Veronika Eclerová: Univerzita bude jen ráda, že o ženy ve vědě nepřijde

Jako matematička zkoumáte epidemie, neuronové sítě nebo supravodivé jevy. Co mají všechny tyto oblasti společného a v čem hraje roli matematika?

Primárně se věnuji aktuálním dějům, u kterých vzniká oscilace. Jsou to periodicky opakující se děje, které mají přirozenou frekvenci a navzájem se ovlivňují. Třeba u zmíněných epidemických onemocnění je typická vnitřní periodicita – opakující se epidemické vlny. V našem mírném pásmu se ukazuje, že může být periodicita ovlivněna i sezónními změnami, které určují, jak moc se nemoc šíří.  Proto epidemické vlny nastávají v určitém období – třeba chřipková epidemie je každý rok zhruba ve stejnou dobu.

V týmu nás v tomto případě zajímalo, jestli se dá taková periodicita obecně uchopit, modelovat a jestli na to lze použít matematickou teorii, kterou využíváme i v jiných oblastech. Periodických jevů je totiž kolem nás spousta. I v mozku se nacházejí neurony, u kterých dochází k periodickým dějům – proto spolupracujeme i s kolegy z neurověd. Stejně tak i ve fyzice jsou některé děje periodické, navzájem se ovlivňují a vznikají dynamicky zajímavé jevy.

Na čem v současné chvíli pracujete?

V týmu nás v tuto chvíli nejvíce zaměstnává práce na modelování neuronu a lidského mozku. Spolupracujeme s kolegy z Brna, proto je poměrně jednoduché se setkávat. Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně nám poskytuje data, spolupracujeme i s Ústavem přístrojové techniky AV ČR.

Kromě práce v týmu bych si ale chtěla ponechat i to, co jsem přinesla já. Zkoumání supravodivých spojení je něco, s čím jsem začala sama. Je důležité přispívat do týmového úsilí, zároveň je ale dobré ponechat si i něco, co rozvíjí člověk sám za sebe a je jen jeho odpovědností, jak bude projekt postupovat.

Co vás na dějích s oscilací nejvíce fascinuje?

To, jak jsou věci jiné, ale zároveň stejné. Člověk se podívá na dva děje, které jsou úplně odlišné – třeba supravodivá spojení a epidemie. Esence toho, co se v nich děje, je přitom stejná. Právě to mě fascinuje.

Zmínila jste, že v rámci výzkumu často spolupracujete s vědci napříč obory. Přináší interdisciplinarita spíše výhody, anebo se přitom setkáváte třeba i s neporozuměním?

Myslím si, že výhodou práce na aplikacích v různých oborech je, že každý obor přistupuje k problémům trochu jiným způsobem. Vychází to z jejich historického vývoje a toho, jak se v nich matematika začala používat a dále rozvíjela. Ve chvíli, kdy člověk pracuje napříč obory, může objevit metody, které jsou v jednom oboru běžné, ale v jiném se vůbec nepoužívají. A právě to může přinést nové výsledky nebo pohled na problém.

Pro mě jako matematičku je největší výzvou komunikace s kolegy z jiných vědních oborů. Jak jsem říkala, vyvinuly se v nich nejen jiné metody, ale i odlišná terminologie. Vždycky je potřeba si porozumět. Pochopit, jak jsou metody v daném oboru zaužívané a kde přesně by mohla být přidaná hodnota toho, co děláme my.

Díky grantu Career Restart byla na zahraniční univerzitě i s rodinou 

Jak vypadala vaše cesta k vědě?

Původně jsem ji vůbec dělat nechtěla a nelákalo mě ani studium matematiky. Rodiče vystudovali matematiku a obdobnou cestu mi poměrně dlouho vymlouvali. Tátovi přišlo, že bych mohla v životě dělat praktičtější věci a mohla směřovat třeba do ekonomie. Myšlenka, že bych měla zůstat na univerzitě a dělat vědu určitě v rodině z tátovy strany velkou podporu neměla. On sám se takovou cestou vydal, ale pak z ní odešel, protože mu nepřipadala perspektivní.

Přesto jste na Přírodovědecké fakultě začala studovat matematiku. Dnes ji kromě vlastního výzkumu i vyučujete. Co vás přimělo k tomu u vědy zůstat?

Hodně mě inspirovala moje školitelka Lenka Přibylová. Ve vědě jsem dlouhou dobu spolupracovala spíš s ženami než s muži, protože mi vyhovoval jejich přístup. Samozřejmě mám i kolegy, se kterými ráda pracuji, ale v počátcích to byly hlavně ženy. Ještě na doktorátu jsem zvažovala, jestli věda bude moje cesta. Až tehdy jsem se pro ni finálně rozhodla. Nikdy jsem totiž nebyla typ člověka, který by od malička věděl, že chce být vědcem.

Kdybyste měla zhodnotit své začátky, je něco, co vás při nástupu na univerzitu překvapilo?

Při nástupu na matematiku jsem měla strach, že na ní bude málo žen. Ještě předtím jsem si zjišťovala, v jakém procentu jsou na oboru zastoupeny studentky. Překvapilo mě, že jich bylo mnohem víc, než jak o tom mluvili rodiče ze svých zkušeností ze studií. Už když jsem nastupovala, studentek přibývalo. Kolegyň žen máme ještě pomálu, ale dívek už do vědy chodí hodně. Velkou otázkou je, jestli nějaký bod v jejich kariéře zamezí jejich dalšímu postupu.

V dnešní době ale existuje řada grantů na podporu mladých talentů i žen ve vědě. Vy sama jste v soutěži získala grant Career Restart. V čem vám nejvíce pomohl?

Grant typu Career Restart mi dává určitou naději v tom smyslu, že se management univerzity opravdu snaží vytvořit prostředí, ve kterém bude cesta pro ženy do vědy možná. Chtěla jsem zůstat v kontaktu se zahraničními kolegy, to je pro mě opravdu důležité. Díky grantu se mnou může cestovat celá rodina. Na stáži na Novém Zélandu na University of Auckland teď se mnou byl i manžel, který se staral o dcerku, a já chodila na místní univerzitu. Bez dcery bych na měsíc pryč neodjela. Na univerzitu jsem jela za paní profesorkou Hinke Osingou, což mi samo o sobě přišlo inspirující. Dlouho se zabývala tématem žen ve vědě. Přišlo mi i sympatické, že na jejich ústavu je podíl žen, především docentek a profesorek, ještě větší než u nás.

Skloubit rodinu i vědu bylo náročné, kolegové ji ale podrželi

Rodinu jste dokázala skloubit s vědou, které jste se věnovala i během mateřské dovolené. Jak jste stíhala péči o dítě i vlastní práci?

Upřímně, kdybych hned v začátcích ztratila šest let kariéry tím, že bych na plný úvazek pečovala o dítě, asi by to byl pravděpodobně její konec. Celou dobu jsem ale byla v kontaktu hlavně s nejbližším týmem a spolupracovníky. Měla jsem i štěstí, že tým fungoval pospolu. Je to hodně o tom, že tým člověka aspoň trochu vtáhne zpět do univerzitního prostředí. Zároveň jsem neměla pocit, že by byl na mě vyvíjen tlak, že se musím vrátit a hned naskočit zpět. Skloubit všechno dohromady ale bylo psychicky hrozně těžké. Říct si, že musím vědu na chvíli odložit a vidět, jak se tým posouvá dál. Takový pocit ale netrval dlouho. Člověk se vrátil a okamžitě zjistil, že i jeho práce byla užitečná, že na ni lidé navazují a chtějí i nadále spolupracovat.

Co vám s návratem pomohlo nejvíce?

Jednak mi pomohl grant, ale nejvíce mě v hladkém návratu podpořili konkrétní jednotlivci. Možná by se mnou někteří nesouhlasili, ale velkou výhodou práce na univerzitě je, že jsou na ní skutečně lidé, kteří jsou do práce zapálení. Vnímají ji trochu jinak než třeba lidé v soukromé sféře.

Návrat ale náročný je. Dřív byl člověk pánem svého času a mohl pracovat ve chvíli, kdy měl na to největší sílu. Teď to tak úplně není, člověk čelí novým výzvám a čas si musí organizovat jinak. Samozřejmě to závisí i na oboru. Jako matematička nejsem závislá na práci v laboratoři, potřebuji jen počítač a občas data prodiskutovat se spolupracovníky. Můžu si vybrat, kde budu pracovat. V tom je to v matematice výrazně snazší než třeba pro lidi, kteří pracují v laboratoři, a proto si musí během dne vyhradit konkrétní čas.

Na druhou stranu práce z domova sice může být výhodou, ale mnohem méně chodím s kolegy třeba na oběd, takže mám s nimi v tomto smyslu menší sociální kontakt.

Zmiňovala jste roli týmu. V čem konkrétně je tolik důležitý?

Tým vás dokáže vtáhnout zpět i v náročném období. Když vidím okolo sebe kolegy, kteří takové lidi vedle sebe nemají, návrat zpět do vědeckého prostředí se nemusí povést tak snadno. Člověk v sobě nemusí najít potřebnou motivaci.

Není to totiž jen o tom, že se člověk vrátí k vědě a všechno bude zábava. Pojí se s tím i další povinnosti v rámci pracovního života, které člověk zas tak rád nedělá. Prezenční výuka je fajn, ale člověk musí zároveň opravit sto písemek. Také je třeba podávat třeba grantové žádosti a podobně. Není to jen o tom, že všechno na práci je radost. A pokud pak není někdo, kdo by to břemeno pomohl nést, člověk se v tom může taky utopit.

Co byste závěrem mladým ženám usilujícím o vědeckou kariéru doporučila?

Měly by si jít za tím, co chtějí dělat. Neptat se na to, jestli to půjde udělat, ale jak. Většinou se totiž nějaká cesta najde. Když se budou ptát a budou mít vůli takovou cestu vést, tak si myslím, že univerzita bude jenom ráda, že o ně nepřijde.

Foto: archiv Veroniky Eclerové

Zdroj: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity

Veronika Eclerová působí v rámci Ústavu matematiky a statistiky na Přírodovědecké fakultě jako odborná asistentka ve Výzkumné skupině nelineární dynamiky. Výsledky své práce prezentovala na prestižních mezinárodních konferencích série CHAOS v Paříži, Barceloně, Římě či Athénách. V roce 2021 absolvovala odbornou stáž na University of Twente, letos se vrátila z pobytu na University of Auckland na Novém Zélandu. V roce 2025 získala grant Career Restart pro vědce a vědkyně, kteří například kvůli rodičovské dovolené přerušili svou kariéru.