Johana Kotišová: Emoce jsou neodmyslitelná součást nejen válečné novinařiny

Co vás zaujalo zrovna na válečné tématice?

Pro mě je to akademicky zajímavé téma, protože váleční novináři a lidé, kteří dokumentují konflikty, se často zabývají otázkami a řeší problémy, které jsou relevantní pro celé odvětví, ale v ostatních oblastech žurnalistiky se neprojevují tak intenzivně. Myslím si, že je to taková dobrá laboratoř, cynicky řečeno, kde vzniká spousta neotřelých řešení, která mohou inspirovat kreativní sféru a mediální profesionály obecně.

Jak moc se v posledních desetiletích změnil vliv médií na válečné konflikty?

Posun je veliký. Média se stala integrální součástí toho, jak se konflikty vedou, jak se obhajují, vysvětlují, a jak si je pamatujeme. Proměňuje se také důležitost médií pro lidi, kteří se účastní rozhodovacích procesů a přímo ovlivňují, jak se bude válečný konflikt vyvíjet. Zacházejí s médii jinak než dříve.

Vzrůstá počet lidí, kteří konflikty dokumentují. Už to ale nejsou jenom profesionální novináři a dokumentaristé, kteří jsou vedeni profesními standardy, ale i spousta amatérů z řad influencerů, blogerů a tak dále. To pak ovlivňuje, jak je vnímá publikum. Dřív jsme si přečetli, nebo jsme se v televizi dívali, jak se válčí někde na frontě. Ve světě sociálních médií jsme všichni do konfliktů potenciálně ponořeni dvacet čtyři hodin denně a někdy můžeme podléhat dezinformacím či manipulaci. 

Díky ERC grantu budu moct strávit více času v zahraničí

Existuje nějaká rada, jak poznat, zda jsou informace o konfliktu či válce pravdivé?

Hodně mohou napovědět finanční toky, které ukazují, jaké jsou mezi vlastníky, provozovateli médií a různými politickými aktéry vazby. Důležité je pátrat po tom, odkud informace pochází, čím jsou podloženy, kteří lidé jsou zdroje a jestli jsou tito lidé důvěryhodní. Následně je nutné zjistit, jakou strukturu informace má, kdy vznikla a jestli sedí její kontext. Ale samozřejmě, že to není úplně tak jednoduché a často je to dost ošemetné. Dezinformační aktéři často napodobují jazyk a strukturu důvěryhodného zpravodajství.

Jak se zahraniční novináři zorientují v cizí zemi, když vyjedou do nového místa konfliktu?

Pokud danou oblast neznají a neumí jazyk, tak si najmou místní spolupracovníky. Říká se jim „fixeři“ a většinou jsou to místní novináři. Jejich hlavní kvalifikací je, že umí anglicky a jazyk, který je potřeba, a vyznají se v dané oblasti. Pro zahraniční novináře zařizují celou škálu činností: od logistických úkolů, rezervování hotelů a zařizování cesty, přes pronajímání auta a zajišťování neprůstřelných vest a helmy, až po editorskou činnost. Mohou také dělat rozhovory, mediální produkci, vybírat zdroje nebo překládat. Novináři, kteří na místo vyjíždějí opakovaně nebo setrvávají dlouhodobě, už se v dané oblasti vyznají a mohou ovládat i jazyk. Ti už k sobě většinou nikoho nepotřebují. 

Existují nějaká rizika spojená se spoluprací s fixery? 

Novinář by si měl dostatečně nastudovat, kam vyjíždí, a co může očekávat, aby nepodlehl případné manipulaci ze strany fixera. Další rizikové místo je financování, při kterém dochází často k nedorozumění. Většinou probíhá na neformální bázi a zahraniční novináři dávají fixerům peníze v hotovosti, na ruku. Větší média už ale mají formalizovaný proces, včetně smlouvy a bezpečnostních standardů, který musí celý tým následovat.

V rámci mého Marie Curie projektu jsem se touto spoluprací zabývala a ve většině případů jsem potkala novináře, kteří si právě spolupráce s místními zprostředkovateli vážili a brali ji jako přínos. Mohli díky ní kombinovat určitý nadhled, perspektivu a přinést publiku lepší kontext.

Jak byste popsala vliv médií ve dvou nejvíce skloňovaných konfliktech současnosti: v Ukrajině a v pásmu Gazy? Jsou mezi nimi  nějaké rozdíly nebo naopak podobnosti?

Tyto dva konflikty se určitě nedají srovnávat, je mezi nimi celá řada rozdílností, a to včetně tech žurnalistických. Přesto ale mají jednu věc společnou. Tím, jak se média stávají součástí vedení válek, tak v obou konfliktech vidíme státní aktéry, kteří novináře považují za legitimní cíl a útočí na ně. Na tuto situaci se upozorňovalo hlavně během ruské invaze do Ukrajiny, kde novináři přestali používat auta a vesty s nápisem PRESS, aby se před cílenými útoky uchránili. Podobný způsob zacházení s novináři má i Izrael, i když se jej snažil dlouho popírat. Nyní ale hodně mezinárodních organizací upozorňuje, že Izrael záměrně útočí na novináře, a přináší o tom důkazy.

Máte nějakou vlastní zkušenost s válečnou žurnalistikou? Vyjela jste někdy do konfliktu?

Ano, v rámci výzkumu jsem byla v Palestině, Izraeli a v Ukrajině. V Palestině a Izraeli jsem byla v roce 2023, když tam probíhala mobilizace rezervistů a probíhaly tam četné teroristické útoky. Do Ukrajiny jezdím pravidelně od roku 2021, ale nikdy jsem nebyla na frontě. Jezdím tam hlavně kvůli sbírání dat, tedy terénnímu výzkumu. Dělám například rozhovory s novináři, kteří vyšetřují válečné zločiny. Moje výzkumy jsou založené na etnografii a hloubkových nebo polostrukturovaných rozhovorech.

Jsou s vámi novináři ochotni spolupracovat?

Ano, už dlouho se mi nestalo, že by se se mnou někdo nechtěl bavit. Spíš to někdy nevyjde, i když se domluvíme, ale jinak převažují pozitivní reakce. V Ukrajině už mám vytvořenou síť, novináři mi dávají doporučení na další kolegy. Mám vytipovanou spoustu lidí, se kterými bych chtěla výzkumně mluvit, ale limitují mě časové možnosti, protože bych tam musela strávit půl roku, abych všechno dokázala pokrýt. Doufám, že díky ERC Starting grantu budu moct vyjíždět častěji.

Analyzujete ve svém výzkumu média z celého světa, nebo se zaměřujete jen na některá z nich?

Mám vzdělání v sociální antropologii, takže se zajímám spíše o lidské příběhy a osudy, pracovní podmínky nebo profesní identity. Ale samozřejmě občas potřebuji i nějakou srovnávací analýzu různých světových médií, která se týká role emocí v novinařině. Analýzu obsahu sem tam provedu, ale není to úplně můj hlavní směr.

Ignorování emocí v novinařině je neudržitelné

V září jste získala ERC Starting grant. Čemu se budete v rámci jeho řešení věnovat?

Cílem projektu je znovu včlenit emoce a tělesnost do tvorby novinářského a dokumentaristického vědění, které je tradičně chápáno jako čistě objektivní a racionální. Mediální profesionálové mají pocit, že jsou nuceni odstřihnout svou emocionální autentičnost od profesního snažení, což jim často způsobuje psychické problémy, a navíc je to neudržitelné. 

Reintegrace má přispět k větší emocionální autenticitě a holističtějšímu zapojení tvůrců, což může pomoci řešit krizi duševního zdraví v oboru. Zároveň může proměna náhledu na emoce posílit důvěryhodnost a spojení novinářů s publikem, které novinářům často nedůvěřuje.

Do výzkumu budou zapojeny země  ze střední a východní Evropy. V Česku a Polsku se zaměříme na novinařinu a dokumentaristiku kulturní, na Slovensku a v Maďarsku na investigativní směr, v Ukrajině a Gruzii budeme zkoumat novinařinu a dokumentaristiku, jejímž ústředním tématem jsou konflikty. Nejzajímavější a nedílná součást projektu budou pobyty novinářů v přírodě. Ve spolupráci s terapeuty tak budeme zkoumat potenciál přírodní terapie pro reintegraci emocí do novinářské práce. 

Mohl by tedy vzniknout určitý návod pro novináře a dokumentaristy, jak ve své práci správně zacházet s emocemi?

Určitě. Máme partnery mezi různými mediálními organizacemi a skupinami, které se médiím věnují. S nimi se budeme snažit sdílet výsledky a celkově promýšlet design projektu od začátku, aby byl přínosný pro celou komunitu. Aplikovatelný přesah mimo akademickou sféru je pro mě hodně důležitý, aby výsledky nezůstaly jen založené v šuplíku.

Jaké další výstupy by váš výzkum mohl mít? 

Občas se setkávám s tím, že má moje práce důsledky, které jsem nepředpovídala. Příkladem je výzkum spolupráce mezi místními a zahraničními novináři. Dozvěděla jsem se, že byl využit neziskovými organizacemi k prosazování rovnějšího a spravedlivějšího zacházení s místními spolupracovníky v místech konfliktů, což považuji za významný příspěvek k bezpečnějšímu prostředí. Někdy taky zjišťuji, že mé texty poskytuji novinářům v oblastech jako Ukrajina či Palestina koncepty a jazyk pro reflexi a pojmenování jejich vlastní práce a prožitků, což se ukazuje jako užitečné pro individuální uvažování.

Přesun za příznivějším výzkumným prostředím

Jste odborná asistentka v oboru dokumentaristiky a žurnalistiky na Amsterdamské univerzitě. Jak dlouho už působíte v zahraničí?

V rámci  doktorátu jsem studovala pod dvojím vedením na FSS Masarykovy univerzity v Brně a na Univerzitě v Liège v Belgii. Naplno v zahraničí jsem až od roku 2021, kdy jsem dostala stipendium Marie Skłodowska-Curie Fellowship, které jsem strávila na Amsterdamské univerzitě, kde působím i teď. Mezi tím jsem ještě strávila dva roky na Vrije Universiteit Brussel (VUB), kde jsem měla seniorský postdoktorský grant od Research Foundation Flanders (FWO). 

Proč jste odešla do zahraničí?

Primárně jsem jela za konkrétními lidmi a také za prostředím, kde se výzkum bude dělat dobře. Univerzita v Amsterdamu má opravdu skvělé výzkumné prostředí, které ke své práci potřebuji. Našla jsem tu komunitu lidí, se kterými mám společnou řeč, společně publikujeme a máme podobné politické názory. I když to jsou nakonec jiní lidé, než za kterými jsem původně šla. Je pro mě důležité cítit, že někam patřím. A navíc zdejší prostředí je přínosné i pro můj ERC grant, protože budu zkoumat věci, které se u nás na katedře hodně studují.

Jsou nějaké rozdíly v univerzitní a výzkumné sféře mezi ČR a Nizozemskem, případně Belgií?

Pozitivně mě překvapily zejména dvě věci. První byla podpora při podávání grantových žádostí. Jsou tu celé týmy, které výzkumníkům pomáhají připravit žádosti, dávají zpětnou vazbu a když grant dostanete, tak se o vás i administrativně starají. Tato podpora byla skvělá hlavně na bruselské univerzitě VUB, v Amsterdamu už nebyla tak výrazná, protože jsou tu takové granty běžné, nic výjimečného. Grantová podpora v ČR a v prostředí, ve kterém jsem působila, téměř nefungovala. Ale myslím, že už se situace v Česku lepší.

Druhá věc je rozdílné hodnocení vědy. V ČR jsem zažila schematický a kvantitativní přístup k hodnocení výzkumu, který je podle mě zastaralý, možná až směšný, a vytváří na výzkumníky velký tlak. Na amsterdamské i bruselské univerzitě vidím, že podporují kreativitu a produkci tím, že dávají vědcům určitou volnost, což je osvěžující. Můžete si například vybrat, zda chcete být akademik, který bude hlavně publikovat v excelentních žurnálech, nebo se budete například věnovat třetí roli univerzity. Výsledky tohoto přístupu sice nejsou vidět hned, ale mají dlouhodobý dopad, což ukazuje i to, že Amsterdamská univerzita se v mém oboru ocitá stabilně na prvních místech ve světě.

Zdejší akademické prostředí je taky mnohem rozmanitější a genderově vyváženější. V současnosti jsou například ve většině top vedoucích pozic na mé fakultě ženy. Je nás tu hodně, kdo jsme se nenarodili v Nizozemsku, což vytváří inspirativní a citlivé prostředí. 

Vystačíte si ve svém výzkumu s angličtinou nebo potřebujete umět například nizozemsky?

Ve výzkumu si standardně vystačím s angličtinou, češtinou a špatnou ukrajinštinou. Ale tím, že učím studenty žurnalistiky a filmu v nizozemském magisterském programu, tak se předpokládá, že budu schopná učit i v nizozemštině. Univerzita mi proto platí kurzy, za což jsem ráda. Nynější vláda navíc tlačí na univerzity, aby omezily anglickojazyčné programy a více se vyučovalo v mateřském jazyce, takže bychom stejně byli nuceni se nizozemštinu učit.

Máte v plánu vrátit se do ČR?

Zatím to není na pořadu dne, přece jen jsem teď dostala pětiletý grant. Ale uvidím, jaká bude politická situace, protože je pro mě důležité, do jakého politického prostředí bych se případně vracela. Taky to záleží na osobním životě a partnerovi. Projekt si můžu kamkoliv přenést, ale zatím žádnou konkrétní nabídku na stole nemám a výzkumné prostředí se mi v Amsterdamu hodně zalíbilo. Přesto bych se jednou ráda vrátila. Česko mi chybí, hlavně hory.

Johana Kotišová je mediální socioložka a sociální antropoložka zabývající se reportováním krizí a konfliktů, bezpečností mediálních profesionálů, emocionální prací a duševní pohodou. Má za sebou nespočet zahraničních cest do válečných oblastí, kde provádí rozhovory se zahraničními novináři. Nyní působí jako odborná asistentka v oboru dokumentaristiky a žurnalistiky na Amsterdamské univerzitě. Je autorkou monografie Crisis Reporters, Emotions, and Technology: An Ethnography (Palgrave Macmillan a mnoha publikací v předních odborných časopisech. Mimo akademickou sféru se věnuje i občasné novinářské tvorbě a ekoterapeutické praxi.