutečná změna by vyžadovala proměnu hodnocení, distribuce prestiže i ekonomiky publikování. A tam jsme zatím nedošli.
Zahraji si na ďáblova advokáta: není snaha o nahrazení privátního vydavatelského sektoru na nějakou formu státního systému jen přenesením nákladů na stát, aniž povede ke zlepšení či zlevnění?
To je těžká otázka, na kterou nemám rychlou odpověď. Ostatně i loňská konference Royal Society o budoucnosti vědeckého publikování, která měla samostatný blok věnovaný ekonomice publikačního trhu, ukázala spíš to, že jednoduché řešení zatím nemáme. Byl bych proto opatrný vůči představě, že stačí nahradit soukromé vydavatele státem a problém zmizí. Náklady by se tím mohly jen přesunout jinam, aniž se systém zlevní nebo zlepší. Ekonomiku vědeckého publikování je třeba vyřešit, nikoli obejít. Tomasso Valletti z Imperial College London připomněl, že ziskové marže vydavatelů jsou mimořádně vysoké a nerovnováha přetrvává, protože vědci mají i tak zájem publikovat v malé skupině prestižních časopisů.
Je tedy nutné najít publikační systémy, které budou schopné „fungovat v rámci finančních omezení institucí“. Padly návrhy financovat vědecké publikování kolektivnějším způsobem, podobně jako infrastrukturu nebo veřejné služby. Zajímavým experimentem je Open Research Europe, publikační platforma Evropské komise spuštěná v roce 2021 pro výsledky projektů financovaných z unijních programů, která má od podzimu 2026 vstoupit do nové fáze jako kolektivně podporovaná publikační služba a rozšířit možnost publikování i na autory ze zapojených zemí. Ani tam ale nakonec nerozhodne platforma, nýbrž prestiž: tedy to, jak se na takto publikované články bude dívat systém hodnocení vědy.
Přečtěte si také
Pojem otevřená věda si mnoho aktivních vědců a vědkyň spojuje s publikováním v open access časopisech a s data management plány pro správu výzkumných dat. Otevřená věda ale není jen tyto dvě složky, je to celý systém hodnot zasahující hodnocení výzkumu, publikování, technologie, ale i kariéry.
Zpátky k projektu CARDS: jak poznáme za pět let, že byl úspěšný?
Úspěch projektu by se měl podle mě projevit ve třech směrech. První uvnitř knihoven: nový systém jim usnadní rutinní práci, posílí spolupráci a díky centrální podpoře uvolní kapacitu na to podstatnější – tedy na podporu uživatelů, studentů a výzkumníků.
Druhý směr se týká skutečného používání služeb. Úspěch se nepozná podle toho, že nástroje budou existovat, ale podle toho, že je instituce a jejich uživatelé budou běžně používat.
A třetí směr je dopad na dostupnost zdrojů: kvalitnější vyhledávání, širší záběr a jednodušší cesta k dokumentům i výzkumným datům. Jestli se tohle za pět let projeví v běžné praxi, pak byl projekt úspěšný.
Jak by otevřená věda v Česku měla vypadat za deset let?
Ideálním stavem za deset let by bylo, aby otevřená věda přestala být vnímána jako samostatná agenda, ale stala se přirozenou součástí vědeckého procesu.
Výzkumníci by měli mít k dispozici infrastrukturu a služby, které jim otevřené publikování a sdílení dat umožní bez zbytečné administrativní zátěže – ideálně tak, aby si celého systému ani nevšimli, protože jednoduše funguje. Projekty jako CARDS, CzechELib a EOSC-CZ mohou k takovému stavu vytvořit nezbytný základ. Věřím, že jak tato, tak i následující vlády budou vzdělání a výzkum považovat za svou prioritu a přiměřenou podporu zajistí.
Klíčovou podmínkou však zůstává motivace. Systém hodnocení vědy musí nalézt rovnováhu mezi samozřejmou touhou výzkumníka publikovat svá objevná zjištění v nejprestižnějším, to jest nejdražším časopise a obecně spravedlivým principem veřejné dostupnosti výsledků práce podpořené z veřejných prostředků. Bez toho zůstane otevřená věda, jakkoli infrastrukturně dobře zajištěná, pouhou možností, nikoli samozřejmostí.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s Evou Dibuszovou v rámci copywritingové spolupráce, která má za cíl vysvětlit projekt CARDS. Projekt Czech Academic and Research Discovery Services (CARDS) je financován z Operačního programu Jan Amos Komenský. Registrační číslo projektu: CZ.02.01.01/00/22_004/000434
Martin Svoboda (ORCID) je počítačový inženýr, programátor, (spolu)iniciátor a realizátor projektů USS (v ÚVTEI – ÚTZ), maks, CASLIN (v Národní knihovně ČR), pak Národní technické knihovny v Kampusu Dejvice (včetně stavby budovy NTK), CzechELib, NCIP VaVaI, CARDS.
Ředitel NTK v letech 1997–2024, neúnavný propagátor spolupráce knihoven s využitím IT, zakladatel konference KRECon, hlavní vyjednavač pořizování EIZ pro Českou republiku, předseda Vědecké rady projektu NCIP, ex-člen řídicího výboru projektu SCOAP, ex-člen výkonného výboru LIBER (Asociace evropských výzkumných knihoven), aj.
- Autor článku: ano
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
