Druhý díl série textů na téma hodnocení výzkumu na českých vysokých školách přináší analýzu dvou indikátorů z modulu 4 („viabilita”). Zatímco minulý díl se zaměřil zejména na otázku kalibrace přísnosti mezinárodních evaluačních panelů v modulu 3 („společenská relevance”), tento díl rozebírá hodnocení 4. modulu podle indikátorů „opatření týkající se genderové rovnosti” a „udržitelnost a odolnost VaVaI”.
Podle Metodiky 2025+ se má modul 4 – Viabilita – zaměřit na výzkumné prostředí a posuzovat kvalitu řízení vysoké školy jako celku. Známkuje se v něm celkem 14 indikátorů – od organizace řízení přes systémy kvality, kariérní pravidla až po „implementaci doporučení” z předchozího hodnocení. Modul 4 má v celkovém hodnocení relativně nízkou váhu: 10 %, takže dominantní moduly 1 a 2 (společně 50 %) nepřeváží. Podle toho mu různé školy a také různé mezinárodní evaluační panely (MEPy) věnovaly různou míru pozornosti. Zmíněné indikátory 4.7 „Opatření týkající se genderové rovnosti” a 4.4 „Udržitelnost a odolnost VaVaI”, se kterými tato analýza dále pracuje, slouží pro účely textu jako ilustrační příklady modulu 4.
Gender
Od úmrtí kafemlejnku se ve výzkumu už nesoutěží jen v tom, kolik toho bylo kde napublikováno, ale i v řadě dalších disciplín. V kritériu 4.7 se má například posuzovat, jak má škola nastavený systém genderové rovnosti v procesu náboru i kariérního růstu, jak na škole funguje obsazování vedoucích pozic či jmenování do odborných orgánů, jak to vypadá s hodnocením a odměňováním, nebo s opatřeními ke slaďování rodinného a pracovního života výzkumných pracovníků.
Podobný indikátor se hodnotil již v předchozím cyklu před pěti lety, což představovalo šok jak pro MEP, jehož jsem byl členem, tak i pro hodnocenou univerzitu. Vzpomínám, jak tehdy na online jednání probíhala diskuse mezi MEP a správní radou univerzity. Členka MEP – emeritní rektorka jedné prestižní evropské univerzity – se zeptala: „Vidím, že správní rada je složena jen ze samých mužů, to v ní opravdu nemáte žádné členky?” Chlapi na druhé straně virtuálního stolu (většinou ředitelé různých místních podniků či komunální politici) po sobě začali rozpačitě pokukovat, až některého z nich nenapadlo nic chytřejšího než zavtipkovat: „No, momentálně nemáme, ale v minulém období tu byla sekretářka žena... cheche”. Po odpojení univerzity bylo v online diskusi členů MEP mrazivo. „You could be fired for remarks like this,” zasyčela emeritní rektorka a blesky jí šlehaly z očí.
Nebyla to zdaleka jediná výhrada a MEP tehdy dal za kritérium „Gender equality measures” univerzitě nejnižší možné skóre, tedy 1 bod. Nedělám si iluze, že by na tom tehdy byla většina našich univerzit výrazně lépe, ale jak už jsem psal minule, náš MEP byl jedním z vůbec nejpřísnějších a jako benchmark si stavěl nejlepší evropské univerzity.
Jak si stály naše univerzity v tomto kritériu nyní? Ze 33 škol, jejichž evaluační zprávy jsem získal od MŠMT, to vypadá takto:
Jak je vidět, dle názoru evaluačních panelů jsme na tom z genderového hlediska skvěle: téměř dvě třetiny škol jsou nadprůměrné, zatímco přibližně jedna třetina je průměrná. Univerzita Karlova vyšla jediná jako podprůměrná. Poněkud to kontrastuje s mou zkušeností z MEPu: neustále jsme slýchávali, že je s genderovou nerovností problém všude – málo žen na seniorních pozicích, velice malý podíl žen-profesorek ku mužům-profesorům, velmi málo možností pro udržení kompetitivní akademické kariéry při současné výchově vlastních dětí. Že se vysoké školy velmi snaží, ale je to prý běh na dlouhou trať...
Co přesně oceňovaly MEPy u vítězů a co kritizovaly u poražených? Kontrasty jsou tu těžko pochopitelné. U „vynikajícího” ČVUT vyzdvihuje MEP výrazný pokrok v této oblasti díky aktualizovanému Plánu rovných příležitostí, nebo udělenému ocenění „HR Excellence in Research”. Zmiňuje sice podstatné výhrady, například že žen-profesorek je méně než 10 %, že z osmi děkanů jsou všichni muži nebo že tu přetrvává silná vertikální segregace. Panelu to ale zřejmě nevadí, hlavně, když jsou papíry v pořádku a nějaká snaha je vidět.
Na Karlovu univerzitu, která tu skončila jako loser, platil jiný metr. Má sice také Plán rovných příležitostí a také má „HR Excellence in Research”, krom toho si nechala udělat genderový audit, má ombudsmanku, MEP ji chválí i za mentoringový program pro ženy ve vědě, za náborové procesy a řadu dalších opatření, ale zřejmě to nestačí. Pokrok je podle MEP moc pomalý: žen-profesorek je jen 18 %, docentek jen 27 %, děkanky pouhé dvě.
U čtyř z osmi škol oceněných v genderu nejlepší známkou ministerstvo zmiňuje možné systematické nadhodnocení ve zprávě MEPu (viz protokoly z tripartit), a to u MENDELU, OU, UTB a VETUNI: tam tedy můžeme brát celé hodnocení s rezervou. K reportu UK ani ČVUT však MŠMT žádné výhrady nemá. Proč má být UK s lepšími parametry hodnocena jako „podprůměrná” o tři stupně hůře než „vynikající” ČVUT tedy zůstává otázkou.
Udržitelnost
Druhý indikátor, který byl vybrán pro účely této analýzy, nese název „Udržitelnost a odolnost VaVaI”. Posuzovaná škola by tak měla popsat „opatření pro udržitelnost a zvyšování odolnosti VaVaI, pokud takový systém má a na příkladech doloží, jak jej implementuje”. Z pozice prorektora jsem měl určitou dobu oblast udržitelnosti na starosti, takže jsem se i do tohoto indikátoru podíval trochu podrobněji. V Metodice 25+ je přitom výčet sledovaných aspektů pozoruhodně rozsáhlý, od koncepce udržitelného rozvoje přes strategii společenské zodpovědnosti, systém transferu znalostí až po ochranu duševního vlastnictví nebo digitalizaci a využívání smart technologií.
Možná díky velké šíři témat přistupovaly různé panely k tomuto indikátoru různě: některé se zaměřily na environmentální hledisko a SDG (sustainable development goals), jiné spíše na odolnost výzkumného systému, kdežto u dalších je vidět hlavně důraz na institucionálně-procesní pojetí, tedy data, Open Science, IP, transfer, kyberbezpečnost a řízení rizik. Výsledná hodnocení pak vypadají takto:
Průměr známek, které české univerzity obdržely, je zde 4,0. Hodnocení „průměrnou” trojkou tedy v kontextu českého pole znamenalo podprůměrný výsledek. Mezi deseti „vítězi” s hodnocením 5 je pět škol, u kterých MŠMT vyjádřilo určitou výhradu vůči možnému „systematickému nadhodnocení” ze strany MEP. Kromě výše zmíněných OU, UTB a VETUNI také u SLU a VUT. Jako „nezpochybněné” školy s nejvyšším hodnocením v udržitelnosti pak lze považovat ČVUT, MUNI, UPCE, UPOL a VŠCHT.
U ČVUT panel vyzdvihuje především transfer, komercializaci a odolný datový ekosystém, u MUNI zejména komplexnost a vzájemné propojení jednotlivých systémů. V případě UPOL zase především strategii udržitelnosti doprovázenou konkrétními dvouletými akčními plány a doloženým vyhodnocením jejich plnění, zatímco u UPCE vyzdvihuje mimořádně široký formální institucionální rámec, ale s určitou nejistotou ohledně praktické účinnosti. U VŠCHT panel chválí integraci SDGs, transferu, dat, kyberbezpečnosti, digitalizace a institucionální kultury.
Na poslední příčce pak zůstala soukromá vysoká škola AMBIS (která se naopak v kategorii „genderu” umístila mezi vítězi). MEP jí vyčítá hlavně neúplný systém transferu znalostí, kdy univerzitě chybí specializované transferové pracoviště a systematická podpora patentů, licencování, komercializace či spin-offů. Dalším problematickým bodem je podle panelu absence správy výzkumných dat – AMBIS nemá institucionální repozitář, komplexní „research data management” ani rozvinutý systém open access.
Přečtěte si minulý díl, který se věnoval hodnocení výzkumu vysokých škol a srovnání lékařských fakult. Příští díl se bude věnovat srovnání ekonomických fakult.
Autor: Tomáš Opatrný
Jedná se o úpravu textu, který autor publikoval na platformě DŽurnál.
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
