Vladislava Vojtíšková: Špičkové přístroje česká věda má, teď je na řadě práce s lidskými zdroji

Šéfredaktorkou portálu VědaVýzkum.cz jsi od roku 2024. Jak ses k práci dostala?

Dostala jsem se k tomu úplně náhodou tak, že jsem sledovala náš portál a uviděla v nabídce ve zpravodaji pozici šéfredaktorky. Poslání životopisu jsem odkládala až do posledního dne. V jeden moment jsem si myslela, že vybrali někoho jiného, ale pak se najednou ozval tehdejší šéfredaktor Honza Tesárek, jestli bych měla čas na pohovor s ním a s majitelem Honzou Machem. Asi jsem je zaujala tím, že jsem u pohovoru navrhovala, čemu by se mohl portál věnovat a co by šlo proměnit.

Žurnalistika místo vlastní ordinace

Vystudovala jsi veterinární lékařství a taky právě i žurnalistiku. Vnímala jsi ji tehdy jako pravděpodobný směr tvého budoucího uplatnění?

Brzy po nástupu na veterinu jsem si uvědomila, že se v tom povolání nevidím dlouhodobě. Mě sice zajímaly přírodní vědy a měla jsem – a pořád mám – hrozně ráda zvířata, ale neviděla jsem svou budoucnost v tom, že si pořídím vlastní ordinaci. A to je ve veterinární medicíně v podstatě nutnost, protože je to soukromý sektor a nemůžete tak zůstat pracovat ve veřejné nemocnici. Takže většina veterinářů směřuje k založení vlastní praxe.

Proč jsi vlastní praxi nechtěla?

Hodně ráda jsem cestovala a přišlo mi, že pořídit si ordinaci na jednom místě by mě moc svazovalo, protože se zadlužíte na hodně let dopředu. Už během studia jsem tedy zvažovala, co dělat jiného. Hodně mě zajímaly mezinárodní vztahy, jelikož jsem chodila na rakouské gymnázium a během střední školy jsem strávila rok v Americe. Lákala mě i žurnalistika, takže jsem se přihlásila jak na mezinárodní vztahy, tak na žurnalistiku v Brně i v Praze. Na Masarykovu univerzitu jsem se nedostala, ale na Univerzitu Karlovu ano. 

Začala jsem tedy studovat souběžně veterinu i žurnalistiku a při vysoké škole už psala články. V rámci brigády jsem psala pro časopisy Lidé a Země nebo Mladá fronta PLUS a vedla jako šéfredaktorka náš univerzitní časopis Výfuk.

Po škole jsi působila jako vědkyně, poté manažerka vědeckých projektů, měla jsi na starosti i komunikaci vědní politiky při Úřadu vlády. Když přidáme ještě studium žurnalistiky, šéfování vědeckému portálu zní jako logické vyústění. Vnímáš to tak?

Vlastně asi ano. Když jsem studovala souběžně zmíněné dvě školy, lidé se mě někdy v legraci ptali: „To pak budeš šéfredaktorkou časopisu Kůň a pes?“ Vnitřně mě ale drásalo, že jsem neviděla jasnou cestu své budoucí dráhy. Samozřejmě jsem zvažovala i to, že po škole nastoupím do ordinace a třeba se vypracuji. V závěru studia jsem se ale zúčastnila vědecké akademie centra ICRC při Nemocnici u sv. Anny a hned mi nabídli vědeckou pozici, měla jsem modelovat léčbu mrtvice na potkanech. Bohužel mi tehdy vlivem okolností nevypsali doktorát, protože můj školitel z Veterinární a farmaceutické univerzity odešel. Kdybych si tenkrát doktorát udělala, možná bych ve vědě zůstala a k psaní se vůbec nedostala. Takhle jsem ale po roce měla pocit, že to pro mě nemá budoucnost, a postupně se tak dostávala dál od veteriny a blíž k vědní politice a žurnalistice.

Měla jsem štěstí, že na Úřadu vlády jsem působila v podle mě přelomovém období Pavla Bělobrádka a jeho náměstka Arnošta Markse a na matfyzu jsem zase zažila smysluplný projekt, do něhož se zapojili skvělí a milí vědci z Česka i zahraničí. 

Facelift redakce a automatizace

Když ses stala šéfredaktorkou portálu, přišla s tebou řada nových věcí – nový administrativní systém a vzhled webu, víc článků, automatizace části obsahu. Jak náročné a důležité bylo tyto změny zavést?

Chtěla jsem se nejprve podívat, jak se věci dělají, a rozhodně ne hned po nástupu všechno měnit, ale zároveň udělat změny po rozkoukání co nejdřív, dokud čerpáme z nové energie a tým do toho chce jít. Už během doby, kdy jsem chodila k bývalému šéfredaktorovi Honzovi Tesárkovi sledovat, jak práce funguje, mi přišlo, že se některé věci dělají zbytečně manuálně. Trávilo se nad tím hodně času a redakce pak nestíhala. 

Nastal dokonce moment, kdy jsem sice byla přijata, ale když jsem viděla to množství práce, řekla jsem majiteli Honzovi Machovi, že nenastoupím, že takhle pracovat nechci. On mě ale v návrhu změn podpořil. 

Překvapilo tě při pohledu dovnitř, jak portál fungoval?

Hlavně jsem byla překvapená, kolik toho lidé v tak malém týmu zvládali a kolik času a energie tomu dávali. To platí dodnes – v malém týmu stíháme obrovské množství věcí. Tehdy to však bylo téměř za hranou možností.

Zmínila jsi, že ses před nástupem chodila dívat na to, jak práce funguje, k tehdejšímu šéfredaktorovi Janu Tesárkovi. Jaké bylo od něj přebírat žezlo?

Honza Tesárek je ohromně laskavý člověk a srdcař, takže to bylo moc fajn. Všechno mi ukázal a vysvětlil a necítila jsem z jeho strany žádnou zášť. Sám už chtěl z pozice odejít a myslím, že byl rád, že se našel někdo, kdo to po něm převzal s chutí.

Před tvým příchodem se stal novým majitelem portálu Jan Mach. Jak moc důležité jsou pro fungování portálu jeho vize a přístup?

Majitelem portálu se stal necelý rok před mým nástupem. Jeho přístup vnímám nesmírně pozitivně a je pro nás velkou podporou. Do denního chodu redakce vůbec nezasahuje, drží se v pozadí, neurčuje nám témata ani to, jak máme psát. Dává nám v tomto směru naprostou volnost a zároveň nás podporuje v tom, aby nás práce bavila. Říká: „Musí to bavit vás, a pak to bude bavit i čtenáře.“ A já s ním v tomto plně souhlasím.

Když říkáš, že to musí bavit nás – co tě na práci baví nejvíce?

Baví mě různorodost, kterou přináší. I po deseti letech jsme pořád takový startup, kde všichni dělají trochu všechno. Člověk se dostane k psaní hlubokých analytických článků, ale druhý den jde na networkingovou akci, nebo ji dokonce sám pořádá. Právě event management je zase úplně jiná disciplína. Žádný den není stejný a člověk se setkává se spoustou zajímavých lidí.

A co je naopak na té práci pro tebe nejtěžší? 

Že je toho hodně a je potřeba všechno skloubit. Když například pořádáme akce, musíme neustále myslet na to, že druhý den mají vyjít články. Někdo je tedy musí vybrat, zeditovat a zkontrolovat. Musíme se také pohybovat v nějakém reálném finančním rámci, protože jsme soukromé médium a nemáme příjmy z dotací nebo grantů. Musíme si tak na sebe, svůj provoz a všechny nápady, zkrátka vydělat. Zatím se o to snažíme bez toho, abychom zpoplatňovali čtenáře. Oslovujeme tedy partnery z výzkumných institucí i soukromého sektoru a po malých částkách skládáme rozpočet dohromady.

Vědecké a výzkumné prostředí bývá zpravidla dost konzervativní. Nemáš proto někdy pocit, že se témata vyprazdňují a moc recyklují? Nebo je vždycky o čem psát?

Někdy z toho obavu mám, ale pak se vždycky objeví něco nového, co mé obavy rozptýlí. Začne se například připravovat nový vysokoškolský zákon, získá se spousta ERC grantů nebo náhodou při rozhovoru na chodbě zjistím, že se chystá fúzní nebo jiná konference, kde se bude řešit zajímavý problém. Témata se naštěstí objevují neustále.

Takže spoléháš jak na obsah, který je dlouhodobě plánovaný, tak i na ten, který přijde z čistého nebe?

Ano, redakční plán máme poměrně ustálený. V pondělí vychází náš vlastní rozhovor, v úterý analytický článek k tématu, které zasahuje více oborů či institucí – často jde o hodnocení vědy, financování, vědní politiku a podobně. Máme také pravidelné přehledy jako Věda kolem světa o dění v zahraničí nebo o vědeckých článcích, které trendují na sociálních sítích. Vedle toho denně monitorujeme a přebíráme texty z webů partnerských institucí, což jsou články věnované konkrétním vědeckým výsledkům i popularizační články. A moc rádi máme názory a komentáře, které nám posílají čtenáři. Dovedu si představit, že bychom psali ještě více vlastních textů, ale na to už bychom potřebovali větší tým.

10 let od založení portálu

Portál slaví 10 let své existence. Jak velký milník je to pro médium naší velikosti?

Je to pro nás významné výročí. Důležité v těchto uplynulých 10 letech bylo to, že se portálu podařilo přežít změnu majitele i proměny týmu. Personální složení týmu se vystřídalo už víckrát, i v době, kdy byl majitelem zakladatel portálu Aleš Vlk. VědaVýzkum.cz přesto funguje dál a sdružuje informace na jednom místě, je to už značka, jejíž renomé nevisí na jednom člověku. Čtenáři to oceňují a dávají nám pozitivní zpětnou vazbu. 

Kam se může v dalších deseti letech portál posunout? Měl by dál růst, nebo je hlavním cílem udržení současné pozice média?

Pozici, kdy slouží jako centrum informací o vědě a vědní politice, by si měl udržet. Dovedu si ale představit růst v dalších oblastech – mohli bychom například pořádat více networkingových akcí. Před časem jsme také měli vizi dělat podcast a více tak medializovat události jako například udílení Nobelových cen. Soustředili bychom se na to, jaký vztah mají udělená ocenění k českému výzkumu a kteří čeští vědci se daným oblastem věnují. Myslím si totiž, že v Česku jsou Nobelovy ceny sledované docela málo a bylo by fajn to více zpropagovat a ukázat, že čeští vědci jsou součástí světového kontextu. 

Zmiňuješ networkingové akce. Můžeš představit ty, které VědaVýzkum.cz v současné době pořádá?

Už mnoho let pořádáme tradiční podzimní konferenci Science Communication, na kterou vždy vybereme jedno téma z oblasti komunikace vědy. Mnoho lidí tam jezdí nejen kvůli odbornému programu, ale také kvůli networkingu, setkání s popularizátory vědy z jiných institucí a načerpání zkušeností. Během mého působení jsme k tomu přibrali organizaci odborných workshopů, které jsme zatím pořádali na téma umělé inteligence v oblastech komunikace vědy, ale i přímo ve vědecké práci. Tento směr, kdy organizujeme více pravidelných akcí, si do budoucna umím představit.

A nyní připravujeme oslavu výročí, což je velká networkingová akce v Planetáriu Praha.

Uspořádat akci k výročí 10 let od založení portálu byl tvůj nápad. Jsi za něj zpětně ráda? (rozhovor proběhl několik dní před uskutečněním akce, pozn. redakce)

Uvidíme, jak se povede (smích). Byl to bláznivý nápad, který vznikl, když jsme mezi řečí zmínili, že to bude deset let, co portál existuje. Rozhodla jsem se, že k tomu musíme něco uspořádat. Teď jsem trochu nervózní, jestli ta myšlenka nebyla příliš megalomanská, ale snad se to povede a všichni si večer užijí.

Z opozice výsledky nevidíte, ale vzdát to nesmíte

Aktivní jsi i v komunální politice. Jak ses k tomu dostala?

Politiku dělám vlastně jako hobby. Už dvanáctým rokem jsem neuvolněnou zastupitelkou v opozici na Praze 8. Dostala jsem se k tomu paradoxně přes novinařinu, když jsem dělala rozhovor s Tomášem Němečkem, právníkem a bývalým šéfredaktorem Respektu. Mluvili jsme tehdy i o politice a on se mě pak zeptal, zda bych nechtěla být členem jeho kandidátky do zastupitelstva Prahy 8. Moc jsem nepočítala s tím, že bych se do zastupitelstva dostala, ale zvolili mě.  

Co je těžší – politika, nebo novinařina?

V komunální politice jsou někdy náročné momenty, protože z opozice výsledky moc nevidíte. Můžete kontrolovat, navrhovat a kritizovat, ale to je skoro všechno, co zmůžete. Většinu práce musí udělat radní. Je pak frustrující například sledovat velké problémy, jako byla nedostavěná nová radnice na Palmovce, a vidět, že Praha 8 přichází o spoustu peněz i o budovu.

Nedovedu ale politiku nesledovat. A říkám si: „Věnovala jsem tomu už tolik energie, že to nemůžu vzdát, dokud se nám Prahu 8 nepodaří změnit.“ 

Oproti prostředí vědy a výzkumu je politika mnohem nepřátelštější prostředí. V našem zastupitelstvu máme vyhrocenější vztahy – když se zeptáte na věcný dotaz, dostanete často smršť urážek a zlehčování. Vědecké prostředí je kultivovanější. 

Peníze tu jsou, teď ještě zlepšit komunikaci

Když se podíváš na českou vědu a výzkum, převažují podle tebe věci, které tě štvou, nebo naopak ty pozitivní? 

Myslím si, že se věci posouvají k lepšímu a česká věda má dobře nakročeno a má čím dál lepší výsledky. Je to vidět i na zájmu cizinců o českou vědu. Jen tady na chodbách Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, kde máme kancelář, vidím, jak celé naše patro tvoří lidé ze zahraničí, často západních zemí. Česko je čím dál tím atraktivnější. Z evropských strukturálních fondů sem přitekla spousta peněz, díky nimž vznikly různé infrastruktury, instituce se špičkově vybavily. Teď ještě instituce musí zapracovat na práci s lidskými zdroji a na interním klimatu. V některých vládne přátelská atmosféra, ale jinde je prostředí stále hodně stratifikované – podle toho, kdo je vedoucí pracovník, mladý výzkumník, muž nebo žena. Někdy je to až kastovnictví, kdy je profesor vnímán jako nadřazený docentovi, vědec inženýrovi nebo lékařský obor nadřazený filozofii apod. Tenhle přístup je potřeba odbourat.

Takže peníze na vědu a výzkum nejsou hlavní výzvou v příštích 10 letech?

Peníze jsou důležité, ale část problémů české vědy není finanční povahy – týká se kultury institucí, komunikace, hierarchie, roztříštěnosti a nedostatku důvěry. Tyto věci se dají změnit i bez peněz navíc. Pokud nefunguje dobře komunikace uvnitř, nemůže instituce dosáhnout dobrého obrazu ani navenek. Pak jsou tu ale samozřejmě i úkoly pro státní správu, kromě zajištění slušného rozpočtu je to například debyrokratizace vědy a větší důvěra v to, že instituce s penězi naloží dobře a není třeba všechno pořád kontrolovat.

Jsi víc zvyklá sedět na druhé straně stolu. Jaký je to pro tebe pocit, být na straně dotazovaného a nemít kontrolu nad vedením rozhovoru?

Jsem z toho nervózní asi více, než když se sama ptám (smích).

Vladislava Vojtíšková je šéfredaktorka portálu VědaVýzkum.cz. Několik let působila jako manažerka vědeckých projektů na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, předtím měla na starosti komunikaci na Sekci pro vědu, výzkum a inovace při Úřadu vlády. Pracovala také jako vědkyně v ICRC při Nemocnici u sv. Anny a analytička ve Wilfried Martens Centre for European Studies v Bruselu. Vystudovala veterinární lékařství na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, několik let strávila v zahraničí. V článcích se ráda věnuje vědní politice, spolupráci vědy a průmyslu a zjednodušení administrativních podmínek grantů.